Maďarský premiér Viktor Orbán FOTO: ČTK/AP/Zsolt Szigetvary
FOTO: ČTK/AP/Zsolt Szigetvary
Maďarská vláda Viktora Orbána byla za uplynulých 10 let často kritizována ze strany nejrůznějších politických a občanských institucí, evropských i amerických. Otázka svobody médií v Maďarsku je v nějaké formě na pořadu dne téměř od první chvíle nástupu současného kabinetu v roce 2010 a informovaný čtenář Nové Orientace jistě má o tom určitou představu i z českých médií.
Nicméně se domnívám, že vzhledem k poměrně vzácné znalosti maďarštiny v Česku si jen málokdo dokáže představit, v čem a jak konkrétně se to projevuje v každodenní praxi.
Z historie maďarské mediální scény
Boj o média začal prakticky už v devadesátých letech minulého století, tedy spolu s budováním pilířů maďarské demokracie. Maďarská televize ani maďarský rozhlas sice nebyly zcela svobodné ani v rozbředlé pozdní kádárovské éře, ale byly nesrovnatelně svobodnější a kultivovanější než jejich husákovský pandán, a dokonce v jistém slova smyslu napomáhaly i postupnému uvolňování či rozvolňování společenského diskursu.
Zkrátka v Maďarsku se dýchalo poměrně volně a nový režim zdaleka nemusel sahat k tak drastickým personálním změnám, jak tomu bylo u nás. Nový maďarský mediální zákon se nicméně zrodil v těžkém politickém boji a hned zkraje bylo patrné, že více národně orientovaná část maďarského politického spektra (především vládnoucí Maďarské demokratické fórum – MDF) nebyla s mediální praxí tolik spokojená, jako ta liberálnější (Svaz svobodných demokratů – SSD a tehdejší Svaz mladých demokratů – Fidesz).
Tato „mediální válka“, jak se tomuto procesu říkalo, vyústila nakonec roku 1995 v přijetí mediálního zákona, s nímž sice nebyla zcela spokojena ani jedna strana, nicméně byla zavedena alespoň relativně korektní politická pluralita ve veřejnoprávních médiích. V politických pořadech, jejichž ohromný počet zdaleka přesahuje obdobné české programy vlastně dodnes, byly zcela důsledně vyslyšeny „obě strany“, moderátoři i komentátoři obou stran byli zastoupeni v těchto pořadech víceméně rovnoměrně. Pravdou ovšem je, že především národně orientovaná část politického spektra vytýkala těmto i jiným (soukromým) médiím nedostatečnou prezentaci tzv. národních otázek. To ale nevadilo ani tehdy ještě liberálnímu Fideszu, jenž jednak konzervativně – místy romanticky naivně – pojaté „národní zájmy“ považoval za atavistické a překonané, jednak byl proti MDF v opozici. Tato mediální scéna zůstala zachována prakticky až do roku 2002, tedy až do konce první vlády Viktora Orbána z let 1998–2002.
Mezitím se však „změnil“ sám Viktor Orbán, přesněji řečeno jeho pragmatický politický instinkt, podbarvený ambiciózním plebejským narcismem, stále jasněji rozpoznával, že po drtivé porážce MDF v druhých svobodných volbách v roce 1994 sice opozice – socialisté a liberálové – získala více než dvoutřetinovou většinu v parlamentu, nicméně národně orientovaná část maďarských voličů zůstala ve veřejném životě takříkajíc bez politické reprezentace. A to je prostor, o který mělo smysl bojovat.
Orbánův „obrat“ započal už v roce 1992, když se uvnitř strany střetla dvě ideová křídla – konzervativní a liberální, což nakonec vedlo k odchodu liberálů z Fideszu. Ve volbách v roce 1994 sice tento zbylý „konzervativní“ Fidesz získal jen něco málo přes 7 % hlasů, ale v nadcházejícím období se mu v opozici podařilo nabídnout konzervativní části společnosti jistou, pro ni přijatelnou alternativu. Poté však, co socialisticko-liberální vláda (1994–1998) Gyuly Horna nenaplnila svými sociálně nepříliš šetrnými společenskými reformami ani očekávání svých vlastních voličů, se Fidesz spolu s Malorolnickou stranou i „zbytkem“ MDF a Křesťanských demokratů v roce 1998 ujal vlády.
