První dojmy byly v červnu 1992 všelijaké. Záhřeb na první pohled bylo krásné, čisté, malé, kulturní, historické město, centrum zeleně a veselého přátelství do pozdních ranních hodin v kavárnách, přecpaných lidmi mluvícími různými jazyky. Každý věděl, že někde, cca sedmdesát kilometrů dále od tohoto centra, se odvíjí jiný film, jiný svět, svět plný hrůzy, krve, zápachu mrtvých lidských těl, znásilněných dívek, žen a chlapců, pole plné min, hladových jedinců a babiček a dědečků, kteří by se raději zasebevraždili, kdyby měli odvahu, nebo jim v tom nebránila víra ve vyšší hodnoty a kvality.
Pro mě to byl opravdový zvrat v mém životě. Sice jsem tam jela s úmyslem představit v konkurenci svůj projekt první televize mírové mise OSN, která ve svých řadách zaměstná nejen mezinárodní novináře a experty, ale i místní, tj. i ty ze znepřátelených národů bývalé Jugoslávie, která se rozpadala a tonula v černé díře nesmlouvavých válečných dnů, týdnů, měsíců, roků.
To, že to potrvá tak dlouho, jsme nikdo netušili. Můj projekt vyhrál. Přijela jsem pomoci vytvořit a zprovoznit televizní produkci, vysílání a sestavit mezinárodní produkční tým na dva měsíce do Záhřebu, který žil v míru, a kde se ustavilo sídlo mírové mise OSN. Tehdy jsem netušila, že ještě větší projekt politické a komunikační sekce budu tvořit v roce 1999 na základě rezoluce OSN č. 1244. Do té doby jsem pracovala v Praze a reportovala velmi často z Blízkého východu. Nevěděla jsem, že z původně plánovaných dvou měsíců zůstanu na území bývalé Jugoslávie, a v doslova všech bývalých republikách a autonomních oblastech, celých 13 let, a že se tam opět, po ukončení válek, vrátím a to ve zcela jiné pozici, pozici bilaterální a multilaterální diplomatky.
Horký čas
Ten červen roku 1992 byl velmi horký, klimaticky i děním na území Chorvatska, které kromě hlavního města tonulo na většině svého území ve válečném konfliktu, který byl jiný než ty, co jsem znala z filmů nebo z Gazy či z války v Perském zálivu. Tady nezabíjely armády různých států, tady zabíjely armáda, policie, státní služba, paravojenské, parapolicejní a parazpravodajské služby jediného bohatého a vybaveného centra. Útočily na vlastní obyvatele, na ty, kteří se od toho centra chtěli odtrhnout, získat novou svobodu, nezávislost a integritu. Nakonec se však také ozbrojili. Z původně primitivně vybavených a nedostatečně vycvičených skupin mladých chlapců a mužů ochraňujících své rodiny, svá obydlí a jejich důstojnost, se postupem času staly síly schopné se nejen bránit, ale i útočit.
Naučily se stejnému agresivnímu chování a válka mezi kdysi přátelskými národy, národnostmi, kulturami a jedinci, mezi rodinami, členy rodin, manželskými páry, dětmi těchto párů, mezi vesničany a sousedy mohla začít a mohla pak postupně nabírat až negativně fantastické rozměry, které ani ve snu nikdo z nich samotných, a už vůbec nikdo z nás, mezinárodních jedinců, kteří jsme sem přijeli pracovat v nejrůznějších oblastech, pomáhat, léčit, stavět, usmiřovat, vyjednávat, učit, produkovat, informovat, nedokázal představit.
