ROZHOVOR / Prof. RNDr. Jaroslav Flegr, CSc. je český profesor ekologie a evoluční biolog. Covid ho vyhnal z jeho pracovny v tichém podkroví Přírodovědecké fakulty UK, aby se stal pro stovky tisíc čtenářů jakýmsi majákem racionality v informační entropii, kterou pandemie přinesla. Stal se terčem nenávisti dezinformační antivaxerské scény. Za vyhrožování a nebezpečné pronásledování profesoru Flegrovi již padly soudem vyřčené tresty. Jak vidí společenské změny, které přinesla pandemie, pět let po jejím začátku? A co je důvodem nové vlny iracionálního tmářství, do které upadla třetina společnosti? Kompromituje se věda sama nejrůznějšími skandály kolem nevěrohodných titulů a publikací v predátorských časopisech?

Jak se po covidu změnil svět?

Paradoxně je asi o něco bezpečnější. Pro Česko to sice tak úplně neplatí, ale celkově se svět poučil. Už víme, že nové metody nám umožní vyvinout diagnostické metody řádu dnů, maximálně týdnů a vakcíny v řádu měsíců. Víme, jak iracionálně se může zachovat část společnosti, a jak toho dokážou zneužít nepřátelské mocnosti, zejména Rusko. Už tedy víme, na co si příště máme dát pozor, co bude fungovat a co nikoli. Jako vedlejší bonus máme nyní na miliardách lidí odzkoušené RNA vakcíny, které během příštích let možná zachrání více životů, než kolik si jich Covid vzal. Že za ně byla již loni udělena Nobelova cena, není vůbec náhoda. Až přijde další pandemie, a ty přicházejí zákonitě, budeme na ni připraveni mnohem lépe.

V krátkodobém časovém měřítku se ovšem náš svět změnil k horšímu. Je zřejmé, že kromě zdravotních problémů, které si jako památku na prodělaný Covid odnesly jen v Česku stovky tisíc lidí, je asi nejhorším následkem pandemie hluboké rozdělení společnosti a zásadní nedůvěra minimálně třetiny obyvatelstva ve vědu i jakékoli jiné autority. Tato nedůvěra nejen že zhoršuje celkové společenské klima a žene velkou část lidí do náruče populistů a dezinformátorů, ale hlavně nás činí v současném nebezpečném světě mnohem zranitelnějšími. A když říkám nás, nemyslím jen Česko, ale celou západní civilizaci.

Čím to je? Věda – nemyslím politiky, ale vědce včetně vás – se do žádného maléru či dezinformace v průběhu covidu nezapletla, naopak rychlost sestrojení vakcíny ukázala, jak daleko věda je… Přesto doktor Grygar nedávno říkal, že desetkrát narostl počet plochozemců, a zde je z mého X-teru reálná ukázka myšlení té třetiny novodobých tmářů. Už to došlo tak daleko, že na síti X mi píšou, že je špatně, že v odborných otázkách cituji vědce… Co se to přihodilo?

I vědci jsou jen lidé a tak část z nich se také do dezinformací zapletla. Sice to zpravidla nebyli ani tak vědci, jako spíše lékaři a často to bylo součástí jejich přípravy na budoucí politickou karieru, ale mezi tím veřejnost příliš nerozlišuje. Věda ukazuje pravdu a pravda je objektivně hlavním nepřítelem lži. A tak se věda a vědci přirozeně stali jedním z hlavních terčů dezinformátorů – rozuměj lhářů. Zpochybnit autoritu vědy a vědců je jedinou možností, jak postavit na roveň facebookové výkřiky jakéhosi Jana Roba a oficiální vyjádření České vakcinologické společnosti či WHO ohledně účinnosti a bezpečnosti očkování. Věda není dokonalá a ne vždy má v daný okamžik pravdu. Je to však ten zdaleka nejlepší nástroj k odhalování pravdy, který máme k dispozici. 

Mohly k tomu poklesu důvěry ve vědu nějak přispět skandály politiků publikujících v „predátorských časopisech?“ 

Asi nemohly, ty se objevily ve veřejném prostoru teprve nedávno. Ale v budoucnu by mohly situaci ještě zhoršit. Anebo také zlepšit – když ne celá společnost tak alespoň novináři si snad uvědomí, že ne každý kdo se honosí před či za jménem titulem ještě musí být vědcem. Přitom vědce je možné rozpoznat snadno, stačí si do vyhledávače zadat adresu scholar.google.cz/?hl=cs a vyhledat si zde podle jména profil daného vědce – jaké články publikoval, a kolikrát byly citovány v článcích jiných autorů. Když ho v databázi nenajdete, asi vědcem není.

