Občas čteme různé více či méně kompetentní komentáře, které tvrdí, že prožíváme krizi demokracie. Je to do značné míry mýtus. Demokracie není ve větší krizi, než byla kdykoli jindy, pouze se čas od času pod vlivem vnějších okolností, jako je například uprchlická krize, nebo vnitřních důvodů, jako byla v roce 2008 ekonomická krize, projeví některé slabiny demokratického uspořádání. To je ale asi tak všechno.
Demokracie nikdy nefungovala dokonale a nikdy dokonale fungovat nebude. Má také mnoho podob. Je třeba si všimnout jednoho paradoxu, že čím více mají lidé možnost mluvit do obsazení různých funkcí, tím méně potom důvěřují svým zvoleným zástupcům. Proto se také ve společnosti, jak nám ukazují průzkumy, velké popularitě těší instituce jako je armáda, policie a rozhlas, kdy do obsazení vedoucích funkcí nemají lidé vůbec co mluvit. A nedůvěře naopak instituce, kde do toho lidé mohou přímo zasahovat velmi, jako je například Senát.
Proč to tak je? Ten důvod asi také nebude příliš složitý. Jakmile se někam volí kandidáti, musí se různým nepříjemným způsobem podbízet lidem a tím snižují svou vlastní vážnost. Jak to ale udělat jinak, na to zatím nikdo nepřišel. K demokracii také patří střet různých názorů a to vyvolává dojem chaosu a hádek, což je jaksi nedůstojné a méně vznešené než vláda pevné ruky, kde má každý jasno, bohužel až příliš.
Různé experimenty s prvky přímé demokracie, nebo s přímou demokracii samotnou, vedou ke značně sporným důsledkům. Nejde jen o referenda s těsným výsledkem, kde po týdnu rozhodující část voličů zjistí, že to vlastně chtěli jinak. U nás lze například připomenout pověstné kroužkování, kdy z pořadí na kandidátce, které určila strana, je možné na první místo umístit kohokoli, pokud dostane pouhých pět procent hlasů. Takže pět procent hlasů potom váží více dnes mnohem vyšší počet hlasů, který dali lidé, kteří nekroužkovali. Pikantní byl také pokus, na kterém se podílel mimo jiné známý jaderný fyzik Janouch, kroužkovat odspoda a tím nastolit výměnu politických elit. Výsledek nebyl příliš slavný. Mechanické kroužkování posledních několika jmen na kandidátce způsobilo, že se do Sněmovny dostaly velmi pozoruhodné bytosti, které by za normálních okolností neměly šanci.
Snaha nastolit nějaké revoluční změny ať už jde o francouzskou revoluci nebo u nás o velké protikorupční tažení, končila zatím spíše nevalně. Společnost má totiž nějakou kontinuitu a náhlá výměna lidí nevede k tak rozsáhlým změnám, jak si lidé někdy představují. Kvůli zklamání z podivných zákrutů demokracie sní někteří návratu monarchie, aniž si uvědomují, že ani ta by nebyla žádným zásadním lékem, protože i velké a slavné monarchie, jako je například britská, prožívají své problémy. Jde ve skutečnosti o republiky se systémem nastolení hlavy státu na dědičném principu. Kromě toho, že král působí majestátnějším dojmem než více či méně snadno vyměnitelný prezident, se stát řídí stejně. A teď ještě nechme stranou, že po zavedení monarchie bychom byli třeba u nás svědky různých dalších spíše směšných záležitostí, třeba při pohledu na to, jaké osobnosti Česka by tvořily královský dvůr. Z toho by měli radost pouze redaktoři humoristických rubrik.
Nezbývá nic jiného než zřejmě zůstat nudnými demokraty starého stylu a zadrhávající se stroj pomalu a postupně a pracně a nepopulárně opravovat. To je asi tak všechno.
Existuje ještě celá řada dalších mytologii, jako například že pomůže vyšší míra všeobecné vzdělanosti a podobně. Problém není ve vzdělanosti, protože do diktatur, chaosu nebo chudoby se propadaly i státy s vysokým podílem vzdělaných lidí, jako byly Německo nebo Rusko. Problém je spíše v neschopnosti kritického myšlení. Navršení faktů a počet přečtených knih neříká nic o tom, nakolik jsou lidé schopni myslet nejenom logicky, to znamená podle pravidel správného myšlení, ale také kriticky, tedy jestli vycházejí ze správných předpokladů.
To všechno buď vezmeme na vědomí, nebo se místo nudné demokracie jednou dočkáme jiné zábavy a lidem pak zbudou pouze tři možnosti. Dát se na stranu vlády silné ruky a nepřátel otevřené společnosti, což se nepovede všem, protože koryt je málo, nebo utéci, což občanské společnosti vždycky pustí žilou a připraví o energii schopných lidí. A nakonec zbývá se přizpůsobit a zvolit postupnou smrt duše.
To je ta jediná dobrá zpráva, že totiž pořád máme nějakou volbu. Ne všechny cesty ale budou stejně radostné.
