V každé etapě evropských demokratických dějin jsme měli menší či větší důvody, proč se o demokracii obávat, ať už na úrovni jednotlivých států, nebo celého kontinentu. Na počátku 21. století si demokracii hýčkáme a má pro nás téměř magický význam, v ohrožení je však i dnes, i když se to tak na první pohled nemusí zdát. Jaká jsou úskalí tohoto tolik chráněného a obhajovaného společensko-právního systému?
Chtělo by se říct, že žádná, vždyť zvlášť pro nás má demokracie velmi speciální nádech, protože jsme ještě relativně nedávno byli od demokracie velmi vzdálení. Samozřejmě ve chvíli, kdy národ přechází v rámci transformace z totalitního systému na demokratický, zdá se najednou všechno perfektní, protože člověk – a společnost zvlášť – má tendenci porovnávat. A v porovnání jsme byli na začátku devadesátých let opravdu jako v ráji.
Ale v čem spočívá princip demokracie? Co je vlastně tou její zcela primární funkcí? Je to fakt, že se lid rovným dílem podílí na řízení země, buď přímo, nebo prostřednictvím volených zástupců. Na této velmi strohé a zjednodušené definici by se třeba nemuselo zdát nic, co by mohlo vést k myšlence, že i demokratický systém může mít tu schopnost sám sebe zevnitř rozložit. Jenže fatální pro demokracii může být i jedno zdánlivě nenápadné slovní spojení z této definice: „rovným dílem“.
Často se zdá, jako by Česká republika patřila nějakým elitám, snad politikům a nejvyšším úředníkům, zkrátka těm, kteří o vývoji země reálně rozhodují, a lid byl až tím sekundárním článkem. Skutečnost v demokratickém zřízení je však teoreticky opačná, primárním faktorem by měl být lid a teprve sekundárním tito zástupci, které si lid volí a kteří jménem lidu řídí příští vývoj republiky. Fakticky vzato tak republika patří nám, občanům. A protože doba kast v rámci Evropy patří do učebnic dějepisu, existuje jedna jediná definice občana, nikoli tři, pět nebo deset kategorií.
Lépe řečeno existují dvě – občané, kteří mají právo volit, a občané, kteří ho z nějakého důvodu nemají, ať už proto, že nejsou plnoletí, nebo proto, že byli zbaveni svéprávnosti. Těch druhých je však minorita, takže v praxi platí, že téměř každý občan České republiky se řadí v rámci demokratického systému do shodné kategorie s kterýmkoliv jiným občanem České republiky. A tady se dostáváme k onomu úskalí demokracie – v rámci voleb či referend se hlas každého občana rovná hlasu jiného občana. To je princip, na kterém demokracie přímo stojí, rovnost je něco, co je v rámci dnešní západní společnosti zcela nevyhnutelné a žádoucí.
Znamená to tedy, že profesor politologie, kardiolog nebo jiný vzdělaný člověk má jeden hlas, stejně jako nepracující občan pobírající sociální dávky nebo v extrémním případě i bezdomovec, má-li adresu, kde si může vyzvednout hlasovací lístky. A v tomto bodě naráží demokracie na své limity; když pomineme, že společensky i právně je rovnost skutečně nutností a je třeba občany respektovat stejným dílem, nemůžeme zkrátka nesouhlasit s faktem, že lidé se do určitých neoficiálních kast řadí a vždy řadit budou. Jinou představu o směrování naší země budou mít vzdělaní lidé, nevzdělaní lidé, muži, ženy, mladí, staří, čím je větší tlak na konkretizování volebních programů stran, tím víc se polarizují i lidé v rámci minoritních sociálních skupin, ať už dělených podle náboženství, sexuální orientace, etnika ad.
