Prezident Miloš Zeman má stovky jiných možností, koho vyznamenat v den státnosti, ale on si pokaždé vybere alespoň jednu osobnost, která má nejednoznačnou minulost a zásluhy.
Na první pohled to vypadá pěkně. Jedním z oceněných in memoriam bude 28. října 2017 americký byznysmen Charles Richard Crane z Chicaga. „Crane významně přispěl ke vzniku Československa, když lobboval u prezidenta Wilsona ve prospěch Tomáše Garrigua Masaryka. Ocenění převezme jeho vnuk,“ zdůvodnil Hrad svůj úmysl.
Jistě. Je to úctyhodná osobnost. Charles Richard Crane byl před první světovou válkou nejen přítelem Tomáše Masaryka, a tedy i zastáncem československé samostatnosti, ale financoval i Muchovu Slovanskou epopej.
Ve prospěch československé samostatnosti se Crane mohl zasadit skutečně zblízka, neboť byl poradcem prezidenta Woodrowa Wilsona a jeho syn Richard Teller Crane pro změnu tajemníkem Wilsonova ministra zahraničí Roberta Lansinga. Později se Richard Crane stane první americkým velvyslancem v Praze (1919-1921). Druhý Craneův syn John se zase stal Masarykovým spolupracovníkem a nějaký čas byl jeho osobním tajemníkem.
To je všechno pravda a je to OK.
Jenže pak tu existují ještě jiné informace, které ukazují na kontroverzní osobnost pana Cranea. Jak třeba napsaly Lidové noviny v září 2010, v historických podkladech se objevují také tvrzení, že Crane byl zapáleným antisemitou.
„Vystupoval proti snahám o založení samostatného židovského státu a existují dopisy, v nichž nabádá prezidenta Wilsona k propuštění Židů z důležitých úřadů. Další prameny uvádějí, že Crane podporoval velkého jeruzalémského muftího Amína al-Husajního, který později po boku Adolfa Hitlera vyhlásil džihád všem Britům a Židům. Charles Richard Crane zemřel v roce 1939 a podle některých autorů byl na konci života s Hitlerem v úzkém kontaktu,“ uvedly Lidové noviny.
To není výmysl nějakých českých médií. Lidovky tehdy pouze citovaly, co se píše v cizině s odkazem na odborné statě a závěry historiků ze Spojených států.
I na tomto případu je vidět, že Zeman rád lakuje historii na růžovo podle toho, jak se mu to zrovna hodí. Anebo je při vyznamenávání jednoduše v koncích, protože celá řada skutečných osobností veřejného života, by si od něj vyznamenání prostě nevzala.
Text publikujeme s laskyvým svolením autora. Jaroslav Kmenta ho publikoval ZDE.