Písničkář Jaroslav Hutka na sebe v posledních týdnech upozornil několika novými písněmi. Tou, o které se nejvíce mluví, je Miloš a Zubatá. V rozhovoru pro deník FORUM 24 Jaroslav Hutka vysvětluje, co ho vedlo k sepsání písně. Uvažuje nad tím, co se v České republice děje a vzpomíná na srpen 1968. Jaroslava Hutku na konci 70. let pronásledovali komunisté. Po koncertu na chalupě Václava Havla a podepsání Charty 77 ho estébáci donutili opustit republiku.

Co se to u nás podle Vašeho názoru děje? Proč je premiérem trestně stíhaný bývalý komunista a agent StB a prezidentem člověk jakým je Miloš Zeman?
Ještě jste zapomněl, jak se hezky naservírovali na stříbrný tác
komunistům. Láme se chleba a možná skutečně začíná další republika. Tragédie je, že lid si to nechává líbit a postupně a nenápadně vyměnit hlavy v institucích je jen věc času. Existence státu, který vznikl po převratu v roce 1989, je ohrožena, možná už je ten stát v rozkladu.

Jsme na konci postupného negativního vývoje od listopadu 1989, nebo došlo v posledních 29 letech k nějakému zlomovému momentu, který otočil republiku špatným směrem?
Pro mne zlomový okamžik byl nástup Václava Klause na Hrad. Tím začala destrukce a trvala 15 let. Na závěr ji urychlilo zneužití uprchlické krize. Také pomohlo, že demokratičtí politici stojí za starou belu, jen žvaní, ale k činu se nemají, a Češi, jako už sto let, jen přihlížejí.

Svůj názor na prezidenta jste vyjádřil novou písní Miloš a Zubatá s poměrně ostrým textem. Jak dlouho jste na ni pracoval? Co bylo posledním impulsem pro její složení a zveřejnění?
Já na Miloše napsal už v minulém jeho období několik textů, ale odložil jsem je s pocitem, že když lidé vidí, jak se chová, že ho podruhé nezvolí. Zvolili a to už žádného normálního člověka nemůže nechat v klidu. Babiše tam strkal tak dlouho, až zlomil sociální demokracii a ta jak ovečka šla na jatka. Na tom textu jsem pracoval dlouho, vyvíjel se pak dál na melodii, kterou jsem měl od Vladimíra Veita. Rozbil jsem také školní úhledné rýmování, to se mi zdálo k té písni kýčovité. Musí to drhnout jako ty středověké, barokní a později kramářské písně, ve kterých je Zubatá také. Je křesťanským prvkem, varováním před marností lidského činění.

Jaké jste zaznamenal reakce na novou skladbu?
Letos je nových písní sedm, ale vy máte na mysli Miloš a Zubatá. Srpen, Sto let…a vůbec všechny ostatní, co už jsou ve výrobě na desce u Galéna, jsou důležitější. Ale Zubatá jde rovnou k věci teď hned. Není nadčasová, stejně jako Zeman. Těch, kterým se to líbí, je asi stejně tolik jako těch, kteří mi píší agresivní a hloupé dopisy. Komické ale je, jak ta „mlčící“ většina najednou byla vylákána z díry a zaskočena. Musí k tomu říct také svůj názor. Pokouší se tedy zbaběle vykličkovat posuzováním umělecké kvality a tím se od toho distancovat. Ale píseň tu je a nejde spálit jako trenky nebo vyhodit ze soutěže umělecké tvořivosti.

Potýkal jste se s komunisty. Máte obavy z toho, že by znovu mohlo přijít to, co jste zažíval v 70. letech Vy?
Totéž nepřijde, ale je na cestě cosi zlého a sofistikovaného. Strach v lidech jde vyvolat různým způsobem a pak už jen stačí s ním šikovně hospodařit. A lidé pak jdou jak holoubci za drobením.

Nenapadlo Vás znovu odejít ze země?
To mě nenapadlo ani ve snu. Emigrace mi sice přinesla velmi důležitá poznání a vstup do tří jazyků, pochopení Evropy a jedno další občanství, ale tady jsem skutečně doma, strašit budu na vlastní půdě ve vlastním baráku.

Druhou výraznou skladbou, kterou jste v posledních dnech uveřejnil, je Srpen. Je popisem toho, jak jste tragické události ze srpna 1968 prožíval jako 21letý mladík? Vzpomenete si, co jste 21. 8. 1968 dělal?
Bydlel jsem na Vinohradské v domě mezi Rozhlasem a Muzeem. Kvůli magistrále ho později zbourali. Všechno jsem měl z první ruky, u všeho jsem byl, z okna jsem viděl i obsazení Rozhlasu, vlezli tam až vedlejším vchodem přes dvůr. A dlouho jsem měl jako písničkář špatné svědomí, že to neumím pojmenovat a vyzpívat. Takže teď to mám. Je to zpráva,
něco jako homérovské vyprávění události. Není to rádiové tydli budli tralala… teď s tím Homérem jsem určitě vyzvedl ze židle všechny znalce, co o Homérovi už cosi slyšeli, nebo se s ním setkali v nějaké muzikálu.

Co má říci poslední sloka písně Srpen?
(Sliby jsou chyby, čas je krutý
velkým slovům se vysměje
zlu neustoupí jenom svatý
smysl žití v něm vzdoruje
však dav a národ, jen jak ovce
běží, jak se mocným zachce,
nebo to v Česku jinak je?)
Má říct přesně to, co říká. Píseň Litvínov vznikla v roce 1971, když to lidé po velkém přísahání věrnosti rychle vzdali a začali se vymlouvat na byt, stravu a bydlení. Tehdy jsem jim to v dialogu vyčetl. Tohle je po padesáti letech už jen konstatování.