Jonathan Littell FOTO: David Monniaux, wikimedia, CC BY-SA 3.0
FOTO: David Monniaux, wikimedia, CC BY-SA 3.0
Francouzsky píšící americký spisovatel a režisér Jonathan Littell, který v současné době žije v Barceloně, se prostřednictvím svého sloupku v Ukrajinské pravdě obrátil ke svým ruským přátelům s výzvou, aby změnili současnou ruskou politiku.
„Mnozí z vás utíkají z Ruska. A mnozí z vás přiznali, že se cítí provinile a stydí za činy vaší země vůči vašim sousedům,“ obrací se ke svým ruským přátelům spisovatel. Jak přiznává, počátkem března napsal Alexandru Čerkasovovi, předsedovi lidskoprávního centra Memorial. Ten mu však odpověděl, ať se ozve později, neboť právě po uskutečněné prohlídce „chodí po troskách počítačů a rozbitých trezorů“. Jiné Littellovi blízké osobnosti z řad kulturního světa jsou náhle „ohromeny zhroucením jejich křehkého světa“. Jde sice o lidi, kterým se „nelíbí Putin a jeho režim zlodějů a fašistů, většina z vás je nenávidí“, ale podle Littella jen málokdo s výjimkou těch, kteří pracovali v Memorialu, v Novoj gazetě, v Echu Moskvy, v Medúze, Navalného organizaci a na řadě dalších míst, dělal něco proti Putinovu režimu. Tedy kromě účasti na demonstracích, když se ještě konaly.
„Jste si jisti, že váš pocit studu a viny není jen abstrakce?“ táže se Littell a naznačuje, zda nejde spíše jen o dlouhodobou lhostejnost k tomu, co se děje okolo, o apatii a pasivní spoluúčast. Littell se obrací do ruské minulosti a připomíná devadesátá léta, kdy bylo i v Rusku krátké období, kdy lidé do jisté míry disponovali svobodou a demokracií, sice „promiskuitní, dokonce krvavou, ale skutečnou“. Z pozice občana západního civilizačního okruhu se pak nevěřícně ptá: „Proč pokaždé, když se u vás konečně objeví revoluce, vás nakonec přepadne tak silný strach, že hledáte spásu za zády cara, ať se jmenuje Stalin, nebo Putin? Bez ohledu na to, kolik lidí zabil, stále máte pocit, že je v jeho blízkosti bezpečněji. Proč tomu tak je?“
Zásadních chyb se Rusové podle něj dopustili ve chvíli, kdy namísto obsazení budov KGB a zveřejnění seznamu agentů a spolupracovníků, jako to udělali „východní Němci v případě Stasi“, nechali KGB, aby se na chvíli ukryla, ve skrytu se přetvořila a následně převzala moc nad celou zemí. „Když jste byli postaveni před volbu mezi okrádáním země a návratem komunistů, nezačali jste bojovat o žádnou třetí variantu – a pokorně jste se smířili s loupeží,“ smutně konstatuje Littell, podle něhož v roce 1998 ruská ekonomika natolik klesla, že to znamenalo konec masových shromáždění za sociální spravedlnost nebo proti válce v Čečensku, ale hlavní starostí se stalo obyčejné přežití.
Pak se objevil Putin. Tehdy mladý, podnikavý, agresivní, a sliboval, že zatočí s teroristy a také pozvedne ekonomiku. „Málokdo z vás mu sice věřil, ale stejně jste ho buď volili, nebo jste raději vůbec nehlasovali,“ píše americký spisovatel a připomíná, že ve chvíli, kdy Putin začal znovu srovnávat Čečnu se zemí, většina Rusů nad tím zavřela oči. „Na ty roky si dobře vzpomínám. Tehdy jsem zrovna pracoval v Čečensku, pomáhal obětem putinovské protiteroristické operace a na vlastní oči jsem viděl ruiny Grozného, Katar Jurty, Itúm Kaly a dalších měst,“ uvádí osobní vzpomínku Littell.
Přišel ekonomický vzestup poloviny nultých let, způsobený rostoucími cenami ropy a Putinovou ochotou dívat se skrz prsty na to, že část ukradených peněz zůstane v kapsách střední třídy. „Mnozí z vás si začali dobře vydělávat, někteří zbohatli a i ti nejchudší z vás si pořídili nové bydlení a našli si lepší práci,“ popisuje změny Littell. Jenže společnost se již začala výrazně měnit. Došlo k vraždám několika výrazných opozičních postav. „Když zavraždili Jurije Šekochichina, Annu Politkovskou, Alexandra Litviněnka a další – mnozí z vás byli šokováni a vyjádřili zděšení nad tím, co se dělo. Dál už to ale nešlo,“ popisuje svoji zkušenost Littell.
„Na konci roku 2011 jste se, moji ruští přátelé, přece jen probudili. Když si Putin opět vyměnil místa s Medveděvem a obsadil prezidentské křeslo jako dříve, mnozí z vás usoudili, že už je toho příliš, a masově jste protestovali. Jméno Navalného se stalo symbolem, neodcházeli jste půl roku z ulic a režim nakonec s hrůzou pocítil, že ztrácí půdu pod nohama. Poté odpověděl úderem,“ konstatuje Littell.
