V knize Budoucnost svobody upozornil Fareed Zakaria mimo jiné na skutečnost, že pokud mluvíme na Západě o demokracii, míníme tím obvykle demokracii liberální. Zatímco demokracie samotná představuje prostou vládu většiny, která nevylučuje tyranii vůči menšinám, liberální demokracie vyznává jako svrchovanou hodnotu svobodu jednotlivce, která je nadřazena vůli většiny. Demokracie bez liberalismu může být v důsledku nebezpečnější než diktatura v rukou menšiny, nucené respektovat určité hranice, aby se opozice nesjednotila proti ní.
Pokud se tedy ptáme na možnost demokracie v arabských zemích, ptáme se na možnost liberální demokracie. Otázka skrývá další podotázku, a to na slučitelnost islámu s liberální demokracií. Podle mnohých komentátorů islám s liberální demokracií slučitelný je a jako příklad se uvádí Malajsie, Indonésie nebo Turecko.
Co se týče Malajsie a Indonésie, první byla donedávna zemí buddhistickou a druhá zčásti buddhistickou a zčásti hinduistickou. V době, kdy tyto země položily základy své prosperity, tvořili muslimové menšinu. Dnes jsou tyto země díky intenzivnímu džihádu převážně muslimské. To vede jak k odlivu obyvatel neislámského vyznání, tak k politické nestabilitě, charakteristické pro islámské země.
Teroristické útoky netrápí pouze Evropu. Otázkou je, nakolik dokáže konfliktní islámská kultura udržet v daných zemích dosavadní prosperitu. Turecko v čele s autoritářským prezidentem Recepem Erdoganem pak lze pod dojmem posledních událostí jako vzor úspěchu liberální demokracie vnímat jen stěží.
Islám se vyvíjí odlišným způsobem než Západ, kde má moderní stát své historické kořeny už ve starém Řecku. Jeho věřící nechává hodnota osobní svobody, bez které není liberální demokracie myslitelná, zcela chladnými. Etymologie slova islám má základ v pojmech „podřízení“, „vzdání se“ a „bezpečí“, které vyjadřují jeho podstatu: muslim se „podřizuje“ a vzdává svobody, zavazuje se dodržovat svaté texty a za to je mu přislíbeno „bezpečí“. Muslim se tedy primárně vzdává hodnoty, bez které liberální demokracie není myslitelná.
Ve Střetu civilizací, dnes snad aktuálnější než v době svého vydání, kritizuje Samuel Huntington Západ za to, že nahlíží svět optikou svých hodnot, které mylně považuje za univerzální a snaží se je z toho důvodu přenést do ostatních částí světa. Ten ovšem tyto hodnoty nesdílí a výsledkem je konfrontace odlišných kultur, „střet civilizací“.
Moderní stát západního typu rozlišuje dva druhy lidského společenství: náboženské a politické. Zatímco náboženství vyžaduje bezpodmínečné podřízení se Božím příkazům, politika řídí společnost pomocí zákonů stanovených občany. Západní církve mají status právnické osoby a jako takové podléhají právnímu řádu a kontrole svobodných občanů. Toto islám nezná; nejvyšší autoritou jsou svaté texty, jejichž prostřednictvím islám kontroluje i soukromý život svých stoupenců.
Takzvané Arabské jaro uvítal Západ jako předzvěst nastupujících demokratických procesů, které měly vyústit ve stejně liberální typ státního zřízení, jako je to naše. Výsledkem „obrodných procesů“ ale nebyla obroda, nýbrž naopak úpadek. Do čela se dostali radikálové jako například Muslimské bratrstvo v Egyptě a výrazně napomohli rozmachu Islámského státu.
Pokud západním liberálům leží demokracie opravdu na srdci, pak by měli v prvé řadě zaměřit pozornost do vlastních řad. Plíživý nástup diktátu politické korektnosti, kriminalizace politiky a sílící vliv korporací vyprazdňují obsah liberální demokracie natolik, že se stává pouze formální. Kde přesně leží hranice, kde jsou zmíněné defekty stále vratné a kontrolovatelné demokratickými procesy a po jejímž překročení už nelze o demokracii mluvit? Zdá se, že jsme do světa vyvezli takové množství demokracie, že se jí nám samotným začíná nedostávat.