Mezi klany
Mírová mise OSN a její nová televize s téměř stovkou místních, regionálních a mezinárodních pracovníků se rozkládaly v několika starých, odřených, dvoupatrových budovách stojících dokola a v tom kole uprostřed se rozprostíral malý park s několika stromy, kam jsem čtyři roky chodila několikrát za den nasát novou energii, dotknout se kůry stromů a pomodlit se za všechny živé a mrtvé, které jsem viděla při výjezdech na natáčení do ostatních částí Chorvatska, do sousední Bosny a Hercegoviny a později do Kosova. I do Makedonie jsme jezdili točit, tam ale naštěstí kvůli preventivně rozloženým americkým vojenským silám, které nezažily to, co se dělo v Chorvatsku, Bosně a Kosovu – děsivě dlouho trvající krveprolévání, strach z denních a nočních nájezdů militantních či policejních většinou zdrogovaných klanů, které buď centrum hlavního města bývalé Jugoslávie řídilo, nebo byly nájezdy do soukromých ložnic, obýváků, kuchyní a sklepů činěny zcela neorganizovaně, neřízeně. To je také důvodem, proč dodnes nikdo nezaplatil žádnou cenu a nebyl potrestán za tyto hnusné vraždy, páchané krutosti, mučení lidí a znehodnocení jejich duší a těl.
Viděla jsem mnoho bytů, domů a zahrad po podobných nájezdech, protože kamery televize OSN byly na místě vždy první, často před světovými agenciemi jako například CNN nebo BBC.
Výroba našich dokumentů měla dle mandátu mírové mise OSN několik zacílení. První bylo interní použití pro tlak ze strany OSN a mezinárodního společenství na agresora a na reaktivní síly včetně všech zemí, které se snažily vyjednat příměří a ukončení válečného běsnění. Celých dlouhých šest let jsme vyráběli dokumenty krátké i dlouhé.
Stovky kilometrů
Druhé zacílení bylo vysílání naší produkce v angličtině a všech jazycích národů žijících na území bývalé Jugoslávie. Vysílali jsme na všech regionálních televizních stanicích, kam nás mírové síly OSN dokázaly pod svojí ochranou dostat a kde nebylo vysílání přerušováno z hlavního centra původního hlavního města bývalé Jugoslávie. Tehdy jsme neměli mobilní telefony ani digitální techniku. Denně jsme najezdili stovky kilometrů a fyzicky roznášeli Beta nebo VHS kazety s produkcí, nebo ji transferovali do ženevského centra EBU – Evropské vysílací Unie, do londýnského BBC, do CNN v Atlantě, nebo do všech jazykových verzí vysílání německého Deutsche Welle.
Po celou dobu činnosti od roku 1992 do listopadu 2002 jsme se řídili mandátem rezolucí OSN. Nestudovali jsme nedostatky mandátů, protože jsme věděli, že to je realita, že nic lepšího neexistuje, jelikož politický konsensus je pro vytvoření plně funkčního mandátu nereálný. I tak nám nedokonalé mandáty rezolucí OSN dávaly možnost pomoci, jak nejlépe umíme. Zaměstnali jsme schopné a profesionální jednotlivce z mnoha členských zemí OSN, a na základě požadavku mého konceptu, i ze všech národů bývalé Jugoslávie, navzdory tomu, že tyto byly toho času ve válce. Vždy existují jedinci, kteří bez ohledu na barvu pleti, národnost, víru či politické směrování respektují svobody a práva lidí jako univerzální hodnoty a odmítají se připojit k válečnému šílenství, i když tím riskují mnohé, často život. Integrita lidské bytosti, její důstojnost, láska k lidem a k životu, respekt vůči vyšším principům, to jsou jejich hodnoty, a takové jsem uznávala i já a všichni, kteří jsme se rozhodli po mnoho let spolu s mnoha dalšími humanitárními kolegy a pracovníky jiných profesí z celého světa se tu s místními lidmi dělit o dny a prožívat je společně, čekat na zázrak, na mír.