Učíte na Přírodovědecké fakultě UK i předmět Praktická metodologie vědy. Může čtenářům vysvětlit, co jsou to ty predátorské časopisy?

Predátorské časopisy jsou jedním z typů časopisů, které parazitují na současném způsobu publikování ve vědě. Nutnou součástí vědecké práce je publikování získaných poznatků. Je to současně i podmínka nutná k profesnímu postupu, získání vědeckých a pedagogických titulů a k úspěšnému splnění vědeckých projektů, a tedy i k získání grantových financí na projekty další. Vědců je přitom čím dál víc a odborných časopisů málo, takže existuje obrovský přetlak v nabídce rukopisů. Neviditelná ruka trhu je nemilosrdná, a tak postupně většina časopisů začala od autorů za uveřejnění článku požadovat naprosto nehorázné částky, dnes již v řádech tisíců dolarů. Prestižní časopisy, třeba Nature, se nestydí požadovat za zveřejnění článku přes 10 tisíc dolarů. Stále sice existují i časopisy, které umožňují publikovat zdarma, ale články v nich jsou přístupné pouze předplatitelům, takže se dostanou k podstatně menšímu počtu čtenářů. A navíc některé grantové agentury uznávají pouze články publikované v režimu volného přístupu, tedy články autorem či jeho pracovištěm hrazené.

Skutečné režijní náklady na publikování článku v elektronické formě, což je dnes nejčastější forma v jaké vědecké časopisy vycházejí, se pohybují spíše v desítkách, maximálně nižších stovkách dolarů. Není divu, že v takto výnosném odvětví se objevuje mnoho podnikavců, kteří se snaží na publikování vědeckých článků vydělávat. Mezi ně patří i vydavatelé predátorských časopisů.

Čím se liší predátorský časopis od nepredátorského?

Především publikování v něm bývá levnější. Trochu přeháním, tohle je sice pravda, ale není to hlavní rozdíl. Nepredátorský časopis by měl mít kvalitní recenzní řízení, které by mělo garantovat kvalitu uveřejněných vědeckých článků. Ten podmiňující způsob je použit zcela záměrně – v nabídce rukopisů mají v současnosti ve většině redakcí vědeckých časopisů velký převis a recenzentů z řad odborníků schopných a hlavně ochotných bez nároku na odměnu recenzovat cizí články se naopak zoufale nedostává. Většina rukopisů je dnes odmítána bez jakékoli recenze, pouze na základě letmého dojmu redaktora. Jen menšina se dočká plnohodnotné recenze. Typický predátorský časopis nemá žádné recenzní řízení, nebo recenzní řízení jen předstírá. Kdo si zaplatí, toho rukopis je publikován.

Kromě typických predátorských časopisů existují i netypické?

Typů predátorských časopisů je celá řada. Asi nejzáludnější jsou ty, co se snaží napodobit svým názvem i grafikou webových stránek některý existující zavedený časopis a zmást tak autory. Autor se domnívá, že posílá svůj rukopis do kvalitního časopisu, a místo toho jen naletěl podvodníkovi. Přitom platí, že jednou publikovaný článek již nelze publikovat podruhé v jiném časopise. Publikovat omylem svůj článek obsahující výsledky práce mnoha lidí za mnoho let v predátorském časopise tak může znamenat velkou osobní tragédii. Na opačném konci spektra predátorských časopisů jsou časopisy, které svůj predátorský charakter nijak neskrývají a rovnou směřují své „služby“ na autory, kteří chtějí publikovat své nekvalitní články v predátorském časopise. Nač ztrácet čas s autory, kteří mohou v určité fázi získat podezření, že naletěli predátorovi, začnou se vyptávat, a nakonec publikaci zruší a poplatky nezaplatí. Aby se tomu predátor vyhnul, předem jasně naznačí, že článek neprojde žádným recenzním řízením. V emailech, které potenciálním autorům predátoři rozesílají, například stojí: „V příštím čísle, které vyjde za dva týdny, máme ještě místo pro jeden článek. Jestli nám rukopis pošlete do týdne, tak ho tam ještě můžeme doplnit.“

A co predátorská nakladatelství?

