Je svůdné nepovažovat Donalda Trumpa za obchodníka, který se náhodou dostal do politické arény, a jednoduše ho označit za narcistu. Ale zatímco jeho popularita opět roste, a zároveň se tak nebezpečně přibližuje Bílému domu, je důležité si připomenout, že Trump je ve skutečnosti fašistou, který se dokonale hodí do doby sociálních médií. Úvahu o jedovatém politickém koktejlu Donalda Trumpa napsal Fred Turner, z angličtiny ji pro německý list Die Zeit přeložil Matthias Schulz.

Na první pohled působí Donald Trump jako autoritář, ale ne jako fašista. Nemá k dispozici útočné jednotky, nepořádá masová shromáždění s pochodněmi, nepoužívá ani žádné symboly z antického Říma. Masy, které přitahuje, brouzdají v barevných tričkách křížem krážem po stadionech. Zatím Trumpovi příznivci nespáchali ani žádný předem připravený útok, které byly typické pro nástup fašismu v minulém století v Evropě. Trump zatím také nenabídl žádný ucelený politický program, naopak: Přebíhá mezi televizními debatami a příspěvky na Twitteru, lichotí přátelům, napadá nepřátele, často vztekle, jindy zase plný obdivu (přinejmenším k sobě).

Právě Trumpův individualismus a jeho přesvědčení o vlastní výjimečnosti spolu se schopností oslovovat své příznivce přes individualizovaná sociální média, jako je Twitter, jsou základem jeho úspěchu. Trump spojil rasistický a xenofobní světonázor a jeho fixaci na charismatického vůdce s ideály a mechanismy amerického individualismu. Tak vznikla veskrze americká forma autoritářství, která se může ukázat jako nakažlivá.

Teprve hrstka amerických novinářů zatím hledá kořeny Trumpových idejí ve fašismu 20. století. Nakolik je Trump v této době skutečně usazený, se v Americe ještě příliš nerozkřiklo. Důvodem je i to, že většina Američanů zapomněla, jak blízko už kdysi USA k autoritářství přičichly. Koncem 30. let minulého století tvořili fašisté nezanedbatelnou část americké politiky. Například v roce 1938 oslovoval katolický demagog otec Kouglin svou antisemitskou a fašistickou rozhlasovou propagandou pravidelně kolem 3,5 milionu posluchačů. Kolem roku 1939 uspořádal Německo-americký spolek (German-American Bund) akci v Madison Square Garden, které se zúčastnilo 22.000 amerických fašistů. Nad jejich hlavami visel transparent s nápisem: „Konec židovské nadvlády nad křesťanskou Amerikou“.

Propaganda 40. let, psychedelie a nakonec Twitter

Když USA vstoupily do druhé světové války, obávaly se, že totalitní tendence po konfrontaci americké morálky s válečnou propagandou ještě zesílí. Přední američtí intelektuálové zastávali názor, že Hitler přišel k moci především proto, že k oslovení duše lidí umně využil moci moderních masových médií. Všechna tato média – film, noviny, rozhlas – jsou určena k jednostranné komunikaci. Hlas jedince oslovuje jejich prostřednictvím naráz masy lidí a v Německu to byl právě Hitlerův hlas. To znamená, že pokud se mělo americké vedení postavit zemím Osy, muselo vymyslet nové formy propagandy, které by necílily na masy, ale na jedince, přesto je ale jako Američany spojovaly.

Začalo se v muzeích. V roce 1942 spatřila v newyorském Museum od Modern Art světlo světa obrovská sbírka proamerických snímků Road to Victory (Cesta k vítězství – pozn. překl.). Američtí propagandisté rozvěsili kolem návštěvníků fotografie ve víře, že se jednotlivec identifikuje s těmi, které ho nejvíce oslovily. Výstava byla koncipována jako systém individuálních setkání mezi obrazem a člověkem. V 60. letech se výstavy z druhé světové války staly předlohou multimediálních projektů kultury hippies, především v oblasti San Francisca: Projekce obrazů, barvy a zvuky měly diváka osvobodit.

Psychedelie zase přivedla lidi jako Steva Jobse k propagaci laptopu jako nástroje osobního osvobození nebo internetu jako systému k větší demokratizaci Ameriky. Stejný nárok vznášejí ještě dnes v oblasti San Francisca sociální sítě jako Craigslist, Facebook nebo Twitter.

Historickou ironií prezidentské kandidatury Donalda Trumpa je, že v nástroje šíření fašistických ideálů, proti nimž Amerika kdysi bojovala, změnil právě ty mediální technologie, které byly během druhé světové války vyvinuty k posílení individualismu a k boji proti totalitě.