My mohli uniknout, ale ti druzí…
My mezinárodní jsme ale vždy měli možnost v okamžiku ohrožení nebo nesnesitelnosti nasednout do bílých džípů OSN nebo do bílého letadla OSN a opustit peklo války, na den, na týden, na měsíc, nebo navždy. Ale místní lidé takovou možnost neměli. Oni věděli, že bud´ přežijí nebo ne, jinou možnost neměli. Vážím si každého člověka, kterého jsem mezi červnem 1992 a listopadem 2002 na území bývalé Jugoslávie potkala a poznala, protože odolávat zlu 24 hodin denně může jen člověk silný. Pro mě osobně jsou to všichni hrdinové naší doby, i ti, co zemřeli, i ti, co přežili, i ti, kterým jsem pomohla tunely v horách, skalách, řekami a přes nestátní hranice dostat se z válečných hrůz do detenčních zařízení nebo uprchlických táborů v Makedonii, Černé Hoře, ve Slovinsku, Rakousku a Švýcarsku, kde ti lidé našli mír, svobodu, jídlo a pití, i když se nikdy nezbavili nálepky „lidí druhého řádu“, „cizáků“ a chudáků, navzdory tomu, že mnozí z nich ještě např. před týdnem, než se v nových společenstvích ocitli, byli uznávanými lékaři, profesory, novináři, politiky, měli své jméno, svou rodinu, své obydlí, svou integritu.
Byli stejní, jako jsme my nyní. V té době se z nich ale stal nikdo. Vybrali si nikdo za cenu života, za cenu nemít hlad, za cenu zachránit své nejbližší. Dvě rodiny se mi nepodařilo zachránit. Museli se rozdělit v řece mezi Chorvatskem a Slovinskem. Jedna skupina těch, co je převáděla přes řeku, nebyla férová. Ti lidé neměli deset tisíc německých marek za převod. Klan si vzal jejich zubní zlaté stoličky, ale namísto všech šesti členů v rodině převedl pouze tři členy, pro ty zbývající se nikdy nevrátil. Odvezla jsem do Švýcarska neúplnou rodinu, nic jiného se dělat nedalo. Všichni ti lidé, oběti agrese způsobené neochotou se smířit s realitou rozpadu bývalé Jugoslávie, oběti bez rozdílu etnické příslušnosti, věřili v mezinárodní organizace skoro jako v Boha nebo v nějakou vyšší sílu, že jim pomůže, že je ochrání, že agresora zastaví. Lidé věřili, že mezinárodní organizace, nejen veliká a silná OSN, ale stovky dalších mezinárodních a regionálních organizací včetně nevládních organizací, všech entit kromě samostatných států, mají nějakou vyšší moc a schopnost chránit slabé, okupované, trápené, dehonestované, diskriminované.
Co lidé nechápali…
Ti lidé nechápali politické spletitosti, nechápali agendy vlád, zájmy jedné proti druhé, ekonomické a bezpečnostní oficiální a neoficiální obchodní dohody. Nechápali, že jejich někdejší vlastní vlády je mohou s ledovým klidem vraždit nebo nechat vraždit, nebo fyzicky znásilňovat a psychicky týrat. Ti lidé věřili, že mezinárodní organizace mají nějakou vyšší moc nad jednotlivými vládami a režimy a že jsou tu od toho, aby to nelidské počínání takových režimů zastavily. Jedna část lidí sympatizovala s agresorem, protože také nechtěla rozpad bývalé Jugoslávie. Druhá část, ta mnohem početnější, chtěla nezávislost. Obyčejní lidé neměli na vybranou, protože jejich lídři nebyli ani ochotni ani schopni vyjednat cokoli, co nebude válčení. Ti lidé nechápali, že mezinárodní organizace jsou tvořené zástupci států, nebo jsou státy a vládami financovány, a i tam probíhají politické hry a realita choutek po moci je často silnější než uvědomění si nutnosti hledat spravedlnost. Mírové mise OSN měly hlídat mír tam, kde byl, ale bohužel i tam, kde nebyl, což byl logicky problém.
Toto je první část vzpomínek, další přineseme během několika dní.