První vládě Viktora Orbána se dařilo celkem dobře. Ekonomicky restriktivní kroky předchozí vlády nechala v platnosti, kladla však větší důraz, alespoň verbálně, na „národní zájmy“ a věřila, že svou dynamickou rétorikou, kterou vedla v průběhu svého vládnutí, a volebním heslem „žijeme lépe než před čtyřmi lety“ suverénně udrží svou moc i v nadcházejícím volebním období. Pravda, Orbánovi už i v těchto letech vadila liberální média, která vládě kladla nepříjemné otázky, ale razantnější kroky proti nim neučinil. A tak, když v roce 2002 volby „nečekaně“ prohrál, pronesl svůj nechvalně proslulý výrok: „Vlast nemůže být v opozici“.
Mnohem pragmatičtější a politicky smysluplnější bylo ale jeho následné počínání, když poučen z prohry začal skutečně s obrovským elánem budovat svou celostátní stranickou strukturu formou zakládání tzv. občanských kroužků. Ty z nespokojených voličů především maďarského venkova postupně vytvořily jádro skálopevných voličů Fideszu, hlavně pomocí zjednodušující, srozumitelné až demagogicky populistické komunikace. Orbán nenechal nic náhodě. Prostřednictvím svých přátel a úspěšných podnikatelů vytvořil postupně tři vlastní média s celostátním dosahem. Deník Magyar Nemzet (Maďarský národ) s dlouhou historickou tradicí renomovaného listu se ze dne na den stal stranickým tiskem Fideszu už v roce 2000, vznikla nová televize Hír TV (česky přibližně Zpravodajská televize), která se od roku 2003 – až na kratičké vybočení – stala klíčovým mediálním nástrojem vzestupu strany, a do třetice straně pomáhal od roku 2007 i rozhlas Lánchíd Rádió (Rádio Řetězový most).
Orbánova pomsta
Všechna tato média – i některá další – spojovalo jméno podnikatele Lajose Simicsky, někdejšího přítele a spolubydlícího Viktora Orbána ze studentských časů, který sice nebyl zakladatelem strany, ale dlouhou dobu jí pomáhal a postupně se stal mj. strážcem stranické pokladny, hospodářským ředitelem Fideszu, později i šéfem maďarského Finančního úřadu, především však také majitelem celé řady privatizovaného majetku a posléze i nejúspěšnějším vítězem stamiliardových státních zakázek. Zkrátka Orbánovým stranickým důvěrníkem, který až do roku 2015 zajišťoval hospodářské zázemí činnosti strany až do chvíle než se v důsledku roztržky s Viktorem Orbánem, jehož označil neobyčejně vulgárním výrazem, stal vyděděncem politického tábora Fideszu. A přes svůj dočasný vzdor vůči Orbánovi byl nakonec donucen k tomu, aby svá média opustil a prodal.
Jenže Viktor Orbán prohrál i volby v roce 2006, a nakonec tak měl do roku 2010 celkem 8 let, aby svou „pomstu“ promyslel do detailů. Je nepochybné, že k jeho dvoutřetinovému vítězství v nemalé míře dopomohly i obrovské politické chyby vládnoucí socialistické a liberální koalice, především pak vnitrostranický projev Ference Gyurcsánye, kterým se nemilosrdně pustil do vlastních socialistických řad a jenž se za dosud neujasněných okolností dostal v podobě tajně pořízené nahrávky do rukou několika maďarských médií.
Poté, co tento projev – nota bene též proložený nevybíravými vulgarismy – byl zveřejněn prakticky ve všech médiích, bylo jasné, že Orbánovi moc padne do rukou, kdykoli si o to řekne. On však nespěchal, neměl důvod. Světová finanční krize, která mimořádně silně dopadla i na Maďarsko, ještě více podryla i zbylou autoritu Gyurcsányovy vlády, který nakonec musel předat žezlo na kratičké období do nadcházejících voleb novému premiérovi Gordonu Bajnaimu, jenž sice za nemalých sociálních obětí hospodářství jakžtakž konsolidoval, ale kýžený respekt a přízeň voličů už neměl šanci získat zpět.