To je zase něco jiného. Vydávání časopisů pouze v elektronické podobě je levné a do internetového časopisu se vejde libovolný počet článků. Proto v novém tisíciletí vzniklo několik megavydavatelství – nebudu jmenovat, abych se nedostal do spárů jejich jistě velmi dobře placených právníků – která začala nově vydávat stovky i tisíce odborných časopisů. Některé z těchto časopisů jsou více či méně predátorské, některé však mají kvalitní recenzní řízení. Většina z nich vlastně ze současného průměru nijak zvlášť nevybočuje. Publikování v těchto časopisech je obvykle levnější než v těch tradičních, dlouhodobě zavedených. Přitom mnohé z nich patří podle čtenosti a tedy citovanosti v nich uveřejněných článků k nadprůměrným – asi i proto, že špičkovým a tedy hodně citovaných vědcům nabízejí publikovat jejich články zdarma. 

Téměř vždy je v nich recenzní řízení rychlejší a zejména doba od přijetí článku do vytištění mnohem kratší než v tradičních časopisech. Hlavně proto, že organizaci redakční činnosti zde mají v rukou profesionálové, nikoli nadšenci nebo naopak „znuděnci“ z řad zasloužilých vědců. Dnes není výjimkou, že v tradičních časopisech trvá půl roku, než najdou pro článek recenzenty a dalšího půl roku, než z nich vyždímají posudky. V nových časopisech se obvykle toto vše odehraje do měsíce. Představte si situaci a pocity doktoranda nebo řešitele výzkumného grantu, kteří nutně potřebují publikovaný článek k tomu, aby mohli obhájit doktorát nebo grantový projekt, a kteří více než rok čekají na výsledek recenzního řízení. Výsledek, který navíc v prvním, druhém, a občas i třetím až pátém časopisu vede k odmítnutí rukopisu. Řada mých kolegů časopisy vydávanými v megavydavatelstvích opovrhuje. Já je naopak považuji za jednu z mála nadějí na vybřednutí z dnešní publikační krize.

Věda je v publikační krizi?

Ano. Současný systém publikování vědeckých článků mohl jakžtakž fungovat před 30 lety, kdy počet zavedených časopisů zhruba odpovídal potřebám vědecké obce. Od té doby se zvedla vědecká produktivita v mnoha regionech, včetně regionu bývalé střední a východní Evropy a hlavně ve velkých asijských zemích. Dnes už počet do redakcí dodaných rukopisů výrazně převyšuje počet potenciálních recenzentů. Kvalita recenzního řízení tak šla zákonitě dolů. A to nám do toho zatím ještě plně nepromluvila umělá inteligence, která opět produktivitu vědecké práce minimálně zdvojnásobí.

Jaká jsou ta „jiná řešení“ publikační krize?

Zbavit systém parazitů, přičemž mezi parazity počítám i zavedená vědecká vydavatelství. Nepublikovat hotové články, ale pouze jejich preprinty v tzv. preprintových archivech. Preprintové archivy už mnoho let existují a vzkvétají, přičemž technické náklady na jeden článek zde činí asi 5 dolarů a stále klesají. Srovnejme to s těmi tisíci dolary, které za článek zaplatí jeho autor dnes. Prvotní recenzi článku může k publikovanému preprintu připojit umělá inteligence a další mohou následně připojovat pod článek čtenáři. O přísný posudek vlastního rukopisu článku, který musí obsahovat i seznamy konkrétních formálních, logických a věcných chyb dnes pokaždé požádám Gemini Advanced a většinou i Chat GPT 4o. Na základě této vlastní zkušeností tak vím, že nejpozději do roka budou posudky napsané umělou inteligencí kvalitnější a užitečnější, než je dnes průměrný posudek, který člověku pošlou z redakce. 

Publikování pouze preprintů vyřeší ještě jednu velkou bolest moderní vědy – tzv. publikační zkreslení. Velká část studií, které přinesou negativní výsledek, tedy těch, ve kterých se určitý jev nepodařilo prokázat, není nikdy publikována. Redaktorům časopisů, recenzentům, ani jejich autorům, totiž nepřipadají dostatečně zajímavé. Proto se stává, že v odborné literatuře vycházejí dlouhá léta pouze články, ukazující existenci určitého jevu, i když drtivá většina studií – bohužel nepublikovaných studií – ukazuje, že daný jev neexistuje. V preprintových archivech by zastoupení studii s negativním výsledkem mnohem lépe odpovídalo skutečným poměrům.

