Veterán pokrokové žurnalistiky z doby normalizace Jaroslav Kojzar se dožívá osmdesátky a pro jeho spolusoudruhy je to důvod k chválám a oslavám. Jak jinak, je to soudruh kovaný a zasloužilý a neochvějný. A to všechno je pravda.

V Haló novinách se nad osobou tohoto pokrokového publicisty hned první jarní den právem hluboce a s dávkou citu zamyslel redaktor s. Roman Janouch: „Rozhodně netvrdím, že je Jarda dokonalý, ba i v řadě témat jsme se neshodli tehdy a neshodneme ani dnes, ale nikdy třeba nebyl cenzor. Vždycky si vyslechl názor druhého, i mladého nezkušeného zajíce, a dával prostor, jak to jen bylo možné. Proto mě štve, když čtu ve zmiňovaných diskusích narážky na opak výše popsaných zkušeností. Pokud někdo z pravicového tábora s Jardou polemizuje po historické rovině, je to v pořádku. A jsem rád, že Jarda dost často na tyhle kritiky věcně reaguje, protože jsem zastáncem toho, že svým čtenářům (všem) bychom se měli věnovat co nejpoctivěji a vést s nimi klidně i otevřenou polemiku, přiznat vlastní chyby, nechat se poučit, korigovat atp. Je-li tedy dobrá vůle i z druhé strany. Což ale bývá problém, protože mnohým ‚soupeřům‘ nejde o historickou ‚pravdu‘, ale o to útočit za každou cenu. Ti si pozornost pochopitelně nezaslouží. Je ale třeba neházet všechny do jednoho pytle. A i tohle Jarda Kojzar umí.“

Co Jarda Kojzar umí, jsme mohli sledovat v dobách, kdy nebylo buržoazním živlům možno sledovat mnoho jiného. Příslušník předvoje lidstva, jehož členové se v dobré vůli dopustili drobného porušování socialistické zákonnosti a tak trochu popravovali, věznili a znárodňovali, psal v Rudém právu články o lidech, kteří sami neměli co říci, a kdyby měli, lid by to odmítl číst. Proč by to v době přechodných ekonomických potíží vyvolaných studenou válkou v čele s imperialistickými USA někdo tiskl. Za dvacet let tito pohůnci nenapsali ani jednu jedinou větu, která by stála za tisknutí.

Ale měli bychom jednu drobnou výtku. Není rozhodně pravda, že by s. Jaroslav Kojzar nebyl dokonalý. To je − odpusťte mi to nepokrokové slovo − rouhání! S. Kojzar je dokonalý. Jako byl podle tmářských představ klerofašistů a nepřátel pokroku člověk stvořen k tzv. božímu obrazu, což mimochodem vyvrátil epochální let Lajky a dalších sovětských kosmonautů, je soudruh Kojzar tzv. stvořen k obrazu Strany a nikdy jinak a zpátky v evoluci ni kroku zpět. Ne, potřebujeme s. Kojzara, aby bylo jasné, jaká byla komunistická strana a jaká je a jaká bude!

Za buržoazní žurnalisty (v žoldu atd. a sloužící zájmům atd.) se samozřejmě s pocitem komplexu méněcennosti k blahopřání s. Kojzarovi připojujeme a jsme rádi, že je stále mezi námi, protože jinak bychom zapomínali, jaká žurnalistika je možná.

Jak správně říkal s. Lenin, „slovo komunistického novináře je jako výstřel z pušky do zástupu nepřátel“.

A jestli to neřekl, tak by to jistě řekl, kdyby ho to napadlo.

A kdyby s. Kojzar padl, jeho ideje jsou věčné a prostoupí všechny lidi dobré revoluční vůle! A budou nová nebesa a nová země a budeme o nich psát krví třídních nepřátel!