Orbánův projev pronesený roku 2009 před vlastní politickou elitou poblíž Balatonu, v obci Kötcse, jasně signalizoval, že první muž maďarského konzervativního tábora už nemíří „pouze“ ke klasickému střídání moci obvyklému v demokratických zemích, nýbrž mnohem dále, ke změně politického systému, který se do té doby v demokratickém Maďarsku vykrystalizoval. Právě v tomto projevu byly načrtnuty obrysy tzv. systému národní spolupráce, který za honosně znějícím názvem skrývá jen jakousi „národní frontu“, či její někdejší maďarskou obdobu – „vlasteneckou lidovou frontu“. Až na jeden rozdíl, že totiž v maďarském parlamentu ještě skutečně sedí opoziční politici.
Tímto tahem a „programem“ chtěl Orbán pokrýt vskutku široce pojatý „střed“ maďarské politiky, mimo nějž existují už jen nepatrně malé strany na krajní pravici i krajní levici, které v blízké budoucnosti nemohou ohrozit ani s případným spojenectvím tento střed, tedy vládu samotnou. Na tuto „krajní“ levici umístil Orbán Ference Gyurcsánye, jenž je v očích maďarské pravice dodnes největším postrachem, a na druhé straně se ocitla strana Jobbik, která sice u vlády nikdy nebyla, ale svými politickými aktivitami si skutečně právem vysloužila přídomek „extrémní“ pravice.
Média po roce 2010
Chceme-li pochopit, co se v „skoro sousední“ zemi odehrálo od roku 2010 po dvoutřetinovém Orbánově vítězství v mediální sféře, nesmíme pustit ze zřetele právě celý jeho rozsáhlý a promyšlený politický projekt, který postupně, krok za krokem, od té doby realizuje. Aniž bychom se dotkli všech těchto změn, připomeňme alespoň ty zásadní.
Jedním z prvních kroků vlády bylo přijetí nové maďarské ústavy, které proběhlo v roce 2011 bez širší konzultace s opozicí i bez následného celostátního referenda. Tento Základní zákon, jak ho vláda nazvala, už ve své původní verzi obsahoval pasáže, které narušovaly principy demokratické dělby moci, obecně známé pod pojmem brzd a protivah. Základní zákon, který měl mít podle vládní koalice Fideszu a Křesťanských demokratů „pevnost žuly“, od té doby až do současnosti doznal celkem osmi změn, částečně i pod vlivem mezinárodního tlaku, jenž poukazoval na nesoulad maďarské ústavy s evropským pojetím právního státu.
S dvoutřetinovou parlamentní většinou v zádech okleštila Orbánova vláda i pravomoci Ústavního soudu a už v roce 2011 zvýšila a doplnila počet jeho členů z vlastních, převážně přímo stranických řad. Do prezidentského křesla nejdříve prosadila bývalého olympionika Pála Schmidta, oddaného zastánce Orbánovy politiky (ten však musel na svou funkci rezignovat, když opoziční média zjistila, že jeho doktorská práce byla plagiátem) a poté dalšího zakladatele Fideszu, Jánose Ádera, jenž je ve funkci dodnes. I šéfem maďarského parlamentu se stal v osobě Lászla Kövéra spoluzakladatel strany a Orbán postupně obměnil osoby i v čele klíčových kontrolních institucí demokratického státu.
Vrchním státním zástupcem se stal bývalý politik Fideszu Péter Polt, jenž v důsledku pozměněného ústavního zákona byl zvolen hned na 9 let. Ve funkci je dodnes, v pořadí již potřetí za sebou. Podobně to dopadlo s maďarským Účetním dvorem, kde funkci předsedy převzal v roce 2010 bývalý zástupce fideszovské parlamentní frakce, László Domokos.
Paralelně s těmito institucionálními a personálními změnami probíhala i „reforma“ veřejnoprávních médií, v kterých nezůstal kámen na kameni. MTVA (Médiaszolgáltatás-támogató és Vagyonkezelő Alap – volně přeloženo jakýsi Fond pro podporu mediálních služeb a správu majetku) sjednocuje dřívější veřejnoprávní televizi, rozhlas i tiskovou kancelář a poskytuje jednotné informace pro všechna média, hlavně pro samotnou televizi i rozhlas. Personál do těchto médií byl vybrán a dosazen opět z řad Fideszu oddaných novinářů, popřípadě dostali šanci zcela nezkušení mladí žurnalisté, kteří často vůbec poprvé stáli před kamerou či před mikrofonem v televizi nebo rozhlase. Úroveň těchto tzv. veřejnoprávních médií je dodnes doslova děsivá, srovnatelná snad jen s Československou televizí předlistopadové éry.
