(Převzato z christnet.cz) Poslední dobou se objevují na internetu v různých debatách tvrzení rozličných jedinců, kteří říkají, že islám „není nic jiného než politická ideologie“. Ti, kteří sami sebe považují za mimořádně zbožné, ještě někdy dodávají, že islám sám pochází od ďábla a islám celý je vlastně modloslužba. Tito lidé vykazují mimořádný stupeň „podvojného myšlení“. Není nutné být muslimem, ani není nutné si myslet, že muslimové dobře chápou všechno, co se týká víry, ale upírat islámu status náboženství je skutečně dost pozoruhodná záležitost a tvrdit, že islám pochází od ďábla, je konstrukce, která nemá v ničem oporu.
Pro katolíky by mělo platit to, co říká Druhý vatikánský koncil v deklaraci Nostra Aetate: „Církev se dívá s úctou také na muslimy, kteří se klanějí jedinému Bohu, živému a o sobě jsoucímu, milosrdnému a všemohoucímu, stvořiteli nebe a země, který promluvil k lidem. Jeho rozhodnutím, i tajemným, se snaží podrobit celou duší, jako se Bohu podrobil Abrahám, na něhož se islámská víra ráda odvolává. Ježíše sice neuznávají jako Boha, ale uctívají jako proroka, ctí jeho panenskou matku Marii a někdy ji i zbožně vzývají. Kromě toho očekávají den soudu, kdy Bůh vzkřísí všechny lidi a odplatí jim. Proto si váží mravního života a Boha uctívají zejména modlitbou, almužnami a postem.“
Katechismus katolické církve říká v paragrafu 841: „Vztahy Církve k muslimům. ‚Plán spásy se však vztahuje i na ty, kteří uznávají Stvořitele, a mezi nimi především na muslimy, kteří prohlašují, že se drží víry Abrahámovy a klaní se jako my Bohu jedinému, milosrdnému, který bude v poslední den lidi soudit.‘“
Nikde ani zmínka o tom, že by islám nebyl náboženství, nebo že by uctíval ďábla, ať už jakkoli převlečeného. K tomu lze dodat, že poslední tři papežové navštívili mešity a Jan Pavel II. dokonce políbil Korán.
Pro ty, kdo jsou spíše světského ražení a nějaký koncil je nezajímá, tu může posloužit třeba Encyclopedia Britannica: „Islám je velké světové náboženství hlásané prorokem Mohamedem v 7. století našeho letopočtu… Věřící, nazývaný muslim, přijímá odevzdání se do vůle Alláha (v arabštině: Alláh: Bůh). Alláh je nahlížen jako jediný Bůh – stvořitel a obnovitel světa.“
Wikipedie, která sice nepožívá takové prestiže, nicméně má stejnou chybovost jako Britannica, jak se porovnáním zjistilo, říká ve své anglické verzi: „Islám, historicky nazývaný mohamedanismus, je monoteistické a abrahámovské náboženství artikulované v Koránu…“
Catholic Dictionary (2002), autor Peter M. J. Stravinskas, říká na straně 525 v Heslu „Muslimové“, že jsou to „stoupenci náboženství proroka Mohameda“.
Zatím jsem ale nezaznamenal, že by takové argumenty měly na stoupence názoru, že „islám není náboženství“ nějaký dopad. Pokračují pořád dál v opakování svých vět. Pomáhají si samozřejmě ve své schizofrenii tím, že prohlásí, že učení koncilu nemá stejnou závažnost jako papežské výroky „ex cathedra“. Pokud jde o závěry tridentského koncilu, tam tímto rozlišováním konzervativci netrpí. Trident vyhlašoval anathema skoro na všechno. „Pokud by někdo řekl, že obřady, ornáty a vnější znamení, které katolická církev využívá při slavení mše, jsou pobídky k bezbožnosti, spíše než ke zbožnosti; budiž proklet.“ Pokud jde o Druhý vatikánský koncil, odvolávají se ale na různé stupně pravdy. To je sice legitimní, ale přece jen ve světle toho, že drtivá většina biskupů v čele s papežem Pavlem VI. ty dokumenty schválila, poněkud podivné.
