FOTO: archiv režisérky / se souhlasem
ROZHOVOR / Kradmé pohledy, výhružné řeči, strach a klapající holínky esesáků. Tísnivá atmosféra Slovenského státu roku 1940 prosakuje filmem Ema a smrtihlav, který se představil v soutěži karlovarského festivalu. Natočila ho jako svůj třetí film Iveta Grófová a některé jeho momenty jako by vypadly z dnešního Slovenska. Příběh ženy, která se snaží v nejisté době zachránit židovského chlapce před deportací, se totiž odehrává na pozadí národnostní nenávisti a politické arogance.
Vaše předchozí filmy Až do města Aš a Pátá loď se týkaly prostituce a rodinné sounáležitosti, čili aktuálních problémů. Ema má kulisy Slovenského státu. Čím vás tahle už vícekrát zpracovaná doba přitahovala?
Když jsem si přečetla novelu Petra Krištůfka, podle níž scénář vznikl, zaujala mě nejdříve ústřední ženská linka. Nacházela jsem v příběhu ale i jiné souvislosti a motivy než jen záchranu židovského chlapce. Ema se odehrává v čase, kdy se začal budovat Slovenský stát, ovšem na základě nenávisti vůči menšinám. Cítila jsem v textu Petra Krištůfka paralely s dnešní dobou. A pokusila jsem se je do filmu vložit. Takže ano, na jednu stranu máme všichni plné zuby filmů z druhé světové války, asi už jsme všechno možné viděli. Na druhou stranu si myslím, že právě na Slovensku zase tolik filmů na dané téma nevzniklo. Navíc rétorika z příběhu Emy se až nápadně podobá té, kterou slýcháme dnes z úst slovenských politiků. A víme z minulosti, kam lidi a společnost zavedla.
Emu vidělo poprvé publikum na karlovarském festivalu, jak snímek přijalo?
Premiéry jsou samozřejmě vždycky fajn událost. Jak účinkuje na diváky a jaké bude mít ohlasy, se dozvím spíše ze slovenských a českých kin, kam vstoupí až v září. Ale je skvělé, že ho přijali na různé festivaly do zahraničí, začínáme v Maďarsku, tak se těším i na tamní reakce. Některé emotivní ohlasy jsem zaznamenala i v Karlových Varech. Při premiéře vedle mě seděla divačka, která skoro celý film proplakala. Byla to mimochodem Maďarka, která na festival doprovázela naši hlavní herečku Alexandru Borbély. Obecně mám pocit, že emotivně na film reagují spíše ženy, které citlivě prožívají motiv ohroženého židovského chlapečka.
Alexandra (kterou známe mimo jiné ze Skleněného pokoje) hraje postavu Maďarky Mariky, která se ho snaží zachránit. Byla vaší první volbou, nebo jste zvažovala i některé slovenské herečky?
Byla první. Pochází z maďarské menšiny na Slovensku, takže byla pro roli Mariky jako stvořená. Navíc se mi moc líbila v nádherném filmu O těle a duši a věděla jsem, že její herectví je přesně to, které pro svůj film potřebuji. Hraje velmi úsporně, minimalisticky, a přestože je na plátně skoro celý čas, dokáže udržet diváka v soustředění.
Klíčovou roli má ve filmu malý chlapec Nico Klimek, který hraje malého Žida Šimona, jenž je místy svědkem brutálních scén. Bylo těžké ho obsadit?
Je to talentovaný český herec. Prošel castingem a náročnými hereckými zkouškami, byl super. Hledala jsem někoho, kdo už má za sebou nějakou zkušenost s natáčením, aby věděl, do čeho jde. Některé scény ve filmu byly opravdu pro dítě dost náročné. Nico to zvládl výborně. Hrál i v jiných filmech, má chuť a odhodlání. Myslím, že o něm ještě uslyšíme.
Mluvila jste o tom, že se na slovenské politické scéně opakují stejné fráze jako kdysi ve Slovenském státě za války. Jak tuhle atmosféru vnímáte?
Těžko se mi to nějak reflektuje, je to spíš souhrn silných emocí, které teď ovládají mnoho lidí. Čerstvá a turbulentní situace. Uvědomila jsem si během natáčení filmu, že když se formoval Slovenský stát, hledali si politici formálního viníka – aby odstranili lidi, které nenávidí. Stejné je to teď, ve společnosti panuje velká frustrace, a tak se prostě ukáže na někoho, kdo je toho viníkem. Je smutné, že řada lidí neumí odhadnout, jak je to účelové a jak jimi politici nahoře manipulují.
Projevuje se to konkrétně i na místech, která jsou důležitá pro vaši práci? Třeba při žádostech o grant?
Ano, tam už je to v běhu. Donedávna byly na audiovizuálním fondu nezávislé komise, kde seděli filmoví odborníci, a ti posuzovali scénáře a další projekty. Teď bude posuzovat projekty rada fondu, mezi něž ministerstvo kultury delegovalo své lidi, přičemž poměr je takový, že bez jejich souhlasu žádný projekt neprojde.
A jaký vývoj může nastat? Budou schvalovány jen scénáře, které budou dostatečně vlastenecké?
To zatím nevíme, ale umíme si to celkem dobře představit. Předseda SNS Andrej Danko už řekl do médií, že ministerstvo kultury nebude financovat filmy s tématy, která se nelíbí vládě. Vlastenectví samo o sobě není špatná věc, spíš fakt, že se prosazuje výhradně to „čisté“ slovenské, které je správné, všechno ostatní – národnostní menšiny – špatné. Přesně jako kdysi za Tisa. To už je projev extrémního nacionalismu. Další, proti komu jsou současné politické tlaky namířeny, je komunita LGBT. Když to zjednoduším, tak jako kdysi za Slovenského státu za všechno mohli Židé, teď jsou tím vinni homosexuálně orientovaní lidé. Opakuje se to tak často, že se ten atak nedá přehlédnout. Když i ministryně kultury řekne, že za špatnou demografickou křivku, kdy se nerodí děti, může LGBT komunita, je to absurdní.
Zvažujete změnu? Třeba se přestěhovat do Prahy? Už jste tu natáčela.
Dokončuji teď hraný dokument pro Českou televizi o jedné z prvních profesionálních malířek v Čechách Zdence Braunerové. Byla to krásná práce. V televizi mi soucitně nabízeli nějaké další menší projekty. Ale já to chci ještě u nás zkusit s jedním projektem na slovenském fondu, nechci se unáhlit. Doufám, že nějak zdárně projdeme touhle etapou temnoty, i když asi bude trvat dlouho. A že se lidé, kteří tuhle nastoupenou společenskou cestu vnímají jako nesprávnou, budou i dál mobilizovat a aktivně vystupovat proti. A že všichni nezdrhnou za hranice…
