Povrchnost a upravování pravdy k obrazu svému je odsouzeníhodné. Zvláště, když se ho ve veřejném prostoru dopouští veřejně známá osoba, jejímž slovům je značnou částí veřejnosti přikládána velká váha. Přesně to se stalo P. Tomáši Halíkovi, který v rozhovoru pro poslední číslo Katolického týdeníku krátce, leč klamavě ohodnotil současnou situaci českého národa. Ostatními částmi rozhovoru se nezabývám, neboť se týkají jiných otázek. Takže cituji celou odpověď na otázku o možném vlivu komunistického dědictví na naše dnešní duševní ustrojení:

„Země bývalého komunistického bloku přišly ke svobodě většinou příliš lacino. Hrdinný odpor proti totalitě byl záležitostí nepatrné menšiny, pro většinu, jak se nyní ukazuje, touha po svobodě byla jen touhou po výhodách Západu bez ochoty převzít se svobodou také odpovědnost. Evropská unie nám věnovala stovky miliard, téměř každá vesnice profitovala z evropských zdrojů (a profitovala by mnohem více, kdyby velkou část dotací nerozkradla „neviditelná ruka“ mafiánské české cesty ke kapitalismu) – ale my jsme si nechali prolhanými ideology vsugerovat obraz EU jako „nového Sovětského svazu“. Tato urážlivá lež se ujala, protože mnoha lidem vyhovovala – pokud máme nad sebou nějakou cizí velmoc, máme alibi pro vlastní lenost a nezodpovědnost, můžeme jen sedět u piva a nadávat. Stydím se za chování velké části našich politických elit a smýšlení velké části veřejnosti ve vztahu k EU. A velmi si začínám vážit premiéra Sobotky, který ve své funkci opravdu vyrostl.“

Na začátek si dovolím upozornit na povinnost občana Halíka oznámit podle § 368 trestního zákoníku státnímu orgánu podezření na spáchání trestného činu. Toto nesplnění se trestá sazbou do tří let odnětí osobní svobody, nestanoví-li zákon trest mírnější. Podle téhož paragrafu je omluvou pouze ohrožení života svého či svých blízkých. Pokud však P. Halík žádné důkazy nemá, dalo by se použít ustanovení § 184 o pomluvě či § 355 o hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob, případně § 356 o podněcování k nenávisti vůči skupině osob. Jeho text tak totiž vyznívá. Implikuje totiž představu, že čeští občané jsou buď mafiáni, lenoši, nebo zbabělci, takže si jich není třeba vážit a nebrat jejich hlasy v potaz. Ne, tak ale demokracie nefunguje. O slitování s chybujícím člověkem ani nemluvě.

Bizarní a povrchní je výrok: „…a profitovala by mnohem více, kdyby velkou část dotací nerozkradla ‚neviditelná ruka‘ mafiánské české cesty ke kapitalismu.“ Zesměšňuje obecně známý termín z pera Adama Smithe „neviditelná ruka trhu“, aniž by P. Halík tušil, že autor sám mu věnoval ve svém díle O původu bohatství národů minimální pozornost (dvě stránky v původním vydání), zatímco největší důraz kladl na uplatňování morálních měřítek v ekonomickém jednání.

Autor naprosto nesmyslně slučuje uvedený výraz s jakousi „mafiánskou českou cestou ke kapitalismu“. Ona cesta byla dána tehdejším legislativním prostředím, nikoliv působením jakési „mafie“. O tehdejší legislativě si můžeme myslet cokoliv, ale existovala.

Navíc se P. Halík v tomto chová jako omezený ideolog a ne jako kněz. Jako takový totiž musí vědět, že každý člověk je hříšný, vždy byl a vždy bude. Jeho tvrzení je tedy z teologického hlediska nesmyslné. Hospodářský vývoj, existence a počet živnostníků, růst HDP a desítky dalších ukazatelů potvrzují, že se čeští občané do kapitalistického systému zapojili bez velkých problémů.

Pokud dále tvrdí, že: „my jsme si nechali prolhanými ideology vsugerovat obraz EU jako ‚nového Sovětského svazu‘,“ jedná se o povrchní a nepravdivou formulaci. Použití zájmena „my“ totiž implikuje, že tomu věří převážná část občanů. To je však podle všech průzkumů veřejného mínění nepravdivé tvrzení.

P. Halík dále uvádí: „… pokud máme nad sebou nějakou cizí velmoc, máme alibi pro vlastní lenost a nezodpovědnost, můžeme jen sedět u piva a nadávat“. Naprosto opomíjí činnost velké části obyvatel, kteří se angažují v různých aktivitách a o jejichž činnosti obsáhle informují média. Pokud toto P. Halíkovi uniklo, tak nesleduje dění ve společnosti, a tudíž je překvapující, že se k této problematice vyjadřuje. Pokud mu však tyto informace neunikly, jde o myslitelský a morální prohřešek, který je velmi politováníhodný. A k onomu nadávání našich českých občanů: Ono nadávání je součástí našeho folklóru a vyjadřování, jelikož již od dob rakouské říše jsme nedůvěřiví k autoritám a svět posuzujeme velice opatrnicky. Všichni, i P. Halík, vědí, že ono nadávání není míněno tak vážně. Příkladem jsou nejobvyklejší odpovědi na otázku „Jak se máš?“: „Stojí to za …“, „Líp už bylo“ či „Je to bída“. Věří někdo těmto frázím? Věří jim snad P. Halík?

Z výše uvedených důvodů je výklad P. Halíka povrchní a nepravdivý či přímo lživý, jelikož nerespektuje situaci, o níž pojednává. Je typickou ukázkou způsobu myšlení, které pokrouceně vnímaná absolutní měřítka uplatňuje na jevy, kterých se netýkají. Nepopisuje skutečnost, ale deformuje ji tak, aby odpovídala duševnímu ustrojení autora. Ten ji však neoprávněně vydává za popis stavu. Taková ideologizace je v každém racionálně vedeném diskurzu nepřípustná.

Uvedeným textem se zabývám tak důkladně ze dvou důvodů:

1) P. Halík ovlivňuje určitou část veřejnosti, proto je nutné poukázat na závady jeho textu.

2) Mnou uvedené výhrady k jeho textu se týkají i obecného trendu v české žurnalistice posledních let, tedy nedoloženého, selektivního a povrchního informování veřejnosti. A tento trend, jehož nositelem je kvůli svému textu i P. Halík, je velmi, velmi nebezpečný. Musíme si na něj proto dávat velký pozor. Zvláště v době, kdy dochází k oligarchizaci politiky a k neuvěřitelné koncentraci mediálního, hospodářského a politického vlivu, a to nejenom ze strany Andreje Babiše.

Jaroslav Lenert
Autor je novinář a teolog.