Putinův režim podle něj proti alternativním akcím přijal represivní zákony a věznice se začaly plnit odpůrci. Tisíce jich skončily za mřížemi, ostatní dali ruce pryč a rozešli se domů. „Slyšel jsem tak často, že jste se ptali, co máte dělat, když stát je tak silný a vy tak slabí,“ píše Littell a hned poukazuje na Ukrajince, kteří „rozhněváni proruským prezidentem, který oklamal jejich evropské naděje, jednou obsadili Majdan – a už ho nikdy neopustili“. Když přišla policie a pokusila se ho zničit, začali se bránit pomocí klacků, armatur a Molotovových koktejlů. Policie nakonec zahájila palbu. Místo útěku však protestující přešli do útoku. Mnozí zemřeli, ale vyhráli. „Získali zpět demokracii, právo volit vůdce sami a vyhánět je, pokud dělají svou práci špatně,“ píše Littell.
Putinovi se Majdan vůbec nelíbí. Je to podle něj špatný příklad, jak se bránit nespravedlnostem. Proto využil všeobecného zmatku a obsadil Krym. „Někteří z vás byli sice proti, ale bylo vás málo. Pokud vím, 91 % občanů Ruska anexi podpořilo. ‚Dobrá práce! Výborně! Krym je náš!‘ opakovali sborově vaši krajané v imperiálním opojení,“ charakterizuje dobu anektování Krymu Littell. Spisovatelé. Redaktoři. Intelektuálové. Stejný příběh jako Donbas. Novorusko – Nové Rusko! „Odněkud se najednou zrodil nový mýtus a mnoho z vás, kteří jste Putinem opovrhovali, se najednou otočilo o 180 stupňů a začalo ho zbožňovat,“ není schopen pochopit ruskou mentalitu v Evropě usazený Američan.
„Sotva jste věnovali pozornost Sýrii. Dokonce i moskevský redaktor, který vydal moji knihu o Sýrii, ji tehdy v rozhovoru kritizoval, protože jsem prý ničemu, co se tam děje, nerozuměl,“ nevěřícně píše Littell, který však podle svých slov viděl, jak v ulicích Homsu státní odstřelovači chladnokrevně střílejí na vrstevníky jeho dětí. „Ze všech ruských občanů tam byli jen vaši vojáci, kteří v roce 2015 začali bombardovat tisíce civilistů a získali zkušenosti pro další vážnou válku,“ dodává americký literát.
Doby, kdy se 10 nebo dokonce 25 let odnětí svobody udělovalo jen za anekdotu, nejsou podle Littella tak vzdálenou minulostí – a teď s velkou pravděpodobností Rusko čekají i v blízkém budoucnu. „Příklad Ukrajinců děsí Putinův režim. Ukazují totiž, že se s ním dá bojovat. A že ho může zastavit rozum, motivace a odvaha, jakkoli tíživá je na papíře jeho nadřazenost,“ popisuje současnou situaci ruské agrese Littell. Rusové by měli být připraveni, neboť „dobrý život, který dosud vedli výměnou za mlčení“, se chýlí ke konci.
„Vaše volby jsou jen zástěrka, vaše zákony, pokud nepočítám represivní, nestojí za nic víc než papír, na kterém jsou napsány, vaše poslední svobodná média už neexistují, vaše ekonomika se hroutí rychleji, než píšu, nemáte už žádné kreditní karty, abyste si mohli koupit letenku do zahraničí, i když nějaké lety ještě zbývají. Teď se Putin nespokojí s vaším mlčením, bude vyžadovat váš souhlas, vaši poslušnost,“ vypočítává Jonathan Littell. „A pokud mu nedáte, co chce, tak vás rozdrtí. Pochybuji, že máte ještě nějakou jinou variantu,“ dodává.
Přesto podle jeho názoru zbývá ještě jedna možnost, která Putinův režim zboří. „Jiskra od vás vzplane kvůli ekonomickému kolapsu, který se na Rusko řítí. Nejspíš začne hořet v provinciích, v malých městech. Až ceny vyletí a platy se nebudou vyplácet, ti lidé, kteří volili Putina celé ty roky, protože chtěli chléb a mír, vyjdou do ulic. Putin to ví a bojí se těchto lidí mnohem víc, než se bojí intelektuálů a střední třídy Moskvy a Petrohradu,“ popisuje možnou blízkou budoucnost Ruska.
„Je vás hodně, jsou vás miliony. Moskevská policie zvládne 30 tisíc lidí v ulicích města, možná sto tisíc. Pokud vyjde přes 300 tisíc, bude ochromena. Nebezpečí bude samozřejmě velké. Mnozí z vás pocítí pochopitelný strach; ti, kdo mají děti, se o ně budou bát. Je to přirozené, je to normální. Na vašem místě bych se také bál,“ píše Littell, který připomíná, že Putin vlastním lidem na příkladu Sýrie a Ukrajiny ukázal, co se stane s těmi, kteří se odváží svobodu nejen požadovat, ale skutečně se ji snaží získat.
„Takže nemáte na výběr. Když nic neuděláte, víte, jak to skončí. Je čas na váš vlastní Majdan. Jednejte chladnokrevně, uvažujte strategicky a dosáhnete všeho, čeho dosáhnout chcete,“ zakončuje svůj apel na ruské přátele americký spisovatel.