Ale jak potom hodnotit kvalitu a množství práce, kterou vědec nebo vědecký tým odvádí? Podle čeho, když ne podle počtu publikovaných článků, přidělovat vědecké a pedagogické tituly a hodnotit splnění či nesplnění grantového projektu?

To je úplně jednoduché a navíc levné. Podle počtu odkazů na články autora nebo daného týmu, tzv. citací, v odborných článcích ostatních vědců. Tento údaj je k dispozici ve snadno dostupných databázích na internetu, včetně výše zmíněné databáze Google Scholar. Přitom rozhodně odráží vědecký přínos člověka či týmu lépe, než počty článků, které člověk protlačí do tisku. V současnosti je nevýhodou tohoto způsobu hodnocení časové zpoždění – cesta od zaslání článku do tisku k jeho vydání trvá řádově rok, takže citace článku se mohou začít objevovat také nejdříve rok po jeho vydání. Ale v okamžiku, kdy si zvykneme publikovat primárně či dokonce výlučně v preprintových archivech a kdy budeme sledovat citace v článcích v těchto archivech, se toto zpoždění výrazně zkrátí. A mimochodem, i vývoj vědeckých poznatků a jejich přenos do praxe se tím výrazně urychlí.

A nebyli by takhle dobře hodnoceni vědci, kteří uveřejní nějakou hloupost a ostatní vědci jejich práci odcitují právě proto, aby mohli ukázat, že je to hloupost? 

Ne, to uveřejní jen pár lidí a dál už po hloupé práci neštěkne ani pes. Větším problémem je, že jednotlivé články jsou citovány velmi nerovnoměrně. Nejčastěji není článek citován vůbec, další nasbírají pár, nebo pár desítek citací, ale některé mohou nasbírat stovky i tisíce citací. My vědci totiž přednostně citujeme už dříve hodně citované práce. Stačí tak jedna práce, která měla štěstí, a člověk může mít vysoký počet citací, i když jiné články nepublikoval, případně nějaké publikoval, ale ty už skoro nikdo necituje. Ale i tento problém umí scientometrici, odborníci zabývající se hodnocením vědy, uspokojivě vyřešit.

Proč se to tedy nedělá, proč se místo toho počítají publikace nebo dokonce organizují nákladná a možná subjektivitou hodnotitelů zatížená evaluační řízení?

To se mně raději neptejte. Ještě bych, nedej bože, mohl říci, že ve skutečnosti po objektivním měřítku kvality a množství odvedené vědecké práce není zase tak velká poptávka, jako se všichni tváříme.

Víte co s tím? Jak tu vcelku legitimní poptávku obnovit? 

To se musí vědcům nadiktovat shora. Špatných vědců a „vědců“, kteří získali své tituly různými pochybnými způsoby, je nesrovnatelně více, než vědců dobrých, a vědců dobrých je zase nesrovnatelně více, než vědců špičkových. A to samé platí pro vědecké týmy i vědecké instituce. Takže ti, kdo mají opravdový zájem na transparentním a objektivním hodnocení vědeckého výkonu a transparentním a objektivním rozdělováním financí na vědu, jsou v jasné menšině. Většina lidí, kteří se ve vědě pohybují, se naopak shodne na tom, že hodnotit vědecký výkon podle citací je nesmysl a v žádném případě se nesmí zavést, a že je naprosto skvělé, že se zrušilo hodnocení podle počtu publikovaných článků. Věda je demokratická a každý v ní máme jeden hlas. Proto jako úplně nejlepší vyjde v oficiálním i neoficiálním hlasování možnost hodnotit výkon pomocí evaluačního řízení prováděného týmem špičkových zahraničních odborníků. Každému je totiž jasné, že v běžné praxi je takové hodnocení nerealizovatelné.

Ale abych se ale vrátil na začátek našeho rozhovoru – jsem naprosto přesvědčen, že přes všechny nedostatky, které věda má, je to stále ten nejlepší a nejspolehlivější nástroj k odhalování pravdy, co k dispozici máme. Je až neuvěřitelné, jaké zázraky už dokázala. Jen díky vědě, konkrétně díky rychlému vyvinutí diagnostických metod a vakcín, jsme byli schopni čelit nedávné pandemii a zmírnit její nejhorší dopady. Přestože mnozí utrpěli těžké ztráty, věda nám poskytla nástroje, které zachránily miliony životů a ochránily zdraví mnoha desítkám milionů dalších.