Český zpěvák Jaromír Nohavica v Moskvě u ruského diktátora V. V. Putina (4. 11. 2018) FOTO: ČTK/ITAR-TASS/Mikhail Metzel
FOTO: ČTK/ITAR-TASS/Mikhail Metzel
Kdysi býval Jaromír Nohavica oslavován jako zpívající básník, zatímco v posledních letech je znám spíše jako oblíbenec mocných se zvráceným charakterem. V roce 2017 obdržel od tehdejšího prezidenta Zemana medaili Za zásluhy v oblasti umění a roku 2018 jej v Moskvě ruský diktátor Putin osobně dekoroval Puškinovou medailí. Té se nevzdal, ani když Putinovo Rusko zahájilo loňského února brutální válku proti Ukrajině. Český folkový písničkář, slezský bard a někdejší spolupracovník komunistické StB Nohavica se dnes dožívá sedmdesáti let. Při té příležitosti publikujeme stále aktuální text publicisty Jana Rejžka, který byl otištěn 31. 3. 2022 v našem sesterském Týdeníku FORUM.
Věřte mi nebo ne, ale v případu posledního vývoje událostí kolem Jaromíra Nohavici si připadám, jako kdybych se dozvěděl, že kouč mé milované Slavie Jindřich Trpišovský půjde trénovat Spartu. Cítím hluboké zklamání, nechuť, ba odpor, a hned vysvětlím proč.
Nohavicu znám a sledoval jsem ho od úplně prvního koncertu na festivalu Folkový kolotoč v ostravské Porubě v roce 1982. Jako jiné mě okamžitě uhranul slovanskou lyričností, vyjádřením normalizační chandry a chytrým výsměchem systému. Zatímco špičky našeho folku ze sdružení Šafrán inspirovaly angloamerické vzory jako Dylan či Donovan a Jaroslava Hutku, Dášu Voňkovou či Zuzanu Homolovou moravský a slovenský folklor, byl odlišný odkazem na ruské, respektive sovětské bardy.
Během osmdesátých let jsem průběžně ve sloupcích ironicky glosoval, že ještě nemá jedinou desku, nehraje se v rádiu ani v televizi a v Melodii chválil jeho texty pro Marii Rottrovou. Osobně jsme se skamarádili, byla radost si s ním povídat o básničkách a vůbec o literatuře, jednou dokonce zrušil vystoupení v brněnských kolejích a doprovázel mě jako divák na můj poslechový pořad do Hodonína. V našich bohatýrských časech jsme se i s olomouckým občanem Karlem Plíhalem nemohli od sebe odloučit a v místním nádražním bufetu posnídali pivo, než nám jely rychlíky.
Legenda o pronásledovaném písničkáři
Po prvním zveřejnění seznamů agentů StB jsem byl nad Nohavicou jako agentem s krycím jménem Mirek v šoku, jako když jsem v nich nalezl jména údajných bojovníků proti režimu z Jazzové sekce, práskačů Karla Srpa, Josefa Vlčka a Josky Skalníka. A teprve tehdy jsem pochopil, že estébák nebyl žádný zjevný Bretschneider, který si zapisoval v hospodě pana Palivce na manžetu urážky císaře pána, ale důvěryhodný přítel s legendou pronásledovaného písničkáře. Tomu člověk vykecal všechno.
Jedna z nejrozšířenějších lží laických bagatelizátorů práce StB a neznalých fanynek v zoufalé snaze obhájit Nohavicovo udavačství zní, že si tam napsali, co chtěli a jen nedůležité informace. Takže StB byla vlastně taková dobročinná organizace sběratelů drbů. Činnost každého spolupracovníka byla ve skutečnosti kontrolována několika stupni důstojníků, získaný fízl si sám vybral krycí jméno a způsob kontaktu s řídícím orgánem. A byl úkolován.
Na přelomu července a srpna 1989 dle knihy Svazek Dialog se zprávami o Pavlu Kohoutovi estébáckého emisara Nohavicu poslala StB zahrát do Vídně na pozvání krajanského spolku Nachtasyl. Přivezl jí nejen půdorys dramatikova bytu, ale také vylíčil setkání s exulanty a názory Karla Kryla na poměry ve Svobodné Evropě: „Jde o bázlivého člověka, který si své komplexy, neboť je malý a drobný, kompenzuje různými výpady.“ Estébáci ovšem nebyli žádní Hurvínci. Nohavicu doprovázel kumpán, ostravský bluesman Pepa Streichl, který byl už od roku 1976 rovněž agentem s krycím jménem Španěl, což o sobě kamarádi udavači nevěděli a po návratu si jejich hlášení nadřízení jen porovnali a dali dohromady.
Nohavica byl získán ke spolupráci „až“ roku 1986, ale rozhodně nezahálel. Když po Palachově týdnu v lednu 1989 vznikla petice kulturních pracovníků za propuštění Václava Havla, nabídli mu ji k podpisu moji stateční přátelé Jarmila Poláková a Vladimír Hanzel, dramaturgové folkového festivalu Písní za mír z Lipnice. Hned je bonznul.
