Postupem času, který tráví Miloš Zeman ve své funkci, se ukazuje, jak důležité byly poslední prezidentské volby. Nemocný senior totiž naplňuje nejčernější představy o tom, jak moc bude prezentovat svou zášť, mstivost a zároveň nakolik bude dávat najevo, že stoprocentně pracuje v žoldu Kremlu. Když už se zdá, že to nemůže být horší a Zeman klesl na pomyslné dno, přijde s něčím, dokazujícím, že nemá žádné zábrany a dokud neskončí jako hlava státu, čeká nás jen ostuda, pocit beznaděje a víra, že se snad „něco“ stane.

Nové Zemanovy výkřiky o špatné práci Bezpečnostní informační služby jsou jen dalším voláním prezidenta o pomoc před sebou samým. Státní hlava si vymýšlí, dokonce i v momentě, kdy ví, že se na to přijde dřív, než obvykle bývá zvykem. Prostě něco plácne a vůbec neřeší, jaké to vyvolá reakce. Jediným cílem je naštvat co nejvíce lidí.

Dříve se Zeman alespoň snažil, aby pro své názorové výplody našel nějakého souputníka, ale na to už dnes rezignoval. Stal se solitérem, který kope pouze sám za sebe a čeká, zda se někdo přidá. Úkol je jasný, splnit zadání z Ruska a Číny a jinak si dělat, co mu jeho nápaditost při ukazování devastačních důsledků dopadu stáří dovolí.

Po „veselém“ vystoupení v televizi, kde se lhaní odměňuje potleskem, jedinými na straně prezidenta, který očerňuje kontrarozvědku státu, jehož je hlavou, zůstali pouze komunisté a věrný muž bez vlastního názoru a s komplexem, způsobeným vlastní nedůležitostí, známý jako Jiří. A také spousta „prostých“ občanů České republiky.

Těch, kteří Zemanovi jednou, či dokonce dvakrát vhodili svůj hlas a teď se pouze baví tím, co způsobili. Lidé, kterým je úplně jedno, zda máme hlavu státu, kterou respektují i zahraniční partneři, nebo jsou o ní přesvědčeni, že je pouze nastrčenou prodlouženou rukou Ruska, která má destabilizovat další zemi ve středu Evropy.

Voliči Miloše Zemana si zkrátka zvolili showmana, který je má jednou za čas pobavit a „nandat“ to i za ně všem, kteří jim tolik pijí krev. S radostí tak sledují jakýkoliv trapný a ostudný výstup prezidenta, v němž někoho dehonestuje. Nepřítelem zoufalých lidí, pro něž je Zeman jedinou správnou variantou v prezidentském úřadě, je totiž každý, koho si starý nemocný pán zrovna vybere.

Ten, kdo se za „svého“ prezidenta nestydí, nemyslí vůbec na budoucnost svou a svých potomků, ale žije pouze ve virtuální realitě, v níž je Zeman jakýmsi potíratelem komplexů, které si daná část občanů odmítá připustit. Proto cílí Zeman na neexistující uprchlíky, Romy, novináře nebo sociální demokraty. Na všechny si hospodští politologové rádi zanadávají.

Nenávistná nátura, kterou mezi Čechy a Moravany zaseli komunisté, totiž stále v některých částech republiky přetrvává, jinde se jí i díky udavačským nástrojům typu EET nebo Účtenkovky postupně začíná také dařit velmi dobře.

Kdo má tedy sklony k nespokojenosti sám se sebou, jednoznačně musí Zemana obdivovat. Jeho povznesení mstivosti, záště a nenávisti na úroveň ctností významného státníka, za kterého ho lidé, naprosto se neorientující v politice považují, je smutnou ukázkou lenosti části národa chtít víc, než máme, za předpokladu, že pro to něco uděláme.

Před dvaceti lety by si nikdo nedokázal představit, že na Hradě bude sedět hulvát, adorující komunisty, lhář, vulgárně urážející ty, kteří mu nejsou po chuti. Velmi rychle jsme si ovšem zvykli na to, že nám situace úpadku politické kultury vlastně vyhovuje, protože je jednodušší oslavovat charakter z páté cenové než muset nad čímkoliv přemýšlet.

Zeman není „lidový“, je jen obrázkem naší společnosti v momentě, když ukazuje to nejhorší, co v ní je. To však nemůže trvat věčně. Každý den navíc je ovšem nekonečně dlouhý.