Dostal jsem e-mail. Četl jsem ho v autě cestou na výstaviště CeBItu, kde vystavujeme naše superbezpečné (naučil jsem se nové slovo!) routery Turris, takže jsem mu nevěnoval hned tolik pozornosti. Ministr financí Andrej Babiš mě v něm zval na páteční snídani. Až večer, když jsem pročítal vzkazy a zprávy, se ukázalo, že z pozvánky je povyk nad poměry.

Nešlo o to, že nezval jen mě, ale více lidí – to bylo z e-mailu tak nějak odvoditelné. Šlo spíše o to, zda je v dnešní době přípustné jít na snídani s Andrejem Babišem. Dovolím si tedy k tomu svůj pohled a zároveň malý brainstorming.

Zastávám v dnešní době stále raritnější a za překonanou považovanou myšlenku, že má smysl scházet se a jednat. Že to je součást života lidského společenství, vyjednávat kompromisy a nacházet řešení pro res publica. Ne dělat revoluce. Vím, že doba šílí po revolucích, ale neoblibuji revoluce, protože vím, že při nich umírají lidé, a umím dost počítat na to, abych věděl, že statisticky by se umírání týkalo i někoho z mých blízkých.

Nemám rád rozdělenou společnost, nemám rád přesně a nepřekročitelně definované tábory a strany, protože to znesnadňuje jednání a věcnou argumentaci. To je dobré jen ve válce a všimněte si, že ani války se už tak nedělají.

Proto principiálně nepovažuju žádost o schůzku za nic podezřelého, podivného a něco, co bych měl automaticky odmítat jen proto, že je to člověk z myšlenkového tábora, v němž se nenacházím. Uvědomuji si, že k tomu ten druhý přistupuje s nadějí, že z toho něco vytěží, například že mě ovlivní, ale považuju za možné, že jsem něco přehlédl, a sebe za dost kritického k tomu, abych byl schopen argumenty druhého vyhodnotit. Ovšem stejně k tomu přistupuji já: s nadějí, že mé názory budou brány v potaz a něco ovlivním.

[ctete]108842[/ctete]

Chápu, že se tu a tam ve společnosti vyskytnou lidé, se kterými se prostě nejedná, protože jsou prostě a jen zavrženíhodní. Příklad tradiční debatní redukce je samozřejmě Hitler. Hitler?

Opravdu jste si mohli dovolit s ním nejednat? Kdy byla ta hranice, kdy se s ním mělo přestat jednat? Ve chvíli, kdy rozkopal držku prvnímu komunistovi za hlasitého potlesku? Kdy vládl prezidentskými dekrety? Kdy vpochodoval do Porýní a napravil výmarskou křivdu? Když obsadil německá území v umělém československém státě? Nebo až když se pustil do Polska? Nebo když došlo na ty cizáky, kteří ohrožovali spokojený život Němců, způsobovali hrůzné vraždy a likvidovali ekonomiku? Nemyslím muslimy, myslím židy. Na každou z těch událostí se tehdy dalo dívat velmi nejednoznačně a každá strana sporu se snažila vyložit ji po svém. I dnes, kdy už jsme poučeni o výsledcích konference ve Wahnsee fotkami z Osvětimi, si nejsme zcela jisti, kdy přesně se ze hry vysokou holí stalo zlo.

Přemýšlel jsem vždy nad tím, kdy to Hitlerovi současníci v Německu poznali. Kdy se jim ukázalo, že Hitler je zkáza. Kdy se to ukázalo Čechům, kteří ve valné většině po celou válku spolupracovali. Čtu teď na doporučení Petra Koubského paměti důstojníka SS, který za války likvidoval (= vraždil) nepřátele na Ukrajině. Zpravidla nevinné lidi, zejména židy. Kdy mu to došlo? A proč s převahou nesmírné životní zkušenosti hned v úvodu knihy říká, že ví, že ho odsoudíme, ale je si téměř jistý, že bychom udělali totéž? A proč mu to ještě ke všemu věřím? Protože stojí psáno „Nerozlišuj nerozlišitelné“? Nebo proto, že vím, že okolnosti k tomuto vyvrcholení dospěly, a je jedno, jak se ta konkrétní osoba bude jmenovat, jisté ale je, že se najde, protože je po ní poptávka, a s tím nic nenaděláme teď, s tím jsme měli dělat něco před dvaceti lety.