Po odhalení jeho ostudné minulosti jsme se potkali kdesi v Praze, a stačil jen předvídavě hlesnout: „Ty mi asi ruku nepodáš.“ A prchl. K tomu se v článku Jaroslava Spurného v Respektu objevily další podrobnosti o jeho hanebné dvojí hře. Když v České televizi vznikl nový cyklus Třináctá komnata, režisér Petr Slavík mi nabídl, jestli bych nepřiměl bývalého kamaráda ke zpovědi. Složitě jsem na něj získával kontakt, až jsem mu na jakési tajné číslo mobilu napsal, oč jde, a když na kameru konečně promluví, rád si s ním tu ruku podám. Souhlasil s tím, že v létě jede na turné za krajany do USA, a do konce prázdnin se ozve. Padalo první listí, když jsem se mu připomněl s jeho slibem. Už se nikdy neozval.
Kýc a populistická xenofobie
Že se s ním stále děje něco neblahého, jsem poznal i podle toho, že po policejním zásahu na CzechTeku v roce 2005 napsal tryznu Už zase bijou naše děti s náležitou slovní kýčovitou veteší „holé ruce“ či „komu zvoní hrana“, a pokračoval populistickými xenofobními slátaninami Dežo a Arab. Kdo se diví, že se společně vyfotografoval s Tomiem Okamurou?
Povšimněte si, v jakých truchlivých figurkách našel teď zastání v sebemrskačském tažení proti údajné cenzuře, kádrování a nové totalitě. V šéfovi komentátorů Babišonovin Martinu Zvěřinovi, věrném Babišově lokaji Petru Kolářovi z MF DNES, v tragikomických flastencích z Trikolory Zuzaně Majerové Zahradníkové a Petru Štěpánkovi, politických mrtvolách Jiřím Paroubkovi či Jaroslavě Pokorné Jermanové a v šéfredaktorovi Reflexu Marku Stonišovi, který s Nohavicou zplodil obdivný rozhovor. Neodpustím si poznámku, že ten má náklonnost k fízlům jaksi v krvi, neboť jeho otec Miroslav, ostravský prozaik, básník a dramatik, je veden také ve „smolných knihách“ StB jako spolupracovník Ivana.
Samozvaný mučedník měl dost dlouhou dobu na to, aby se svým obětem omluvil a pomohl rozkrýt zločiny komunistické tajné policie, které sloužil. Místo toho lítostivě blekotá a vyhrožuje, že „k žádnému rozhovoru s novináři nepůjde, až k tomu poslednímu, s ním, a ten nemine nikoho z nás.“ Vytahuju kapesníček. O to víc v poslední době rozdává rozhovory s nehorázným blábolením ve stylu: „narozen v komunismu, umřu v komunismu.“ Jen proto, že mu pořadatelé v několika městech včetně Katovic zrušili koncert. No bóže, radí ve mně cynik. Ať si jede zpívat třeba na Rudé náměstí!
Nuže k medaili od Putina (když pominu tu od Miloše Zemana, který rád vyznamenává kromě svých kamarádů i zasloužilé pederasty typu Jana Cimického, a Nohavicu ani náhodou nenapadlo ji odmítnout jako čestný Vladimír Mišík). Ruský prezident Puškinovu placku udílí osobním rozhodnutím za zásluhy o upevnění přátelství a spolupráce mezi národy. V listopadu 2018 ji Nohavica převzal z rukou mezinárodního zločince pouhé čtyři roky po jeho anexi Krymu. Co má být, K. H. Frank taky dával svatováclavskou orlici za upevnění přátelství umělců s Říší, že?
Geniální prekladatel, nebo plagiátor?
Tak se podívejme na ty zásluhy. Zpovykaný nevědomý konfidentův fanklub tvrdí, že Nohavica propagoval za Husáka sovětské disidenty Bulata Okudžavu a Vladimira Vysockého. Tak především, ten první byl arménsko-abchazsko-gruzínského původu a s disidentstvím to nebylo tak žhavé, když strpěl být členem Komunistické strany SSSR od roku 1956 až do roku 1990. Vysockij dráždil Brežněva jistě víc, ale neposlušná dcera generálního tajemníka Galina zpívajícího herce, který měl sám dost problémů s alkoholem a drogami, tak milovala, že si ho zvala na koncerty do obýváku a tatínek to strpěl.
Dávno před údajným průkopnickým přebásněním Okudžavy a Vysockého samoukem z Českého Těšína tu byla silná a bohatá tradice překladů. Okudžavovy prózy Ahoj, študente už v roce 1961 přeložila Anna Nováková, Nebohého Avrosimova v roce 1974 Ludmila Dušková, pokud jde o verše, sborník Půlnoční autobus v roce 1981 Petr Kovářík, časopisecky ve Sputniku a Sovětské literatuře tabuizovaný Miroslav Červenka pod jménem Jiřího Honzíka. A klíčový byl zejména svazek Koně ke zkrocení, který vydala Jazzová sekce s překlady Václava Daňka a Milana Dvořáka. Nechť si soudný posluchač porovná jejich dílo s Nohavicovým a musí dojít k závěru, že si jejich práci přisvojil čili sprostě ukradl. Okudžavova Váňu nazpívala Hana Hegerová s textem Ondřeje Suchého už na své páté album Recitál 2 v roce 1974.
Co chcete víc? Informátor tajné totalitní policie, plagiátor a laureát pocty od masového vraha v jedné truchlivé postavě bez špetky studu, soudnosti a svědomí. Tak si aspoň zazpívejme parafrázi na tu jeho oblíbenou: „Lid zírá, důvod nezná, proč ten velký čuník tak vesele si zpívá.“
