Musím přiznat, že vražda slovenského novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky se mnou hluboce otřásla. 26. únor 2018 bude pro mne zlomové datum, které si budu pamatovat celý život. Něco jako 11. září 2001.
Když jsem se o vraždě kolegy v pondělí dozvěděl, poprvé v životě se mi do očí vehnaly slzy za někoho, koho jsem osobně neznal.
Od kolegů novinářů jsem pak dostal otázku, o čem slovenský případ vypovídá? Myslím, že na Slovensku selhal systém – systém státu i politiky.
Policie podle mého názoru nebyla schopna zabránit, respektive předejít vraždě novináře, který jen rozplétal a popisoval konkrétní kauzy, o kterých se na Slovensku obecně vědělo a které šetřili i zdejší policisté. Buď to tam kriminalisté podcenili, nebo nebyli tak rychlí, aby pozatýkali podezřelé gangstery pro finanční podvody.
A taky si myslím, že tento případ vypovídá o době, ve které nyní žijeme. I u nás v Česku.
Když politici mluví neustále o novinářích jako o hnoji a gaunerech, kteří by se měli likvidovat (i když to náš prezident říká prý jen jako bonmot), tak se ve společnosti vytváří atmosféra zášti, nesnášenlivosti a násilí. Od takových slov je pak hrozně blízko k činům. Od sprostých slov k úderu pěstí nebo až k pistoli v ruce. Ty hrůzné činy pak nevykonají politici, ale provedou je ti, kdo z úst politiků „odzírají“. Protože si třeba myslí, že se jim nic nestane.
