„Izolovat se a snažit se přežít sám je absolutně to nejhloupější, co můžete udělat, protože je to psychologicky destruktivní. Když tlaku čelíte společně s ostatními, cítíte se prostě lépe. Při katastrofách nebo válkách jsou osamělí lidé spíše rizikovou skupinou,“ tvrdí David Bergman, podplukovník, doktor psychologie a výzkumný pracovník na Švédské univerzitě obrany.

V době, kdy se i v Česku začíná po vzoru skandinávských zemí mluvit o přípravě civilního obyvatelstva na válku, mohou být jeho názory překvapivé. Příručky, které k tomuto účelu vznikly a kterými se chce podle svých slov pro deník FORUM 24 inspirovat šéf civilní obrany Miroslav Lukeš, totiž pojednávají zejména o schopnosti být soběstačný – mít doma zásoby jídla a vody, power banky, léky…

David Bergman je však toho názoru, že jediným způsobem, jak lze válku nebo krizi přežít, je psychologická příprava na novou situaci, v níž hraje důležitou roli sounáležitost. „V diskuzi na téma pohotovost se často zasekneme na fyzických přípravách, jako jsou rádia nezávislá na zdroji elektřiny a kanystry na vodu. Velkou výzvou je najít si v krizi svou vlastní roli a připravit se na to, jak čelit tlakům, které vyvstanou,“ upozorňuje odborník.

„Společně zvládnete téměř cokoli“

Podle něj člověk krizi nejlépe zvládne tak, že si najde nějakou roli, kterou má naplnit. „Nějaký cíl, aby měl důvod ráno vstát,“ vysvětluje. Za zvlášť důležité považuje zamyslet se nad tím, jaký okruh dalších lidí kolem sebe člověk má, a postarat se o ně.

Dále čtěte

„Je to trochu jako myslet na smrt, ale taková je doba.“ Češi ve Skandinávii vítají tamní připravenost na válku

Zatímco v Česku se o přípravách na válku skoro nemluví a informovanost obyvatel je v tomto smyslu téměř nulová, osvěta…

„Například vztah se sousedy. Nemusíte se stát nejlepšími přáteli, chodit k sobě domů a společensky se stýkat. Možná stačí pozdravit je na chodbě, dozvědět se jejich jména a zeptat se, jak se mají. Prostě se více zaměřit na sociální souvislosti. Protože když je společnost vystavena zátěži, lidé se vyhledávají. Ukazují to jak psychologické výzkumy, tak válečná věda,“ říká Bergman. „Pokud máte dostatečně dobrou podporu od ostatních, zvládnete téměř cokoli.“

V době, která se vyznačuje poměrně individualistickým způsobem života, doporučuje investovat nějaký čas a energii k budování osobních vztahů. Jinak od ostatních nemůžete čekat podporu v případě, že někdy půjde do tuhého.

Vést co nejnormálnější život

Expert věří, že je důležité umět se přizpůsobit a žít co nejnormálnější život v nových podmínkách, které s sebou krize nebo válka přináší. Dál například chodit do práce. „Protože to je to jediné, co dlouhodobě dokážeme. Neděláte si zásoby konzerv proto, abyste seděli doma ve sklepě a jedli je, dokud válka neskončí.“

Dále čtěte

Že se u nás straší válkou? Ve Švédsku by české chcimíry nejspíš kleplo

GLOSA / „Vypěstujte si vlastní jistotu a bezpečí,“ vyzývají švédští zahrádkáři své spoluobčany. Odkazují tím na prohlášení politiků a představitelů…

Učitel bude muset pokračovat ve výuce, a pokud vypadne proud, může na katedře zapálit svíčku. Když se ochladí, obleče si bundu a bude dál vyučovat své žáky. „Všechno se nakonec normalizuje. Podívejte se, jaké to je v Kyjevě. Město dvakrát větší než Stockholm. Pořádají se tam knižní trhy a lidé chodí do kina a randí jako obvykle. I když občas potřebují běžet do krytů.“

Bergman říká, že společnost obecně má jedinečnou schopnost zvládat velké tlaky a sociální vazby mezi lidmi v krizi obvykle zesílí. „V psychologii se mluví o odolnosti. Lidé se navzájem vyhledávají a pomáhají si pro dobro kolektivu. V krizích čelíte obtížím společně s ostatními lidmi. Čím více Němci bombardovali Londýn, tím bylo obyvatelstvo odhodlanější pokračovat v obraně své země.“

Mezi optimismem a realismem

K vyhlídkám do budoucna se staví střízlivě. „Je těžké předvídat, co se stane. Ale v Evropě máme válku. Máme nepokoje na Blízkém východě. Ve své blízkosti máme řadu zemí, které se začaly ubírat autoritářským směrem s vývojem společnosti, který není úplně pozitivní. Je to nejvážnější bezpečnostní situace v Evropě od druhé světové války. Neříkám to proto, abych strašil, ale musíme se k tomu nějak postavit. Takže moje doporučení je doufat v to nejlepší, ale připravit se na nejhorší. Najděte zkrátka rovnováhu mezi optimismem a realismem,“ tvrdí Bergman.