Jsme v tomtéž stavu s Andrejem Babišem? Je to opravdu člověk, který je takovým zlem, že se s ním ani nemluví? Je to už člověk, který ohrožuje demokracii, strojí proti ní úklady? Nebo ji jen kritizuje, vědom si jejích limitů? Copak jsem si sám kolikrát neřekl, že parlament je žvanírna a senát zbytečný? Copak je nepřípustné tu a tam přemýšlet o tom, zda politický systém neuspořádat lépe? Copak od toho není vynález slova, aby se o takových věcech dalo veřejně přemýšlet a zjišťovat, jak to vidí ostatní? Ovšemže přemýšlet o tom je něco jiného, než to začít bezhlavě měnit. Stalo se to ale? Například to EET: chvilku se o tom mluvilo, pak to sice bez rozmyslu spadlo a všichni se museli přizpůsobit, jenže to byl volební slib. O EET se zvolením Babiše vlastně nedalo pochybovat a příšerné bylo jen provedení, ne to, že udělal, co slíbil a s čím byl zvolen. Což nemění nic na tom, že pro společnost i ekonomiku považuji EET za průšvih.

Dnešní doba je vyhrocená. Jakákoliv pochybnost je těžko přípustná, jakákoliv kritika je chápána jako vyhlášení války. Když procházím komentáře lidí k pozvání, je to, jako by se člověk měl sejít s ďáblem a nemohl by odejít bez podepsání bezvýhradné poslušnosti. Copak je to takhle, copak je to myslitelné? Nemám vlastní kritické myšlení? S ministrem Babišem jsem se osobně v širším kroužku už sešel, jsem tedy už postižený, a proto mám pochybnosti tam, kde je ostatní necítí? Nepřijde mi to. Chci si poslechnout autentického nezprostředkovaného člověka. Abych měl srovnání. Možná mi to nic nepřinese, možná na něco změním názor, i když pochybuji, že zrovna na snídani se mnou přinese složku o spolupráci s StB nebo o tom, že změní Česko tak, že bude „znovu velkým“. Samozřejmě že mou trvalou výhradou je, že morální obnovu země nemůžou dělat morální relativisté či lidé bez morálky – a bez morální obnovy se Česko nikdy nestane nejen velkým, ale ani rozvinutou zemí.

Nejsem z lidí, které by posadilo na prdel pozvání na snídani od miliardáře a ministra financí. Možná tak před dvaceti lety, ale dneska jsem si vědom toho, že se mi to občas stane. Sešel jsem se s politicky důležitějšími i finančně zajištěnějšími lidmi a týmu, který pozvánku psal, to nepochybně bylo známo, takže nemyslím, že počítali s tím, že se z toho posadím na zadek. Stejně tak si nemyslím, že setkání se mnou je skvělý úlovek do kampaně, i když by se zneužilo jakkoliv. Pravda, pár lidí si mě pamatuje, jenže ostatní mě neznají a prohlašovat plošně, že „mi Zandl dal za pravdu“ k ničemu nebude, protože mě plošně nikdo nezná. Nejsem Gott, Bohdalka nebo Okamura či jiná elita národa. A těch pár lidí, co si mě pamatují, k těm zase doputuje moje zpráva, že to takhle nebylo. Předpokládám, že i tohle si umí každý spočítat.

Jsme praštěná doba, když musíme přemýšlet o tom, jestli je možné sejít se s někým, s kým nesouhlasíme. Když je třeba to obhajovat. Jsme už dost praštění?

Nevěřím, že nejednat s Babišem k něčemu povede. Věřím tomu, že mi to nic konkrétního teď nepřinese a dost možná se to druhá strana pokusí proměnit v okamžitou výhodu. Věřím ale také tomu, že nechat otevřená dveře k jednání znamená moci jednat v době, kdy doba tak šílená nebude a kdy bude možné něco dojednat. Vím, že se mi už mnohokrát takhle zdánlivě silově neřešitelnou situaci i v pro mě nesouměřitelné pozici podařilo zvrátit. Trpělivým jednáním, vyčkáváním, otevřenými možnostmi.

Tahle racionalita mi v české politice tak chybí a tak silně teď cestou z Německa vnímám, jak ji na zdejším prostředí oceňuji.

Na závěr je třeba říct, že na páteční snídani beztak nemohu. Celofiremní porada, kterou je příliš těžké odložit či změnit. Bez výmluv. Nakonec mě to mrzí nejvíce, protože to bude vypadat buďto jako výmluva, nebo že vlastní osud kladu nad zájem společnosti. Ale je to matematika: tady chybět nebudu, chutnat nikomu nepřestane a bude jiná příležitost, zatímco kvartální plán na duben nepočká…

Tak. A teď jsem zvědav, kdo si po přečtení toho článku udělá nezlomný názor, že jsem přešel do tábora Babišových podporovatelů. Slepé dobro je stejná hrůza jako slepé zlo, věřte mi.