Proč je třeba stále popírat, že islám je náboženství a uctívá stejného „abrahámovského“ Boha? Předně je dobré si uvědomit, že pojem „náboženství“ je spíš pojem religionistický než teologický. Vznikl a šířil se v době, kdy se hledalo obecné označení, které by pod sebe mohlo shrnout různé víry, křesťanství, islám, judaismus a další. To samozřejmě znamenalo, že bylo třeba „vydestilovat“ ze všech těchto věr jakýsi společný základ. Religio znamená vztahování se k čemusi „vyššímu“, je to spojení viditelného a neviditelného, vztah konečného člověka k čemusi absolutnímu, jak se lidově říká k tomu, co „je nad námi“. Můžeme se přít o to, zda tam patří i buddhismus, ale to je spíše jazykový problém pro Čechy, protože ve slově náboženství zaznívá slovo Bůh. Ve slově religio tomu tak není. Religare znamená svazovat, znovu svazovat, spojit. Relegere znamená sebrat, znovu sebrat, brát na něco ohled. Z toho můžeme odvodit zajímavější pojetí „náboženství“.
Kdybychom to vzali takto, není důvod tvrdit, že islám není náboženství. Náboženstvím by byl i nějaký satanistický kult. Musíme se oprostit od toho, že náboženství je něco, co je milé a dobré, to v té definici vůbec není obsaženo. Prostě se vztahujeme k něčemu mocnému nad námi, nikoli k nějaké pozemské vrchnosti, ale k nějaké entitě, která je mimo čas a prostor. Je to nehodnotící označení.
Výraz „náboženství“ ale nepoužívají pochopitelně pouze religionisté, zdomácněl i v běžné řeči a jazyku nelze poroučet. Protože jako duchovní cestu zná u nás většina lidí především křesťanství, ztotožňuje „náboženství“ s křesťanstvím a pak se jim zdá divné, že by toto označení měla mít nějaká jiná duchovní cesta, která vypadá podstatně jinak. (Ještě tu nechme stranou protestantské teology, kteří soudí, že křesťanství není náboženství, protože náboženství je lidský výtvor „zdola“, zatímco křesťantví je dáno zjevením. To už bychom to příliš komplikovali.)
Možná se dá použít staré otřepané srovnání, kejhá to jako kachna, vypadá to jako kachna, asi to bude kachna. V islámu považují Alláha za stvořitele světa a člověka, je věčný atd., stejně jako my tak mluvíme o „našem“ Bohu. Tak to bude nejspíš taky Bůh a to ten samý. Jinak bychom museli tvrdit, že bohů je víc, což je bizarní představa.
Proč ale někomu taková představa vadí? Že mají muslimové toho samého Boha? Jako pracovní hypotézu můžeme navrhnout, že důvody jsou psychologické. Když totiž budeme tvrdit, že Alláh a Bůh nejsou totéž, můžeme muslimům upřít četná práva, která čistě prakticky náleží náboženským komunitám. Můžeme jim upřít právo na stavbu budov, organizování, můžeme s nimi zacházet jako s příslušníky radikální politické ideologie a nemusíme si moc lámat hlavu s tím, jestli neporušujeme nějaké body ústavy nebo mezinárodních dohod o lidských právech. Především nemusíme přemýšlet o různých podobách náboženství, třeba i o tom, v čem jsme muslimům podobní. Zvláště pokud jde třeba o radikalismus a fundamentalismus.