Vedle takto zglajchšaltovaných médií zůstala nicméně na maďarském trhu řada jiných, levici či liberálům nakloněných, případně zcela nezávislých médií, novin, časopisů, rozhlasových i televizních stanic, i několik nových internetových serverů, které poskytovaly kvalitní a vyváženější informace. Na jejich likvidaci Fidesz pracoval prakticky od počátku, a postupně, za pomocí různých politických či obchodních praktik, došlo buď k jejich odstranění z mediální a společenské scény, nebo k jejich totálnímu politickému obratu.
Novináři nejprodávanějšího maďarského deníku Népszabadság (svou historií odpovídající českému Rudému právu) jednoho dne přišli do práce, a do své redakce už jednoduše nebyli vpuštěni (v roce 2016), soukromá televize ATV sice dodnes vysílá, ale struktura programové nabídky doznala v uplynulých letech značných změn a její kritický tón slábne. Kdysi oblíbený portál Origo.hu se definitivně stal vazalem Fideszu v roce 2017, a před nedávnem se dostal na mušku vlády obdobně úspěšný a vyhledávaný portál Index.hu, který vznikl už v roce 1998 a byl roku 2020 prodán maďarským podnikatelům, věrným vládní straně…
Kauza Klubrádió
Přímo učebnicovou ukázkou je postup maďarské vlády proti nejznámější maďarské rozhlasové stanici Klubrádió, která se stala, přinejmenším v uplynulých deseti letech, symbolem svobody slova. Tento relativně hodně poslouchaný a svou kritickou dikcí poslední nezávislý rozhlas v Maďarsku, který v mnoha ohledech plní i funkci veřejnoprávního média (vysílá vedle politických pořadů a zpráv výtečné kulturní, literární, hudební, jazykové, environmentální i jiné programy) je terčem kritiky vládních médií i samotné vlády od chvíle, kdy se ze stanice, vysílající původně především informace o aktuální dopravní situaci v Maďarsku, stal rozhlasem, který začal kriticky a srozumitelně sledovat veškeré společenské dění. Rozhlas vysílal na klasických frekvencích, které jsou přiděleny maďarskou Mediální radou, jenž se ovšem skládá pouze z příznivců současné vlády. Každý rozhlasový kanál získává určitou vysílací frekvenci na dobu určitou a musí pochopitelně plnit zákonná pravidla, jejichž naplnění je předpokladem pro případné další prodloužení vysílacího práva na dané frekvenci.
Klubrádió sice nevysílalo nikdy na celostátních frekvencích, ale klasický příjem mělo ve více župách (krajích) Maďarska. Právě tento širší dosah byl postupně Mediální radou omezen na vysílání v hlavním městě. A v uplynulých týdnech hrozilo dokonce nebezpečí, že rozhlas v důsledku dílčích chyb, kterými porušil či nenaplnil literu zákona, přijde o vysílací právo vůbec. Šlo o naprosto marginální porušení zákona, jednalo se například o nedodržení termínu, stanoveného pro detailní výčet odvysílaného programu, který obsahuje například i minutáž, kolik procent odvysílané hudby musí být maďarské provenience, a mezi Mediální radou a vedením rozhlasu se mimo jiné diskutovalo i o tom, co se považuje za maďarskou hudbu apod.
O licenci se přihlásili tři uchazeči, z nichž dva byli z formálních důvodů vyloučeni. Klubrádió vyloučeno nebylo, ale celý proces přidělení licence byl zastaven, jelikož oba vyloučení podali proti rozhodnutí Mediální rady soudní žalobu. A podle novely zákona, který v posledních letech prosadil v parlamentu Fidesz, v takovém případě musí být celý proces zastaven až do doby, než soud ve věci právoplatně rozhodne. Jistě, nemáme žádný důkaz o tom, že tuto novelu zákona prosadil Fidesz s předstihem a adresně, nicméně dřívější zákon, bez novelizace, by v minulosti danou frekvenci ponechal majiteli licence až do doby, než soud rozhodne.
