Hromadění ruských jednotek u ukrajinských hranic přináší otázku, o co vlastně jde. Především je zásadní, co vlastně sleduje Kreml. Analytici se úplně neshodnou, jestli to ví samotný Putin a jeho okolí. Lépe řečeno, zda uvažují tak dlouho dopředu, jak bychom u země, která chce působit jako velmoc, očekávali.
Alexander Baunov na The Moscow Times poukazuje na to, že současná eskalace je sice podobná té jarní, ale přibyla do ní celá řada nových okolností.
„Ruské ministerstvo zahraničí porušilo diplomatické tabu a zveřejnilo důvěrnou korespondenci s Německem a Francií ohledně Ukrajiny: něco, co by muselo být schváleno na nejvyšších místech. V projevu na ministerstvu zahraničí krátce poté Putin vyzval k ‚seriózním, dlouhodobým zárukám, které zajistí bezpečnost Ruska v této oblasti (jeho západních hranic), protože Rusko nemůže neustále myslet na to, co by se tam mohlo stát zítra‘.“
Problém je v tom, že není jasné, jakou podobu by takové záruky měly mít. Měla by to být obdoba vztahu USA k Číně, kdy nejde o to snažit se měnit čínský politický systém? Nikdo se ale moc nesnaží Rusko o něčem takovém ujišťovat a místo toho je tu rezoluce předložená americkému Kongresu, která by automaticky prohlásila Putinovu vládu za nelegitimní i po příštích volbách v roce 2024. Rusko prostě nemá takovou váhu jako Čína a rádo by aspoň nějakou získalo. Možná by konflikt na východní Ukrajině chtělo využít k tomu, aby získalo větší vliv.
Západ si může ruský krok spočívající ve zveřejnění diplomatické korespondence a Putinovu výzvu k poskytnutí záruk vykládat tak, že má Moskva informace o tom, že Kyjev vážně uvažuje o vojenském řešení problému donbaských separatistů, nebo se Rusko samo připravuje na vojenskou operaci na východě Ukrajiny. Problém pro Rusko je v tom, že v obou případech by vypadalo jako agresor. I kdyby začala Ukrajina sama nějakou vojenskou akci, prováděla by ji na svém území, jak je mezinárodně uznáno.
K tomu přistupuje další faktor. Alexander Baunov píše: „Po tři desetiletí bylo největší obavou ruského vedení, že Ukrajina (a Bělorusko) vstoupí do NATO a přesune západní vojenskou infrastrukturu až k ruským hranicím. Nyní se ukazuje, že k tomu může dojít i bez NATO, a to reálnějším, dlouhodobějším a méně předvídatelným způsobem… Při absenci jakýchkoli bezpečnostních záruk ze strany bloku bude taková země připravena v okamžiku uvítat cizí letadla, lodě a vojáky a vybavit vlastní armádu, která ze strachu skočí do akce.“
Rusku se představa takové opevněné oblasti u jeho hranic nelíbí, ale nejspíš neví, co s tím dělat.
Analytik Mark Galeotti v jiném článku k tomuto tématu bere v úvahu čísla, o kterých se spekuluje. Jednotky ruské armády by podle západních zdrojů mohly mít až 90 tisíc vojáků. „Vojáci by se na Ukrajinu vrhli po několika osách z Ruska, Běloruska a Krymu v rámci masivního úderu podpořeného ničivou leteckou silou a údery na velké vzdálenosti. Jednalo by se zcela jistě o rozsáhlý vpád a z toho vyplývá, že jeho cílem by bylo zmocnit se rozsáhlých oblastí území nebo jinak zasadit ukrajinské suverenitě ochromující úder.“
Je ale otázka, jestli by takové množství mohlo stačit, protože ukrajinská armáda, která už má bojovou zkušenost, má nyní čtvrt milionu příslušníků. Na jejich straně by také byla psychologická výhoda obránce a Rusko by nemohlo čekat rychlé a snadné vítězství. Už proto, že jakýkoli pokus o přímé obsazení měst proti kolektivnímu odporu místních obyvatel by skončil dost krvavě. Pokud by něco takového Putin chtěl, musel by počítat s dalšími sankcemi. Počítá s nimi?
Galeotti soudí: „Lze formulovat argument, který říká, že Putin, který se chce vyhnout další delegitimizaci svého režimu před volbami v roce 2024, by se takové válce vyhnul. Lze také říci, že válka je způsob, jakým by se ho pokusil znovu legitimizovat.“
Úvahy můžeme dále rozvíjet podle toho, co by pro Putina bylo prioritou. Jde o to, zda skutečně věří, že někde u Charkova budou umístěny rakety schopné doletět do Moskvy, a pak by spěchal, nebo je to všechno jen divadlo, které má Kyjev přimět k jednání s Moskvou za jeho podmínek.
„Pointa je v tom, že to nevíme a pravděpodobně to neví ani Kreml. Vracíme se k obvyklé metafoře oportunistický judista versus metodický šachový velmistr,“ uzavírá Galeotti. „Tato ruská administrativa nemá tendenci pracovat podle rigidních, dlouhodobých plánů, které mají přinést šach mat v 15 tazích. Místo toho vytváří dynamické situace – což často znamená narušování statu quo – a vytváří si možnosti, aby mohla využít příležitostí a reagovat na hrozby, které se objeví.“
My se můžeme ptát, ať už se přikloníme k jakýmkoli odhadům, co si vlastně v Kremlu myslí a co tam plánují, jestli máme aspoň nějakou jistotu, že se nakonec všechno neobrátí v krvavý konflikt z jakéhokoli jmenovaného důvodu. Pokud v Kremlu jen tak testují, co si ještě mohou dovolit, může se to pak zvrtnout a vyvíjet už zcela neplánovaně. Plánoval snad někdo předem první světovou válku?
