Minulý týden byl zveřejněn jubilejní devadesátý celounijní průzkum veřejného mínění Eurobarometr, který u nás vzbudil pozornost. Za prvé, členství své země v EU vnímá jako pozitivní 62 % dotázaných, nejvíce za posledních 25 let. A za druhé, Češi se ocitli na chvostu pelotonu (za dobrou věc považuje členství ČR v EU pouze 39 % z nás). Česká spokojenost nicméně roste, oproti loňsku o slušných 10 procentních bodů. Evropský mainstream však důvod k optimismu spíše nemá. Proč?

Na vině je v prvé řadě rámování, kterým komentátoři výsledky vysvětlovali. Za nárůstem spokojenosti je prý údajný strach z brexitu, který voličům ukazuje, jak je odchod z EU nejistý, složitý a jak nepřináší zjevné benefity. To může být samozřejmě pravda, byť data žádný důkaz o této kauzalitě neposkytují. Pro podporu evropské integrace by navíc bylo dlouhodobě lepší, kdyby to tak nebylo. Strach z brexitu je totiž negativní motivace, která časem opadne (voliči si zvyknou, Spojené království najde řešení, a chuť experimentovat se strachem z Bruselu se opět vrátí).

Nehledě na to, že každá další země, která by koketovala s odchodem z EU, se může z britské zkušenosti poučit a tvrdit, že se dokáže chybám ostrovních politiků vyhnout. Britský odkaz pro budoucnost je v tomto směru grandiózní, a to brexit zdaleka není u konce.

Problém s utilitární motivací

Americký politolog Matthew Gabel testoval v 90. letech minulého století pět odlišných teorií toho, co ovlivňuje voliče ve vztahu k EU. Vedle stranické preference (EU je projekt politického středu, ztotožňují se s ním pravostředoví a levostředoví voliči) či politických hodnot (voliči preferující postmaterialistické hodnoty směřují k podpoře nadnárodních režimů více než ti, kdo vyznávají materiální statky) mu jako nejsilnější prediktor vyšla utilitární teorie. Ta ve stručnosti tvrdí, že evropskou integraci podporují ti, kdo z ní mají rozpoznatelný zisk – ať už ekonomický či třeba socio-kulturní.

Problém nicméně je, že taková podpora je vrtkavá a mnohdy nemá hluboké kořeny. Neznamená totiž žádné automatické přijetí evropských hodnot a už při prvním vánku problémů může rychle zmizet. Mezi relevantními proměnnými v tomto modelu nenajdeme žádné výrazné emoce, žádný sentiment. Ve své podstatě je založený na racionalistické kalkulaci zisků a ztrát, které se mohou velmi rychle a dramaticky měnit.

Argumentace „strach z brexitu je vlastně dobrý, protože žene lidi k podpoře EU“ je tedy mylný, hlavně v širším kontextu. Je-li vůbec pravdivý, což rigoróznější analýzy časem zjistí, ukazuje jen to, že voliči sice dokážou ocenit aktuální výkon EU ve vyjednávání, ale hlubší vztah k ní nemají. Důvod k jásotu tedy nárůst podpory EU nedává, protože takto budovaná podpora dlouhodobě stačit nebude.