Vládu čeká množství nezbytných kroků, jejichž úkolem je vyvést Česko ze současného rozvratu. Kvůli akutním starostem by ale neměly být opomenuty dlouhodobé cíle. Jedním z nich je nutnost odstřihnout českou justici od komunistických stínů.
Právní řád v ČR prošel významnými změnami. Ty reflektovaly přechod od totality k demokracii. Základem současného právního myšlení je odklon od represe ke snahám o možnost nápravy pachatelů trestné činnosti. Zejména v oblasti méně závažných přečinů se prosazuje princip, podle kterého uložený trest nemá odsouzeného vyřadit ze společnosti, ale v rámci trestu mu umožnit zůstat její součástí.
Přesto současná justiční praxe v některých případech tento princip nezohledňuje. Nepříjemně často dochází k ukládání společensky likvidačních trestů, včetně trestů odnětí svobody. Alarmující je tento přístup tam, kde se nabízí resocializační přístup k pachatelům, kteří představují minimální hrozbu pro společnost.
Typickým příkladem může být nekompromisní postih porušení paragrafu 337 trestního zákoníku, který definuje trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí. Rešerše, kterou připravila jedna renomovaná advokátní kancelář, dokazuje, že mechanický postih tohoto trestného činu představuje celospolečenský problém. Dopadá na množství stíhaných a odsouzených, kteří jsou jinak mnohdy bezúhonní.
Typickým příkladem může být porušení zákazu řízení motorových vozidel. V důsledku jednoho, často marginálního porušení zákona dochází k opakovanému ukládání a řetězení trestů zákazu činnosti. Tyto zákazy jsou odsouzenými pro tento trestný čin porušovány často z důvodu nutnosti zajistit základní osobní či rodinné záležitosti. Existuje nedávný případ, kdy český soud přestal vnímat právo jako prostředek, jak co nejrychleji naplnit věznice, a zdůraznil jeho evropský rozměr. Krajský soud v Plzni pachateli, který opakovaně, avšak z vážných rodinných a osobních důvodů porušoval zákaz trestu řízení, tento trest již neukládal. Jak soud konstatoval, jediným pravděpodobným následkem dalšího zákazu by bylo jeho další porušení. Nebylo by tedy dosaženo účelu trestu. Soud tak zabránil umělému řetězení trestů. Drtivé většiny takovýchto případů však „šťastný“ konec nemívají. Soudy mechanicky ukládají tresty zákazu činnosti bez ohledu na okolnosti případu a poměry pachatele.
Vzniká tak anachronická situace. Z „maření výkonu“ se stává trestný čin, i když ho nedoprovází žádná jiná trestná činnost. Jediným ohroženým zůstává diskutabilní autorita státu. V západních částech Evropy, ať už jde o Rakousko, Německo, nebo třeba Nizozemí či Švédsko, maření výkonu úředního rozhodnutí vůbec není trestným činem. Tamní stát si je zřejmě svou autoritou jistý dost na to, aby necítil nutnost vymáhat si ji neadekvátními tresty. Paragraf 337 je relikt komunistického práva, které nebylo spravedlností, ale prodlouženou rukou diktatury. Důvěrně tento trestný čin znali všichni disidenti a obecně každý, kdo měl tendenci vzdorovat nedemokratickému režimu. Třicet dva let po listopadu 1989 zůstává tento obušek soudům k dispozici. Když uvážíme, kolik bývalých členů komunistické strany dodnes navléká soudcovský talár, nemůžeme se divit, že tento nástroj zřejmě ze sentimentality po starých časech použijí. Řešením je buď legislativní proces, nebo zásah Ústavního soudu. Efektivnější by byla druhá možnost. Právě díky možnosti takových zásahů má Ústavní soud pravomoc negativního zákonodárce.