Majitelé licence se na konci minulého roku pokusili o soudní žalobu proti rozhodnutí Mediální rady, v níž Radě vytýkali, že nepoužívá stejný metr při svých rozhodnutích, když jiným rozhlasovým stanicím, které se provinily obdobně jako Klubrádió, jejich frekvence ponechala, resp. přidělila. Rozhlasová stanice soudní řízení prohrála, a Klubrádió 14. 2. 2021 přesně o půlnoci přestalo vysílat na své obvyklé frekvenci. Jako internetové rádio sice pokračuje ve své práci, ale není pochyb, že četné posluchače, především z řad starší generace, ztratilo.
Události vyvolaly široký ohlas v Evropě i v Americe, na „umlčení“ stanice Klubrádió kriticky reagovali jednotliví politikové i nejrůznější politické orgány, včetně nové americké administrativy. Nevíme, zda to bylo hlavním důvodem, každopádně v průběhu týdne svou soudní žalobu stáhnul i druhý zájemce o danou frekvenci. A podle Mediální rady tedy jednávání o prodloužení licence může pokračovat, přičemž jediným uchazečem zůstalo Klubrádió. Je nutno dodat, že podle četných maďarských analytiků Fideszu vlastně ani nešlo o totální umlčení tohoto maďarského rozhlasového kanálu, jediného kritického rádia přístupného posluchačům víceméně jen v hlavním městě, kde tato strana beztak nemá tak silné voličstvo, takže to nehraje významnou roli ani v nadcházejících volbách v roce 2022.
V zemi permanentní mobilizace
Mnohem spíše jde Orbánovi o to, aby udržel bojovnou náladu svých voličů, kteří jsou vlastně už celých deset let ve stavu mobilizace, především v důsledku skutečných či (většinou) domnělých hrozeb, které maďarské veřejnosti premiér předkládá. Ať už jsou to Soros, Brusel, socialisté, migranti, nověji i liberálové či světové spiknutí blíže neurčené mocnosti, za niž si leckterý maďarský volič může dosadit kdekoho, ano, třeba i židy apod. Orbánovi se skutečně povedl husarský kousek, když po více než desetiletém vládnutí s dvoutřetinovou parlamentní většinou v zádech udržuje ve svých voličích pocit, jako kdyby byl v menšině, v roli oběti, které každý soudný a citlivý člověk přece musí přirozeně fandit. Jako nejmladšímu princi, jenž nakonec utne i poslední hlavu hrůzostrašnému dvanáctihlavému draku.
Po řadě domnělých a pohádkově umělých nebezpečích mu přišli v roce 2015 vlastně jako na zavolanou „migranti“, díky nimž se mohl vyhoupnout na evropskou šachovnici a najít skutečné protivníky, kteří se na otázky související s migrací dívají odlišně. To byla „ideální“ hrozba, protože bojovat proti ní šlo pouhou komunikací a Orbánova popularita v očích voličů po roce 2015 opět začala stoupat. Poněkud větším problémem je současný „nepatrný“ koronavirus, který je skutečným nepřítelem a boj proti němu vyžaduje odpovědná vládní rozhodnutí, tedy skutečné činy. Tady už komunikace tak úplně nestačí, i když se Orbánovi s jeho opět velmi hlasitým vystupováním a díky koketování s ruskou a čínskou vakcínou částečně daří politické napětí ve společnosti udržet, i když reálně vzato do Maďarska dosud ve větším množství dodává vakcíny hlavně ten zpochybňovaný Západ…
Po roce 2014, tedy po opětovném Orbánově vítězství v parlamentních volbách, se mu podařilo nejen znemožnit či přinejmenším značně ztížit existenci opozičních médií v Maďarsku, ale dokonce spojit všechny provládní mediální síly mimo veřejnoprávní (přesnější by bylo říct „státní“) média. Tištěná média malého státu (ale nejen ta) dnes nemají na růžích ustláno nikde ve světě, v Maďarsku jsou enormně závislá na podpoře čtenářů a různých grantech či alespoň na státních reklamních zakázkách. Navíc Orbánova autoritativní politická moc snadno dokáže vytvořit v zemi atmosféru, v které ani větší soukromé podniky neriskují své reklamy v opozičních médiích, aby neupadly u všemocného státu v nemilost.
