Petr Pithart byl včera (28. 5.) na ČT24 vystaven nechtěnému trápení, když se jej moderátor ptal na možnost či nemožnost budoucí případné koaliční spolupráce KDU-ČSL s Hnutím ANO. Panu Pithartovi zjevně nebyla otázka příjemná, ale nechtěl odpověď odmítnout s nějakou nejapnou výmluvou. Trochu složitě, ale přesto zcela srozumitelně sdělil zdánlivě banální skutečnost, že politická realita může vést k vytváření všelijakých koalic.

Politikové podle této teze bývají k rozhodnutím v podstatě donuceni výsledky voleb, a protože „je třeba zachovat stabilitu“, mohou vytvářet i koalice, které nemusejí být jejich voličům úplně pochuti. Jak se dnes v podstatě všichni zaklínají, „koalice se vytvářejí až po volbách“, protože „záleží na tom, jak voliči rozdají karty“. Říkají to jen proto, že nechtějí sdělit svým voličům, s kým a za jakých okolností a podmínek se o vládu případně podělí.

Je pravda, že o všem rozhodují voliči? Je pravda, že koalice vznikají až po volbách, a to v zájmu státu a jeho občanů? Je pravda, že v některých situacích politikové nemají jinou možnost, než kousnout do hořkého sousta a obětovat své dobré jméno na oltář vlasti?

Bylo by naivní se domnívat, že politika je nesmiřitelným soubojem pravdy a lži, že se jedná o souboj idejí, snů a charakterů. V jednom dávném Jiránkově kresleném vtipu se pravilo: „Politika není svinstvo. Je to tvrdý boj o to, aby nám nemohly vládnout svině.“

Je to tvrdý boj a těžká práce, ke které je třeba mít vlohy a předpoklady. Bez politiky bychom se všichni rvali a hádali se všemi, a nakonec by vládl ten nejsilnější, protože by za daných podmínek byl nejlépe kvalifikován k vládnutí. Jelikož by se to nelíbilo nikomu kromě toho jednoho, jsme většinou ochotni ledacos překousnout a o politiku se aspoň občas zajímat a starat.

Jakési občanské minimum nám radí, abychom se zajímali především o věci ve svém dosahu, čemuž se říká lokální politika. Ta se odehrává uvnitř širšího rámce, který je označován za „velkou politiku“. To je ta celostátní, do níž občanstvo vstupuje přímo jen občas, hlavně prostřednictvím voleb. Před volbami – pokud žijeme v demokratické společnosti – proběhne několikaměsíční kampaň, v níž se zájemci o vládnutí vychloubají a vzájemně pomlouvají s cílem získat na svou stranu ty nerozhodnuté. Rozhodnuté občany má každá strana jisté, a tak o jejich hlasy nijak zvlášť usilovat nemusí. Jen si musí pohlídat, aby je nepoztrácela.

Po skončení voleb se sečtou hlasy, strany se srovnají do pelotonu podle počtu získaných mandátů, propadlíci jsou vykázáni ze hřiště a několik šťastnějších se začne dohadovat, jak si rozdělit prémii – vládu nad státem. Obyčejně přehlížejí skutečnost, že občané je volili jako správce, nikoli jako majitele státu.

Strany, které nakonec koalici vytvoří, svým voličům vysvětlují, že se přece musely spojit s tím či oním, protože „jinak se vláda sestavit nedala“. Hrozné pomyšlení. Skoro jako představa Karlova náměstí s korunami stromů plnými vojáků bez disciplíny.

S využitím stejné demagogie by se ovšem dalo říci, že ve volbách v roce 2013 například téměř 80 % voličů odmítlo ČSSD, že téměř 82 % voličů odmítlo ANO a že asi 89 % voličů odmítlo KDU-ČSL. Přesto tyto strany sestavily vládu, kterou máme dnes.

Pokud by političtí lídři byli spíš zásadoví než oportunističtí, řekli by předem, s kým vládnout prostě nebudou a mohla být sestavena vláda jiná nebo se mohly konat nové volby. Možná by jejich výsledek byl ještě horší, ale třeba také ne. V každém případě by to ale byl výsledek dosažený na základě přehledných výchozích pozic.

Člověk by si také mohl myslet, že se pánové a dámy začali seznamovat až poté, co je voliči „donutili“ tuto koalici vytvořit a že se tak dá vysvětlit, proč se v ní ocitly i bizarní figury. Nic není vzdálenějšího skutečnosti. Věděli toho o sobě dost (zřejmě nebude jen jeden, kdo má „složku na každého“) a mohli se rozhodovat buď racionálně, nebo emotivně (a naivně), pragmaticky nebo oportunisticky. Rozhodli se pro poslední variantu.

Nikdo nenutil ČSSD do koalice s ANO, nikdo nenutil ANO jít do vlády s ČSSD. Nikdo nenutil „juniorního partnera“ KDU-ČSL, aby se upsala verbálně antiklerikální a rovnostářské ČSSD, a ANO, neprůhlednému hnutí důvěřivých zklamaných občanů i kariéristů, hnaných touhou po moci a po penězích.

Nebylo to rozhodnutí pragmatické, protože to předpokládá úsilí o dosažení praktického, užitečného a pozitivního výsledku. Bylo to rozhodnutí oportunistické – skryti za legendu, že „budou moci prosadit hlavní body svého programu“, ochotně si rozdělili moc a doufali, že to čtyři roky nějak ustojí. Ustáli, za cenu vzájemných služeb a protislužeb.

Tento systém fungoval jen tak dlouho, než se přiblížily další volby a dosavadní spojenci usoudili, že je nejvyšší čas pragmaticky (ve skutečnosti zase oportunisticky) se začít zbavovat zátěže, kterou si dobrovolně uvázali na krk. Jen tak mohl vzniknout tzv. lex Babiš nebo náhlé prozření nad „daňovou optimalizací“. Výsledkem byla tzv. vládní nebo ústavní krize, která nebyla ničím jiným než pimprlovým divadlem, v němž se tři loutkovodiči střetli o titul principála. Překvapí někoho, že nakonec vyhráli všichni tři?

Teď jen doufám, že se představitelé stran, jež půjdou do podzimních voleb, vyjádří jasně, s kým případně do koalice půjdou a s kým rozhodně ne. Jinak nám všem, bez ohledu na to, kterou stranu volíme, hrozí, že nakonec část našeho hlasu dostane někdo, komu bychom jej nikdy dobrovolně nedali. Jsem přesvědčen, že stejně jako členové vedení politických stran, i občané mají právo vědět, do čeho ta která strana jde a kam až je ochotna zajít. To ovšem vyžaduje odvahu a ta je v naší politice velmi vzácná.