V posledních týdnech budí nejenom v médiích rozporuplné diskuse několik ne/adekvátních zásahů policie při vymáhání dodržování vládou vydaných protiepidemických opatření. Přesto, že jsem strávil u policejního sboru mnoho let, nechci se primárně stavět na obhajobu policie, ale ani vše jednoduše odsoudit.

Je to nejenom o nařízeních a způsobu dohledu nad jejich dodržováním, je to také o jejich smysluplnosti, důvěryhodnosti, zdravém rozumu a v neposlední řadě i osobním přístupu všech na obou stranách „barikády“. Nutí mě to ale opakovaně se zamýšlet nad příčinami.

Rok trvající epidemická krize jenom vyhrocuje již dlouho se projevující rozdělení společnosti, povrchnost a instantní životní styl. Důvěřovat jsme si zvykli těm, kteří nás svými přísliby přesvědčili, že za nás zařídí naše blaho. Nepřemýšlíme o tom, že jsou sliby často nenaplnitelné, nehledáme morální autority. Nevyžadujeme důsledně dodržování slíbeného, protože kdyby ano, potom bychom museli přijít na to, že bez práce a osobní odpovědnosti každého z nás ke společným věcem nebudeme mít své koláče. Ale to bychom se museli průběžně (nejenom před volbami) zajímat ne o sliby, ale o činy. Nesměli bychom se spokojit pouze s titulky článků, na jejichž základě si bez ověřování skutečností a přemýšlení o souvislostech tak často děláme své světonázory, které obratem zpoza monitorů a displejů emotivně hlásáme do světa.

Epidemie nás ale připravuje nejenom o ty koláče. Zabrzdila naše tempo, změnila naše plány, přinesla rozčarování z věcí, které jsme nechtěli vidět, ale ony v tlaku vyplouvají na povrch. Nutí nás myslet na elementární hodnoty. A tak podle zvyku hledáme někoho, kdo za to může. Nezačíná to ale právě u nás a u toho, komu jsme se rozhodli dát důvěru a svěřit do správy věci veřejné? A teď opravdu nehodnotím žádné politické zkratky, ale pouze a jedině odbornou a manažerskou kompetentnost, morální statut.

Dále čtěte

Česká katastrofa. Země v krizi nemá vládu a světlo na konci tunelu není vidět

Vláda premiéra Andreje Babiše vyhlásila 1. března poměrně tvrdá opatření, která měla zabránit dalšímu šíření nemoci covid-19. Po třinácti dnech…

Když se tedy vrátím na začátek k oněm policejním zásahům… Nesystémová opatření, jejich dostatečná neodůvodněnost, časté změny a nesmyslně nastavené priority způsobují nedůvěryhodnost, a to nejenom oněch opatření, ale i těch, kteří je nařizují. To je sotva dobrá motivace k tomu, abychom po roce, za který se vlastně nic nezměnilo a dopady situace pociťujeme stále intenzivněji, ještě měli vůli zatínat zuby a důvěřovat. Abychom uvěřili, že pouze chaoticky vyhlašovaná omezení bez dalšího jasně komunikovaného plánu a vyvolávané plané naděje nás z té situace vyvedou. Je celkem přirozené, že těžko hledáme ochotu zejména ta opatření, jejichž smysluplnost a účinnost je stěží prokazatelná, vždy a všude dodržovat.

Na druhé straně, kolik možností má policista, který podléhá jasně daným příkazům, a to bez ohledu na jejich opodstatněnost z hlediska logiky či zdravého rozumu, když vyčerpá základní možnosti a setká se s neuposlechnutím? Jeho hlavním úkolem je splnit daný příkaz, přestože stejně jako všichni se velmi často musí trápit s pochopením pro současné zmatky.

A dostáváme se k tomu, že dlouho trvající manažerský a odborný diletantismus zakrývaný populismem v kombinaci s životy a existenci ohrožujícími okolnostmi společnost nejenom rozděluje, ale akcentuje aroganci, bezohlednost, zaslepenost a upozaďuje zdravý rozum, nadhled a schopnost relevantně vyhodnocovat fakta.

Nevidím tedy jen problém v jednotlivostech ne/zvládnutí zákroků policie, ale v tom, jak moc jsme nechali zaprášit náš smysl pro objektivitu, osobní odpovědnost a skutečné hodnoty. Čemu jsme ochotni naslouchat a co naopak nevidět.

Autor je hejtman Královéhradeckého kraje za ODS. V letech 2012–2014 byl policejním prezidentem.