Prvního března prezentoval v Bruselu předseda Evropské komise Jean Claude Juncker mimořádně významný dokument – Bílou knihu o budoucnosti Evropy. Česká média si této události téměř nevšimla a z problematiky EU se věnují hlavně tomu, jestli margarin prodávaný pod stejnou značkou v Česku a v Německu má taky stejnou kvalitu.

Dvojí kvalitu potravin pokládá za důležitý problém i premiér a odletěl kvůli tomu na schůzku s kolegy z V4 do Varšavy, a zatímco jiní jeho kolegové studovali Bílou knihu, on spolu s polským, maďarským a slovenským kolegou důrazně požadoval nápravu ve věci nestejné kvality potravin na jednotném trhu. Zdá se tedy, že pro naši vládu není budoucnost EU tak důležitým problémem, aby už teď o tom zahajovala debatu, vždyť máme svých problémů dost.

Taková debata je však naléhavá a Bílá kniha k tomu přímo vyzývá – členské státy se mají k jejímu obsahu vyjádřit už 25. května na summitu v Římě při příležitosti 60. výročí podepsání Římských smluv.

Bílá kniha nastiňuje pět možných scénářů dalšího vývoje Unie, které se dají stručně shrnout takto:
1. pokračování v dosavadní praxi, tedy „jedeme dál“, jako by se nic nestalo,
2. omezení Unie jen na volný trh – bez prohlubování politické integrace – tedy ústup od ambic na další politickou integraci,
3. dvourychlostní nebo vícerychlostní Evropa – ti, kteří chtějí hlubší integraci, mohou ji mít, ti, kteří nechtějí, se nemusejí přidat,
4. prohloubení integrace jen v některých oblastech,
5. intenzivní prohloubení integrace.

Varovným signálem je, že komentátoři většinou považují za nejpravděpodobnější scénář číslo 3, tedy dvourychlostní Evropu. V EU jsou totiž státy, které by si nesporně přály hlubší integraci – například v oblasti daňových politik a sociálních standardů, ale i v zahraniční a obranné politice – ale už se nechtějí zdržovat s kolísavými náladami některých členů převážně ve východní části EU.

Jsou to hlavně státy s dlouholetou integrační zkušeností, vesměs členové eurozóny. Mezi státy, které o prohlubování integrace příliš nestojí, se zmiňuje hlavně Polsko, a hned za ním celá visegrádská čtyřka.

Jestliže tedy nejschůdnější bude varianta dvou- nebo vícerychlostní Evropy, pak vyvstává otázka, kdo bude patřit do té rychlejší skupiny a kdo do té pomalejší. Provázanost našeho hospodářství se zeměmi, které jsou od nás na západ a na jih dost jasně naznačuje, že je v našem zájmu, abychom usilovali o to, abychom patřili do skupiny zemí s hlubší integrací.

Nejviditelnějším a srozumitelným projevem hlubší integrace je přijetí eura. Tři ze čtyř našich sousedů už eurem platí a místo dalšího a dalšího oslabování koruny jsme o tom měli už dávno uvažovat i my. Zavázali jsme se k tomu už před třinácti lety, když jsme vstupovali do EU, a v době, kdy se nám ekonomicky daří, už není na co se vymlouvat. Změnit by se měl i náš celkový přístup k otázkám, které hýbou Evropou. Systém evropské integrace je systémem práv i povinností. Zatím to – v souvislosti s úvahami o tom, co bude po brexitu – vypadá tak, že máme starost, aby byl pro nás zachován volný pohyb zboží a osob, ale pokud jde o podíl na řešení obtížnějších věcí (bezpečnostní spolupráce, migrační krize), není naše republika příliš aktivní.

Chybou je také vytrvalá snaha dosahovat společných postojů v rámci visegrádské čtyřky, která je automaticky vnímána jako uskupení, které nemá zájem o další integraci. Naše vláda se deklaruje jako proevropská, ale směřování přinejmenším vlád Polska a Maďarska jako proevropské označit nelze a není v našem zájmu, abychom s nimi byli házeni do jednoho pytle. Současné polské vedení například nechce, aby polský občan Donald Tusk pokračoval ve funkci předsedy Evropské rady. Řeší si tak své vnitropolitické problémy.

Tusk je přitom všeobecně hodnocen dobře, zvládl velmi obtížné období a vede si rozhodně lépe než jeho váhavý předchůdce van Rompuy. Sobotka už se vyjádřil, že v tomto bodě s polským postojem nesouhlasí, ale o tom se asi v německém nebo francouzském tisku psát nebude. A k podobným názorovým rozdílům bude určitě docházet i nadále, přičemž se musíme smířit s tím, že postoje daleko většího Polska budou vždy viditelnější než ty naše. Ať si visegrádská čtyřka řeší vzájemnou spolupráci např. v oblasti kultury a školství, ale zaujímání společných postojů vůči politice EU se po vstupu do EU vyčerpalo, je problematické a pravděpodobně to bude ještě horší.

V souvislosti s debatou o budoucnosti EU je škoda, že v Česku není žádná významná politická strana, která by měla v programu úsilí o větší míru integrace, což odpovídá variantě 5 Bílé knihy. Někdo by se u nás měl za co nejhlubší integraci brát a vysvětlovat, co by to nám i celé Evropě přineslo (ale i odneslo). Unie je právem kritizována za byrokracii a nedostatek demokracie.

Rozumná reorganizace demokratických institucí EU tak, aby volení zástupci měli větší vliv na rozhodování Evropské komise by tedy jistě byla prospěšná. Dokud se ovšem budeme na společné záležitosti dívat optikou „my“ (Česko) a „oni“ (Evropská unie), budeme se sami odsouvat k okraji.