Stále častěji slýcháme, dokonce i v našich malých českých souvislostech: jedna Čína, princip jedné Číny. A vždycky u toho něco smrdí. Někdy se z toho chce až zvracet…

Návštěva čínského prezidenta, a strhávání tibetských vlajek. Setkání ministra kultury s dalajlámou, a omluvný podpis čtyř podělaných českých „státníků“. Zamýšlená cesta předsedy senátu na Tchaj-wan, a silný nátlak na něj (a následně jeho smrt). Uskutečněná cesta jeho nástupce, a výhrůžky ze strany čínského ministerstva zahraničí, samo sebou za souzvuku chronicky servilního Hradu. A vždy se u toho mává pojmem, principem, nezpochybnitelnou konstantou: jedna Čína. (Až jsem teď zaváhal, nemám-li psát velké „J“!)

Napsal jsem: chce se z toho zvracet. Problém je v tom, že nejen žaludek, ale prvotně již hlava to nebere. Je to jakýsi balvan, přes který prý vlak nejede. A přitom se těžko člověk dobírá toho, oč jde.

Prý je třeba rozlišovat mezi principem jedné Číny a politikou jedné Číny. Nicméně politika nepochybně vyrůstá z principu. Princip je něco jako axiom, něco, na co se nesmí sáhnout, něco, co je tu od počátku světa, ostatně slovo „princip“ stejně jako jeho řecký ekvivalent „arché“ znamená počátek. Je to tedy něco, co koření v mýtu, v prapočátku. A také to slovo „jedna“ nás uvádí do nějaké až náboženské sféry. „Věřím v jednu, svatou, všeobecnou, apoštolskou církev,“ vyznávají křesťané. A prosazování jednoty církve také už něco stálo. Jedna Čína je bezpochyby také věcí jakési víry a ničeho jiného; přesto, nebo právě proto, že Čínská lidová republika je nenáboženskou, ba přímo protináboženskou zemí.

Ten pojem „jedna Čína“ má ale svou genezi a není ničím, co by nemohlo být zpochybněno, co by tu „vždycky bylo“ a co musí být. Ten pojem má svůj podmíněný vznik a původ, ale posléze se tak etabloval, až se z něj stala doktrína. Ten pojem je prý v mezinárodním kontextu dokonale zabetonovaný. Ale ani beton přece není nic tak pevného, co by neodolalo kladivu, popřípadě sbíječce. Hlavně bychom neměli ten beton dál vrstvit, naopak. Čím víc jej budeme přijímat a operovat s ním, tím bude jeho demontáž složitější. Balvan, který nelze obejít, je třeba odvalit.

Dočítám se na různých místech, že ten pojem je třeba akceptovat, že nezbývá než manévrovat v jeho souřadnicích a že se teď jedná už jen o výklad a o důsledky tohoto principu. Nějak si ten pojem vykládal kdysi sám Tchaj-wan, nějak jej vykládají Spojené státy americké, které jej pohříchu počínaje rokem 1971 fixují, a především: nějak jej vykládá pevninská komunistická Čína, mocněji a mocněji se jím ohání, vehementně jej užívá a politicky aplikuje s agresí sobě vlastní. Můžeme se snad pokusit říct, že nejde o státoprávní pojem, můžeme vymyslet nějakou chytristiku, jenomže proč pak ten pojem vůbec v mezinárodní politice používat?

Jestliže nějaký pojem má vícero výkladů, pak přestává být pojmem. Je v tom určitá schizofrenie, když si ten pojem necháváme vnutit a používáme ho, jakkoli opatrně jako chytrá horákyně tvrdíce, že každá země má svůj výklad. Notabene je kardinální omyl nechat si vnutit nějaký nezpochybnitelný základ myšlení, za nějž nebo před nějž nelze jít. A takový omyl může mít přinejmenším psychické následky.

Komunismus se rád páří s nacionalismem a dokladem toho je i dnešní ČLR. Agresi proti všemu čínskému, co však není „jedno“, projevuje navenek, agresi proti všemu nečínskému a svobodnému (co nechce být jedno) projevuje dovnitř. Připomeňme si genocidu Tibeťanů, Ujgurů, násilné potlačování národnostních menšin anebo i příslušníků nejrůznějších náboženských skupin; ve výsledku sledování, kontrola internetu, pronásledování svobodomyslných lidí, převýchovné tábory, mučení, týrání, popravování, vraždění lidí na orgány. „Jedna Čína“ je kvazi-náboženský pojem, který se Peking jal uskutečňovat a jde v tom přes mrtvoly. (Mimochodem, nějaké ty mrtvoly se občas pro výstrahu vystaví na výstavách Bodies apod.)

Princip „jedné Číny“ je falešný princip. Násilně prosazovaná jednota je falešná jednota. Dějiny říší nás o tom poučují – nakonec se vždy rozpadají. Nejstarším příběhem tohoto procesu je příběh o babylonské věži. Je to dost krkolomný oslí můstek, kterým se pokouším překlenout vzdálenosti v čase a prostoru, nicméně analogie tu jsou, poukázali na ně už i jiní, ale hlavně – archetypální příběhy se opakují. Franz Kafka byl v lecčems prorok a beru si ho za pomocníka při sklenutí onoho visutého mostku. V roce 1917 napsal povídku Při stavbě čínské zdi a jako by v tom textu něco geniálně vytušil:

„Zmiňuji se o tom proto, že na počátku stavby napsal jeden učenec knihu, v níž se velmi podrobně probírají tato srovnání. Pokoušel se tu dokázat, že příčiny, proč se stavba babylonské věže minula cílem, naprosto nejsou ty, které se všeobecně uvádějí, nebo aspoň že se mezi těmito známými důvody neuvádějí ty nejprvnější. […] tvrdil, že teprve veliká zeď se poprvé v dějinách lidstva stane bezpečným základem pro novou babylonskou věž. Tedy nejprve zeď a potom věž.“

Vypravěč nechápe, jak by čínská zeď mohla být základem věže, leda snad ve smyslu ideologickém. Nechápeme ani my čtenáři, stejně jako nemůžeme pochopit, co je to vlastně ta „jedna Čína“. Bylo prý tehdy mnoho zmatků, čteme u Kafky, jelikož „se tak mnoho lidí pokoušelo spojit k jednomu cíli“.

A v čem podle tradičního biblického podání spočívaly příčiny ztroskotání původního Bábelu čili babylonské věže? Mluví se tam o zemi obsazené z východu, o zemi jednoho jazyka a jedné řeči. A tato zem si chce vystavět město plus věž sahající do nebe. Už tehdy šlo o jednotu: o jednu řeč, jednu zemi, jedno město, jednu věž, o jednolitou společnost. Byla to falešná, směšná syntéza. Ta věta z Písma se také překládá: „Celá zem začala mluvit jednou řečí a používala málo slov.“ Jedna řeč předznamenává totalitní popření různosti a plurality. Analogie jsou nasnadě: Čína má svou internetovou zeď, Čína chce mít jeden jazyk, a i tento se násilně omezuje a cenzuruje, dokonce i některá slova a některé kombinace slov jsou zakázány, kupříkladu základní tři slova duchovního hnutí Fa-lun-kung (Falun Gong): pravdivost – soucit – snášenlivost.

Vězme, že smyslem toho starého biblického poselství je dobrá zpráva o tom, že každá falešná jednota se nakonec zhroutí. Každý Babylon musí venkoncem padnout. Žádná „jedna Čína“ nemá budoucnost.