A tak postupně byla celá řada médií vykoupená vládě nakloněnými podnikateli, kteří pak náhle v roce 2018, dobrovolně a bez ohledu na adekvátní tržní hodnotu, vložili své zakoupené mnohamiliardové majetky do společně řízené Nadace KESMA (Nadace pro středoevropský tisk a média). Celkem přes 400 podniků ovládajících více než 50 % maďarského mediálního trhu se tak vměstnalo do jednoho celku, a podle platných zákonů by do takového procesu měla zasáhnout i Mediální rada, která má mj. za úkol hlídat obdobné kumulace moci v jedněch rukou (tak tomu bylo například ještě v roce 2010, když zabránila spojení vydavatelství Axel Springer a dceřiné společnosti Ringieru v Maďarsku).
Vláda však toto spojení do Nadace KESMA označila za záměr „vládní strategie“, čímž obešla zákonnou povinnost, a Ústavní soud její postup později posvětil. Nakonec tak vznikla situace, kdy maďarský mediální trh ovládají spolu se zcela loajálními a v podstatě jen propagandistickými „veřejnoprávními“ médii a také některými jinými, které zůstaly mimo Nadaci, asi z 80 % vládě věrné síly. Vláda se sice brání, s odkazem na patrně reálný odhad, že jejich média sleduje asi stejné množství příjemců informací, jako ta nevládní, ale to je jen výrazem toho, že pouze část maďarské veřejnosti je ochotná přijímat propagandistické informace vlády.
Demokratický centralismus à la Viktor Orbán
Jak tedy vypadá konkrétní praxe vládě nakloněných médií současného Maďarska? Základní model, který si maďarský premiér spolu se svým „think tankem“ vytvořil, má patrně svůj vzor v parlamentní praxi Fideszu, který se „osvědčil“ již před rokem 2010, a jenž dobře vyjadřuje Orbánovo heslo „Jeden tábor, jedna vlajka“. Fidesz je a byl nejen neobvykle jednotný ve svých parlamentních či mediálních projevech, ale je vidět, že si jeho politici vždy osvojují nějaké aktuální heslo, které pak v určitou dobu donekonečna omílají, ať už je řeč o čemkoli. Jsou to velmi líbivě a někdy i zvláštně znějící slova či výrazy, které se stálým opakováním vryjí do paměti příjemců informací.
Právě v této souvislosti nazval kdysi politiky Fideszu maďarský liberál Gábor Kuncze „komandem papoušků“, kteří neúnavně opakují právě stanovené „módní“ výrazy. Takovým slovem či slovním spojením bylo například „snižování režijních nákladů“, což bylo označení státem garantovaných pevných cen paliva, také neustálé odkazování na „lid“ (co lidi chtějí, co si lidé myslí apod.), či soustavná dehumanizace protivníka nevybíravými výrazy, v českém kontextu připomínajícími snad jen nechvalně proslulé označení „samozvanci a ztroskotanci“ z někdejšího Rudého práva. Tato parlamentní praxe přešla do obrovské sítě vládních médií, a tak i v lokálním tisku, v němž by člověk očekával spíše regionální informace, se čtenář střetává s výrazy a informacemi z vládní politiky. Vhodně, někdy i vtipně zvolené výrazy velmi často určují společenský diskurs, přestože jsou nadsazené, někdy dokonce záměrně. Sledují tím několik možných cílů, vždy podle situace. Někdy je to jen jednoduchá potřeba být tím, kdo určuje, čím se lidé mají zabývat, čemu se věnovat, o čem mluvit.
Jindy je to zastírací manévr, kdy je do komunikačních vod vhozena návnada, aby se mluvilo o nějakém druhořadném problému místo něčeho palčivého a nebezpečného pro vládu, jako například o korupci, která je v Maďarsku podle nejrůznějších statistik značná. Bez nadsázky ale mohou sloužit i k tomu, aby se z extrémních pozic, záměrně zvolených, dalo ustoupit a ukázat tak, jak je vláda ochotná a připravená ke kompromisům. Typickým příkladem je samotný maďarský mediální zákon z roku 2010, schválený už po nástupu Viktora Orbána, který byl velmi kriticky projednáván Evropským parlamentem, a nakonec musely být některé, podle mnohých právě úmyslně nadsazené pasáže vyňaty, aby se pak – po změně zákona – mohl maďarský premiér pochlubit, že Maďarsko je jediná země v Evropě, která má legálně potvrzené z Evropské unie, že její mediální zákon je v pořádku.
