V džungli internetových diskusí slídí, rejdí a plazí se tolik prapodivných tvorů, že se i oni, tak jako je tomu v zoologii, dočkali svého odborného názvosloví. Tak třeba ten, kdo záměrně nesmyslně žvaní a všemožně obtěžuje normální diskutéry, získal označení troll. Kromě již popsaného k trollingu neodmyslitelně patří urážení a invektivy, často primitivně přisprostlé, nebo rozhlašování nesmyslných obvinění.
Na to, že si podobným způsobem kompenzují frustrace osoby všelijak závadové, lidé s nízkým IQ a mizivou emoční inteligencí, retardi a úchylové, jsme si už asi všichni zvykli. Řadových trollů a podobné havěti jsou prostě plné virtuální lesy.
Zařadí-li se ale mezi ně ale vedoucí pracovník nějakých novin, je to přece jen malinko zvláštní. Konkrétně Jaroslav Polanský, hrdý na to, že je ředitelem redakce Parlamentních listů. Nad jeho projevy ve facebookových diskuzích zůstává rozum stát a člověk se neubrání myšlence, jestli mu někdo náhodou nehacknul profil. Leč není tomu tak.
Pán, který na profilu Jakuba Jandy, ředitele think-tanku Evropské hodnoty, čerstvě oceněného uznáním NATO, chrlí jeden blábol za druhým, je skutečný Jaroslav Polanský v celé kráse. No, spíš ubohosti. Cožpak nějakého zdravě duševně disponovaného šéfa redakce napadne ve veřejné debatě „oznamovat“, že výkonný ředitel Evropských hodnot je Biľakův vnuk? Inu, šéfa nějaké redakce zjevně ano.
Typický troll. Ten o vás taky s klidem prohlásí třeba, že vaše matka byla esesačka, prostě jen proto, aby si mohl užívat vzedmuté emoce. Něco jako když malý Jára mlátí na hřišti holky, protože jinak si pozornost získat nedovede. Některým Járům to ovšem bohužel zůstane do dospělosti a to je pak žalostný pohled.
Trpí-li tedy někdo ještě naivní představou, že takový šéf novin je přiměřeně vystupující pán, který se umí chovat přinejmenším na veřejnosti, toho pan Polanský z těch iluzí vcelku brutálně vyvede. Například když začne dokola opakovat slizce přisprostlou urážku „anál-lytik“, kterou ovšem sám pokládá za vynikající vtip. Proto ho také omílá ad nauseam. Možná si ale uvědomuje, že když se jednou dostaví myšlenka, ať už jakkoli přihlouplá a oplzlá, je třeba se jí držet zuby nehty a vyždímat z ní maximum, protože kdo ví, kdy se v mozkovně v bolestech zrodí nějaká další.
Faktem sice je, že jen málokdo příčetný by Parlamentní listy pokládal za standardní noviny, a čekal u nich tudíž vedení na úrovni a přijatelně se projevujícího ředitele, ale právě tak je pravdou, že si závratně rychle zvykáme na chování, které by ještě poměrně nedávno vzbudilo zasloužené znechucení a obecné pobouření. Dnes je to normou. Kdo se nechová jako primitiv, není lidový.
