Sobotní demonstrace se sice oficiálně zaštiťovala heslem Česko proti chudobě, ale ve skutečnosti šlo o snahu nepřímo podpořit kapitulantskou politiku appeasementu vůči Ukrajině bránící se krvavé Putinově agresi. A v neposlední řadě samozřejmě o útoky na současnou koaliční vládu.
„Jste tady kvůli podpoře Ruska?“ zeptal se na začátku z pódia řečník, odpovědí mu bylo sborové „Ne“, které se ozvalo z hrdel několika tisíc účastníků. Vzhledem k některým transparentům a zaslechnutým rozhovorům a výkřikům z davu minimálně někteří z odpovídajících v tuto chvíli zcela bezostyšně lhali.
To, že se v davu objevily symboly ruské agrese – písmeno Z a nášivka Prigožinových žoldáků z tzv. Wagnerovy skupiny, už bylo jen pouhou třešničkou na dortu demonstrace pana doktora Rajchla.
Jedním z velmi hlasitě vzývaných bodů byla cenzura. Velmi plamenně o ní hovořil Tomáš Nielsen, bývalý vrcholný představitel mladých komunistů. Nejen jemu, ale i jeho posluchačům jen tak trochu uniklo, že kdyby tu cenzura opravdu byla, mohl by těžko z pódia v centru hlavního města vyřvávat protivládní hesla o potlačování svobody slova. Vlastně by se nekonala žádná demonstrace. A pokud by se přece jen lidé sešli, zakročili by proti nim uvědomělí lidoví příslušníci bezpečnosti s pendreky a vodními děly. To jsme tu ostatně ještě relativně nedávno zažívali. A nemuselo se demonstrovat na „Václaváku“, stačilo, když jsme se scházeli třeba v prosinci u Lennonovy zdi, abychom si připomněli smrt jednoho z „brouků“. Hned se odněkud vynořily postavy vyzbrojené „federály“. (Poznámka pro nepamětníky – jde o dlouhý obušek, kterým příslušníci komunistické Veřejné bezpečnosti rozháněli davy. A slíznout s ním ránu třeba přes záda fakt docela bolelo).
S neexistencí skutečné cenzury dost úzce souvisí i to, že za pořvávání vulgárních hesel vůči představitelům státu nenásleduje žádný postih. A tak zřejmě alkoholem dost posilněný muž mohl bez obav chodit středem Václavského náměstí a zplna hrdla křičet: „Fialo, ty hajzle, sráči, ukaž se, svině zkorumpovaná.“ A z druhé strany náměstí mu podobnými slovy přizvukoval další účastník akce „proti chudobě“, který kromě pořvávání vulgarit hlasitě troubil na trumpetku. A nic, žádná perlustrace fízlem v civilu, následovaná nešetrným naložením do antonu. Nic. Zkrátka fakt drsná cenzura.
Druhým leitmotivem, jejž jsem v davu zaregistroval, byla až hmatatelná nenávist k Ukrajině a Ukrajincům. „Tak se podívej, co to visí za hadr na českém Národním muzeu. Kde je naše vlajka?“ rozčilovala se žena středního věku ke svému přibližně stejně starému partnerovi. Jen kousek od nich pak pochodoval muž s megafonem vyvolávající, že po skončení demonstrace „se půjde sundat ukrajinská vlajka z muzea“.
Další skupinka pak demonstrovala za mír. Jinými slovy za kapitulaci před Putinovými hordami. „Chceme mír pro naše děti. Nechceme válku,“ procítěně vyvolávala žena v důchodovém věku do dalšího megafonu. A z pódia se ke stejnému dění vyjadřoval šéf Akce D.O.S.T. Michal Semín, někdejší studentský vůdce z listopadu 1989: „Nechceme se nechat vtáhnout do války s Ruskem, která není v našem národním zájmu.“ Pak už se Semín oháněl kohortou svatých, kteří by pomáhali s dalšími věcmi. Třeba taková svatá Anežka česká by lidi odrazovala od Green Dealu…
Přiznám se, že jsem nevydržel až do konce. Koktejl zhmotnělého zla, nebetyčné frustrace, předpotopních názorů a nenávisti doplněný o snůšku nesmyslů, vulgarit a primitivismu mi zkrátka nedělal dobře.