Hillary Clintonová pod Davidovou hvězdou

Jedno je jasné: Trumpovy pozice se obsahem shodují s intelektuálním jádrem moderního evropského fašismu. Stejně jako Hitler nebo Mussolini i Trump vyzdvihuje fiktivní minulost, ve které byl jeho národ „velkým“. Staví na odiv své heterosexuální mužství, dehonestuje slabé a oslavuje „vítěze“, když skleslým americkým dělníkům slibuje, že i oni se mohou stát vítězi, pokud se k němu připojí. Podobně jako evropští fašisté svalovali vinu za utrpení znevýhodněných na neprůhlednou kliku židovských bankéřů, prohlašuje Trump, že je americký systém zmanipulovaný. Jen silný vůdce může dát věci opět do pořádku. Neváhal už dokonce použít jedu antisemitismu, když zveřejnil zprávu, ve které zobrazil Hillary Clintonovou jako zkorumpovanou a hamižnou osobu s Davidovou hvězdou.

Trumpův rasismus a xenofobie jsou notorické. Naznačil například, že jeho vláda nechá prohledávat mešity i bez soudního příkazu a že s sebou muslimové budou muset nosit průkazy, v nichž bude vyznačeno jejich náboženství. Loni dokonce uvažoval o možnosti zřízení internačních táborů. Se svými názory by se Trump ve 30. letech minulého století cítil jako doma. Metody, jakými se stal prezidentským kandidátem Republikánské strany a nyní se možná stane i americkým prezidentem, jsou ovšem moderní.

Trump se stal prominentem díky televizní reality show. Několik let vystupoval v pořadu The Apprentice (Učeň – pozn. překl.) v roli tvrdého šéfa, kde proslul svou hláškou „Máš padáka!“. Rád se předváděl jako mimořádně úspěšná osobnost, která to umí s lidmi i s penězi. Zároveň ukazoval svou iracionální stránku: Dostával záchvaty vzteku a skákal svým podřízeným do řeči. Předvedl se tedy i jako horká hlava.

Hillary Clintonová na tyto jeho záchvaty odkazuje, když vysvětluje, proč Trump není vhodným kandidátem na prezidenta. Dvanáct milionů jeho fanoušků na Twitteru by jí ale bezesporu odporovalo. V twitterovském světě, kde komunikuje mnoho lidí s mnoha lidmi, mu jeho výbuchy vzteku dodávají zdání opravdovosti. Jeho poselství se objevují mezi zprávami přátel, příbuzných i všech ostatních, které na Twitteru sledujeme.

A všichni hovoří stejnou řečí: „Jsem na tebe hrdý!“ píše Donald Trump tenistce Sereně Williamsové, jako by byli nejlepší přátelé. „Skvěle jsi to zvládl, @EricTrump!“ píše poté, co jeho syn promluvil na sjezdu strany. „Díky moc, guvernére @ScottWalker, za vřelá slova podpory! Skvělá řeč.“ A tak dále. Na Twitteru se tyto komentáře objevují bok po boku se zprávami přátel, kolegů a popových hvězd. Jeho tweety ho přibližují lidem. Každý ze sledujících se může považovat za součást intimního mediálního okruhu a doufat, že se on sám – a celá země – stanou tak „velkými“, jako je Trump.

Pro tradiční média představují Trumpovy tweety něco jako doping. V současnosti dominuje v televizi natolik, že by mohl vzniknout dojem, jako by média řídil z pozadí ministr propagandy. Tak tomu ale není. Trumpova osobnost je pouze kompatibilní s televizí a díky sociálním médiím má možnost se v nekonečném americkém dramatu o osobním zápasu a profesionálním úspěchu prezentovat jako hvězda. Jelikož v tomto příběhu hraje hlavní roli, dokazuje, že je mužem činu – mužem, který pro Američany dokáže to, čeho sami nedosáhli.

Takoví muži tu byli i dříve. Ale jen málo stejně úspěšných, jako je Trump, dokázalo využít síly individualismu, o který se opírá demokracie, ke svým vlastním protidemokratickým cílům. Trump je mediální osobnost – a fašista – naší doby. Jeho vzestup jakožto republikánského prezidentského kandidáta nám připomíná, že v době sociálních médií si může charismatický vůdce vybudovat zdánlivě osobní vztah k milionům lidí. Stručně řečeno: Fašista se už nemusí chopit moci násilím.

Autor článku Fred Turner je profesorem komunikace na Stanfordské univerzitě. Jeho zatím poslední knihou je The Democratic Surround: Multimedia and American Liberalism from World War II to the Psychedelic Sixties.