Spisovatel Dušan Hamšík kdysi nazval Hitlera géniem průměrnosti. Ten pojem je sám dost geniální, podobně se to povedlo Hannah Arendtové, když psala o strůjci holokaustu Eichmannovi a kniha se jmenovala „Banální zlo“.

Jak by se dal pojmenovat pozdní Miloš Zeman? Stín stínu? Stařec z plakátu? Slova se už hledají těžko, protože to, co jsme po Vánocích v televizi viděli, tady nemá v historii od roku 1918 obdoby. Ani Gustáv Husák, který stále více připomínal postavu z hororu, nepůsobil tak děsivě jako tahle figurka s kravatou nakřivo a pomuchlaným sakem zapnutým na jeden knoflík. Je nutno říci, že takovou pohromu by pan Forejt nikdy nedopustil a měli by ho povolat zpátky, protože je zřejmě jediný člověk, který byl na hradě při smyslech.

Pavel Tigrid vzpomíná na jedno z posledních setkání s prezidentem Benešem v roce 1948. Napsal tam větu: „Boty si zřejmě nevázal sám…“ Ano, dělá to ten dojem.

Publiku se vnucuje otázka, proč všichni zjevně Zemana tak strašně odepsali? Musí to být přízračná samota, když ani Forejt, manželka (asi někde na střelnici trénovala se svou novou pistolí), první dcera, Ovčáček a ruský velvyslanec nepomohou se základními vizážistickými úkony.

Smutný konec.