Japonsko si dnes v den 70. výročí kapitulace země na konci druhé světové války připomnělo miliony mrtvých, přičemž císař Akihito na hlavní vzpomínkové akci v Tokiu hovořil o pocitu viny a naději, že se s ohledem na něj podobný konflikt nikdy nebude opakovat. Jedenaosmdesátiletý monarcha se tak odchýlil od oficiálních formulací minulých let, což japonská média vykládají jako reakci na páteční projev premiéra Šinzóa Abeho. Ten sice vyjádřil hluboký zármutek na oběťmi války, zároveň ale řekl, že země by se neměla za svou historii stále dokola omlouvat.
„Když hledím na naši minulost a připomínám si pocit hluboké viny nad poslední válkou, pak upřímně doufám, že se válečné hrůzy nikdy nebudou opakovat,“ řekl císař poté, co si davy lidí po celé zemi v poledne minutou ticha připomněly mrtvé. Akihitův otec, císař Hirohito, vyhlásil kapitulaci Japonska 15. srpna 1945 v rozhlasem přenášeném projevu.
Pravicový premiér Abe v pátek poněkud rozladil představitele sousedních států, které Japonsko během války okupovalo, když sice uznal, že Japonsko ve válce způsobilo „nezměrné škody a utrpení“ nevinným lidem, ale neomluvil se za ně. Země podle něj nesmí dopustit, aby „naše děti, vnoučata a další generace, které přijdou a které nemají s válkou nic společného“, musely v omluvách pokračovat.
Podle čínské státní agentury je Abeho prohlášení „rozmělněná omluva“ a jde o „pochroumaný začátek budování důvěry mezi sousedními státy“.
Korejská prezidentka Pak Kun-hje pak dnes řekla, že Abeho projev obsahoval některé „politováníhodné pasáže“, neuvedla ale konkrétně jaké.
Vztahy mezi Japonskem, Čínou a Koreou kalí zejména návštěvy japonských politiků v tokijské svatyni Jasukuni, kterou Peking a Soul považují za symbol někdejšího japonského militarismu. Je zde mezi 2,5 milionu padlých japonských vojáků uctíváno také 14 odsouzených válečných zločinců. Samotný Abe coby premiér tuto svatyni navštívil v roce 2013, čímž Čínu rozlítil.
Tentokrát Abe do svatyně osobně nezavítal, poslal do ní ale obětiny. Na místě se také poklonili dva ministři z jeho kabinetu.
Je třeba se stále omlouvat?
Problém omluv za zločiny z minulosti není jen otázka Japonska. Něco podobného prožívají Němci, kteří 70 let po válce, kdy už většina aktérů tehdejších událostí nežije, mají pořád nějaké pocity viny, aspoň oficiálně. Lidé, kteří tehdy nebyli na světě, mají pochopitelně pocit, že s tím neměli nic společného. Je to podobné jako omlouvat se za vraždění indiánů po objevení Ameriky. Dnešní Američané přišli velmi často na kontinent staletí po těch událostech, sami jako chudí a pronásledovaní uprchlíci. Představa, že by se měli za něco omlouvat, je pomatená. To bychom se my mohli pořád kolem dokola omlouvat za středověké války. Kdybychom tehdy žili, většina z nás by tak leda nosila krmivo pro křižácké koně.
Japonsko bylo jednoznačně agresorem a bylo poraženo po zásluze. Dnešní Japonsko je už jiná země, stejně jako je jí Německo a všechny ostatní státy. Důležité je, co se děje v přítomnosti, a podle toho máme také soudit.