Často se objevují názory, že by se pro přístup k volbám měly konat psychotesty. A ta myšlenka je zajímavá; nemuselo by jít zrovna o psychotesty na způsob těch, které se dělají kupříkladu u přijímacích zkoušek k policii, stačilo by snad jen nějakým testem ověřovat, nakolik jsou občané v politice a programech politických stran znalí, aby se zabránilo tomu, že budou volit i tací, kteří politiku žádným způsobem neřeší, ale jen je jim někdo ze strany X sympatický.
A pravda, něco na tomto nápadu je. Kdyby se mělo stanovit, že měřítkem pro přípuštění nebo nepřipuštění k volbám bude test odhalující inteligenci, a volit bude tudíž možné jen s určitou úrovní inteligence, možná by bylo leccos jednodušší – ale možná také ne –, jenže tímto způsobem bychom upřeli hlasovací právo těm, kteří jsou občany naší země a mají mít stejná práva jako ostatní bez ohledu na inteligenci, která v ústavě jako občanská povinnost zakotvená není – bohužel pro řadu z nás.
A tady narážíme na další problém – měřitelná inteligence v rámci množiny kopíruje Gaussovu křivku. Znamená to, že lidí nadprůměrně inteligentních je méně než průměrně inteligentních. Kdybychom pro zjednodušení rozdělili společnost do tří kategorií – podprůměrně inteligentní, průměrně inteligentní a nadprůměrně inteligentní – podle Gaussovy křivky by bylo podprůměrně inteligentních kupříkladu 5, průměrně inteligentních 10 a nadprůměrně inteligentních 5. Dohromady tedy máme 20 lidí, z nichž 15 méně inteligentních má v rukou větší (i většinovou) moc než 5 těch nejinteligentějších. To může být k vzteku a je to určitě jeden z faktorů, proč je už přes čtvrt století zatraceně problematické najít tady schopnou, stabilní, čestnou a proobčanskou vládu. A může se to zdát i nespravedlivé.
Jenže není. Je to fér. Demokracie nespočívá na inteligenci. Jestli se má někdy a nějak rozložit, může se to stát mnoha způsoby, ale ten zdaleka nejlepší − lépe řečeno nejpřirozenější – je, pokud se rozloží zevnitř. Demokracie, to je lid, občané. Demokracie občany miluje, všechny a bezpodmínečně. To znamená žádná inteligence, žádné znalosti, žádný přehled v politice, nic. Stačí jen fyzická a duševní schopnost přijít k volbám. To je princip demokracie.
Troufám si odhadovat, že tento systémový nedostatek – který vlastně není nedostatkem – tady v minulosti umožnil mj. vznik tandemu Babiš/Zeman. A může nám to připadat nespravedlivé, můžeme se vztekat, nadávat a házet okolo sebe talíři. Jenže nic s tím neuděláme, a nejen to. Ani by nebylo správné chtít s tím něco udělat. Samozřejmě, můžeme se o to pokusit v rámci možností, které nám demokracie a svoboda dávají – snažit se ovlivňovat voliče v médiích, sami volit podle svého nejlepšího svědomí, pořádat iniciativy. Ale nemůžeme chtít tvořit elitářský národ založený na tom, že volby budou pro vyvolené. Protože to není demokracie.
Republika patří lidu. Nikde není psáno, že jen tomu inteligentnímu či vzdělanému. Tak to zkrátka je, a i když se nám to tisíckrát může zdát nefér, je to momentálně ten zdaleka nejlepší a nejspravedlivější systém, který kdy na této planetě fungoval. A možná je to i trochu symbolické k dnešní době, která se drží určitých hranic politické korektnosti a snaží se narovnávat práva všech lidí na světě, bez ohledu na vnitřní či vnější odlišnosti. Chceme-li žít ve světě, kde se nebudeme vzájemně odlišovat barvou pleti, sexuální orientací či náboženským vyznáním, musíme si vystačit i s tím, že se nebudeme odlišovat inteligencí, přehledem v politice či volebním právem. I kdyby to mělo znamenat, že tím demokracii zevnitř zničíme.
