Problémy s Rohingy nejsou žádnou novinkou. V buddhistickém Myanmaru jsou Rohingové muslimskou menšinou při hranicích s islámským Bangladéšem. V mnohonárodnostním Myanmaru nejsou Rohingové uznáváni za plnoprávné občany. Oficiální zdroje o nich hovoří jako o Bengálcích, kteří jsou hlavní národností sousedního Bangladéše.
Problémy s Rohingy se táhnou desítky let. Z myanmarského hlediska nemají Bengálci – rozuměj Rohingové – v zemi co hledat. Rohingové se ostatně nejméně od vzniku samostatného Myanmaru (tehdy Barmy) v roce 1947 v zemi necítí dobře, a konflikty mezi Rohingy a většinovou populací trvají s větší či menší intenzitou po celou tu dobu. V muslimském světě přitom v posledních desetiletích sílí tendence k radikalizaci. Nejinak je tomu i zde.
K prvním rozsáhlým nepokojům podněcovaným islámskými radikály došlo v roce 2012. Když už se zdálo, že horké hlavy vychladly, objevila se v roce 2016 na scéně skupina, která se nazývá Rohingská armáda spásy (ARSA), která zaútočila na pohraniční stanice myanmarské armády. Zahynulo přes 100 osob, většina na straně útočníků, ale o život přišlo i 32 vojáků a policistů. Armáda se začala mstít: zahájila rozsáhlé bezohledně zastrašovací akce mezi rohingskými venkovany. To ovšem konflikt jen stupňovalo.
V srpnu 2017 zaútočilo asi 150 povstalců ARSA na policejní pohraniční stanice a vojenskou posádku. Následující boje si vyžádaly stovky mrtvých. Jak to u partyzánských akcí bývá, armáda, neschopná pochytat povstalce, se začala mstít na civilním obyvatelstvu. Venkovské příbytky v Myanmaru jsou vesměs chatrče postavené z bambusu a rákosu, takže celá ves vzplane během minuty – organizace Human Rights Watch vypálených vesnic napočítala 288. Ženy a dívky byly brutálně znásilňovány, muži zabíjeni na potkání.
Rohingové už dříve hledali bezpečí v zemích s převahou muslimů, teď však nastal masový exodus přes řeku Naf do sousedního Bangladéše. Zatímco před eskalací konfliktu se počet Rohingů žijících v Myanmaru odhadoval na více než jeden milion, podle posledních odhadů jejich počet klesl pod polovinu tohoto počtu. Přitom značná část z těch, kteří v Myanmaru zůstali, žijí v provizorních podmínkách tzv. vnitřních vyhnanců (Internally displaced people – IDP). V sousedním Bangladéši je podle BBC už 947 000 Rohingů.
Naprostá většina z nich živoří v provizorních uprchlických táborech, odkázána na humanitární pomoc. V největším táboře Kutupalong, který má kapacitu asi 14 000 osob a jeho okolí žije neuvěřitelných 700 000 lidí. Přelidněný Bangladéš ovšem nemá zájem, aby se tam Rohingové trvale usadili, trvalejší řešení proto závisí na možnosti návratu Rohingů na území Myanmaru. K tomu ovšem ještě zdaleka nedozrály podmínky – a za současné situace mají Rohingové důvodný strach z návratu.
V souvislosti s Myanmarem si svět všímá hlavně situace Rohingů; na jejch humanitární katastrofu poukazují celekm pochopitelně hlavně islámské země. Ovšem zpráva Rady pro lidská práva OSN si všímá i dalších dvou „zamrzlých“ konfliktů v Myanmaru – tedy situace Kačinů a Karenů, žijících na východě při hranicích s Čínou a Thajskem. Ani tam není situace jednoduchá a armáda si tam počíná s podobnou krutostí, jako mezi Rohingy. Problémem zprávy OSN je, že Myanmarské úřady nedovolily, aby zástupci komise navštívili zemi. Všechna fakta, o která se komise opírá, jsou tedy výpovědi uprchlíků a satelitní snímky vypálených vesnic.
Světová veřejnost s nevolí přijímá pasivitu bývalé disidentky a nositelky Nobelovy ceny míru Aung San Su Ťij, která je dnes de facto předsedkyní vlády. Sotva kdo by však chtěl být v její kůži. Ústava, z roku 2008 sice poněkud uvolnila vojenskou diktaturu, umožnila relativně svobodné volby a přístup civilistů k vyšším politickým funkcím, stále však armádě garantuje rozhodující pozici v parlamentu. Su Ťij si tak zřejmě nemůže dovolit překročit limity, které jí vojáci vymezili. A nedovolí si to z obavy, aby aspoň to málo, co se na poli demokratizace země podařilo, nevzalo rychlý konec. Myanmarská armáda k tomu má všechny prostředky.
