Film svedl před kameru herečku s Martou Kubišovou. Společně zavzpomínaly, jak v roce 1968 přišly před ÚV KSČ předat květinu Alexandru Dubčekovi FOTO: CinemArt / se souhlasem
FOTO: CinemArt / se souhlasem
RECENZE / Od čtvrtka se o přízeň návštěvníků kin uchází celovečerní portrét, který o herečce Ivě Janžurové natočila její dcera, dokumentaristka Theodora Remundová. Pro diváky, těšící se na televizní medailonek plný mluvících hlav a historek z natáčení pronášených hereckými kolegy, bude Janžurka asi šok. Režisérka na to jde jinak, vede s matkou dialog na hranici intimity, z něhož jsem se o herečce, jejíž popularita je už od šedesátých let kromobyčejná, dozvěděl mnohem víc.
Film začíná téměř strašidelně, záběry hrozivě vyhlížející nehody, kdy na Janžurovou spadla během představení Marie Stuartovna na jevišti Stavovského divadla obrovská dekorace. „Pro mě to byl začátek filmu, protože v té nešťastné okolnosti vidím máminu schopnost znovu vstát, když tě něco zalehne,“ vysvětluje Theodora Remundová. „Mámu připomíná i ta záhadná želva na použitých archivních záběrech. Každý rok zjara se objevila na zahradě v Žirovnici, kde máma vyrůstala. V mém výkladu symbolizuje člověka, jenž se dostane na vrchol, a nikdo ho na to nepřipravil. Musí si vypěstovat odolnou psychiku, ten krunýř, který jej chrání před zásahy zvenčí a dovolí mu dál soustředit se na práci.“
Přes úctyhodnou stopáž sto deseti minut se divák nenudí, autorka jej dokonce nutí zaujímat stanoviska. To když s herečkou prochází její kariéru včetně dramatických politických události v šedesátých a sedmdesátých letech, kdy režim vyvíjel zejména na populární osobnosti tlak, aby mu veřejně projevovaly loajalitu. Stavěl je tím před těžko řešitelné dilema.
„Nerada vynáším soudy, ale zároveň jsem nechtěla nic zamlčet,“ říká Remundová. „Proto nechybí například zmínka o mámině roli v dobově poplatném filmu Bouřlivé víno. Divák ať se sám rozhodne, jak to posoudí, a jestli to odsoudí. Musíme se na to ovšem dívat v kontextu doby – máma měla za normalizace už dvě děti, potřebovala pracovat. Na druhou stranu, nebyla slepá. Takže když byl z Vinohradského divadla „odejit“ jeho umělecký šéf František Pavlíček, ze solidarity odešla s ním. Tušila, že bude mít problémy, ale že se ji budou snažit odříznout od hraní úplně, to nečekala. Přitížilo jí i to, že odmítla vstoupit do strany.“
Dokument jakoby mimochodem odpovídá na otázku, proč právě Iva Janžurová byla tak oblíbená. Tu domněnku vysloví Dušan Hanák, jenž herečku v roce 1980 obsadil do svého (trezorového) filmu Já milujem, ty miluješ, v době, kdy v Čechách přestala dostávat role. Ve filmu si společně s neherci zahrála nešťastně zamilovanou nádražačku. „Vzpomínám si, že se celou dobu chovala jako člověk, který jim rozumí a je lidský. Nikdy nikým neopovrhovala a ty lidi jí to věřili. Proto ji mají rádi.“
Film Janžurka představuje vícevrstevnatý portrét jednak vynikající herečky, která si i v obtížných dobách zachovala tvář, jednak stárnoucí dámy, která s humorem sobě vlastním přijímá stáří a nepřestává pracovat.