Aby bylo jasno, to všechno neznamená, že nebudeme naivně vidět problémy, které současný islám má. Samuel Huntington mluví o „krvavých hranicích islámu“. Je skutečně empirický fakt, že sousedit s muslimskou zemí, přinejmenším v Eurasii, znamená problém. Stejně tak agresivní potenciál, který se objevuje v islamistických hnutích a jehož výsledkem je terorismus, je nepopiratelný. Některá náboženství jsou prostě ideálnějším nosičem násilí, než jiná. Kdyby ale platilo rovnítko, že co muslim, to přinejmenším potenciální terorista, svět už by neexistoval. Z nějakého důvodu miliarda muslimů kašle na násilné výzvy Koránu a rozličných učitelů. Nejspíš ze stejného důvodu, z jakého dnešní stoupenci judaismu kašlou na násilné výzvy Mojžíše a Starého zákona. Je to pro ně dobový přežitek a nemají vůbec žádný důvod něčemu takovému podléhat.
Kdyby se dnešní judaisté drželi doslova všeho, co je ve Starém zákoně, patřili by k nejúděsnějším teroristům. Jenomže se toho nedrží. Spory o to, jestli je možný „liberální“ islám, rozsoudí až budoucnost. Je to příliš abstraktní otázka. Možná ano, možná ne.
Tvrdit ale, že islám má zvrácený pojem Boha, je poněkud přehnané. Stejně tak si já myslím, že zvrácený pojem Boha mají někteří katoličtí fundamentalisté, kteří zastávají vizi, že rozhněvaný Bůh už by dávno svět potrestal, kdyby Panna Maria nedržela jeho trestající ruku. Lidem jako já připadá taková představa zvrácená a je nám úplně jedno, že takové obrazy někdo odvozuje z nějakých „soukromých zjevení“, byť pocházela od světců. Spíše je to takové „vybublávání“ kolektivního a osobního nevědomí zabarvené dobovými reáliemi. Takový obraz Boha není o nic lepší než starozákonní Bůh vyzývající k vyhubení celých měst včetně žen a dětí, nebo Bůh, o kterém se při vyhlášení první křížové výpravy volalo: „Bůh to chce.“ Myslím si skromně, že Bůh nic takového nechtěl.
I podle klasické středověké teologie je podstata Boží nepoznatelná. Boha můžeme poznat pouze nepřímo, v obrazech, mluvit o něm lidskými slovy, která ho nemohou spoutat. Nikde není řečeno, že to musí být pomocí aristotelského slovníku. (Svatý Tomáš Akvinský by ostatně bez muslimských Arabů svou Summu zřejmě nikdy nenapsal, chce se zlomyslně poznamenat, protože by bez Arabů o Aristotelovi nic nevěděl.)
Naše poznání se podobá spíše soustředným kruhům, někdo je blíže středu, někdo dál, ale střed je tentýž. Není tady nějaké „ano“ a „ne“. Samozřejmě, že pokud by někdo zastával názor, že Bůh požaduje lidské oběti a vraždy malých dětí, byla by to idea zcela zvrácená. O tom ale nemluvíme. Všechno ostatní, jak je to s milostí, jak popsat vnitřní život Boží, jak je to s Trojíicí a milostí, o tom už se dá vést dialog, který má smysl. Má smysl ho vést i s ateisty, protože jejich pohledy, pokud nejsou agresivní nebo mocensky účelové, nám pomáhají očišťovat se od modlářství, v našem případě především pojmového.
Nikdo není vlastníkem pravdy, na pravdě se jen podílíme, a to neúplně. Bůh není katolík, to si asi někteří lidé neuvědomují. Není ani křesťan. Není ani šéf žádné církve. Bůh je Bůh a my přesně nevíme, o co jde.
Zběsilá touha po pravověrnosti může být výrazem komplexu méněcennosti. Když se jako bezvýznamný pěšák přidám na tu správnou stranu, hned mám nějakou hodnotu. Není to namáhavé. Správné brožurky, správné věty, správný textil, správné spílání – jednou papeži, jindy Halíkovi, pak zase zednářskému Vatikánu. Hned se člověk cítí lépe a tak nějak na správné straně. Není třeba myslet, není třeba rozlišovat, všechno je jasné. A ta krásná jistota!
A Bůh to vidí a směje se. Směje se tak, až se vesmír otřásá.