To, do jaké míry je tento zákon v pořádku, ukazuje kauza Klubrádió, ale i okolnosti vzniku KESMA. Obdobně „úspěšně“ fungující strategií maďarské vlády při svém postupu v každodenní politické i mediální praxi je, že přísně hlídá velmi rozmanité právní normy v jiných zemích Evropské unie a v případě kritiky „Evropy“ vůči „Maďarům“ (Orbán velmi rád a často vydává kritiku své politiky za kritiku Maďarů) se odvolávají na obdobné normy v jiných zemích. V případě finské kritiky maďarského právního státu dokonce se z úst maďarských politiků i novinářů „pohoršeně“ zaznívala slova vůči Finsku, které nemá právo o prvním státě mluvit, když nemá ani ústavní soud…
Národní konzultace jako manipulace
Viktor Orbán v maďarských médiích nevystupuje (až na zcela ojedinělé výjimky), resp. vystupuje jen jednou týdně, vždy v pátek ráno v Maďarském rozhlase. Jemu položené „pseudootázky“ jsou přesně naplánované, jeho slova nikdy nejsou rozporována, a v diskusi s jakýmkoli jiným účastníkem debaty (politikem či skutečným novinářem) nevystoupil veřejně ani jednou od roku 2010. Ale ani do tzv. „veřejnoprávní“ televize nejsou zváni politikové jiných než vládních stran, nanejvýš se objevují v záběrech jako jakási kulisa, jejich názory a slova jsou pouze komentovány televizními moderátory. Dokonce ani politologové či intelektuálové opačného názoru nejsou zváni do politických debat, nanejvýš v několika málo politických pořadech vládě nakloněných soukromých televizí mají šanci své názory vyslovit proti protivníkovi, který je silně podpořen samotným moderátorem daného pořadu.
Jistě, tyto a podobné problémy mohou existovat v různých zemích Evropy. Ale v tak vyhrocené podobě a s takovou intenzitou, jako v Maďarsku, jen stěží. Zdání demokratičnosti se současná vláda doma i za hranicemi snaží vyvolat i specificky maďarským projektem tzv. „národních konzultací“, v kterých občané „mají šanci“ se k nejrůznějším společenským otázkám vyslovit. Ve skutečnosti jsou to většinou velmi zjednodušeně vyslovené cílené otázky, na které předem známe odpověď a které by neobstály ani v nejjednodušším sociologickém průzkumu.
V současnosti probíhá v pořadí již osmá konzultace, tentokráte – výjimečně – o závažných otázkách současné pandemie, a tyto otázky, na něž si ani odborníci – imunologové, ekonomové či sociologové – neznají odpověď jsou nyní veřejnosti předloženy skutečně naostro. Jinak tyto „národní konzultace“ slouží k manipulaci části veřejnosti, především občanů, kteří se cítí být poctěni „otázkami“ samotného premiéra a sleduje stejné antiintelektuální tažení, které spatřujeme kolem sebe, nejen v Maďarsku. Patrně stejnému účelu slouží i nesmírné zhrubnutí používaného jazyka v maďarských médiích (nutno dodat: v těch státních v mnohem menší míře), díky kterému má divák, posluchač či čtenář pocit, že aktéři pořadu či pisatelé článků mluví jeho jazykem, jsou mu blízcí.
Český čtenář si může právem položit otázku: proč maďarský volič toto všechno snáší? A kam vlastně Orbán směřuje? Je to jen technologie moci, anebo se za tím vším skrývá nějaké jeho přesvědčení, například o zvláštním „poslání Maďarů“, o kterém před nedávnem mluvil v Krakově? Aniž bychom zabíhali do dalších historických exkurzů, je dobré si uvědomit, že v posledním století se v Maďarsku střídaly režimy po 20–30 letech a vždy se vyznačovaly autokracií. Maďarský člověk se naučil žít s představou, že vše, co se ho bezprostředně týká, „nějak“ vyřeší, „okosban“ – chytře, jak Maďaři říkají.
Ideologická invaze po maďarsku
A pokud jde o Orbánův záměr, i zde můžeme vyslovit jen domněnku. Nicméně se zdá, že v poslední době už jeho kroky míří dál než k samotnému udržení moci, je blízko bodu, kdy se o něm a jeho době začíná mluvit jako o „Orbánově éře“, ať už v kladném či záporném smyslu. Protože vše, co bylo dosud řečeno, je jen kapka v moři. Poslední jeho snahy už směřují přímo k vytvoření specifické kultury, k potlačení některých, především moderních tradic, a k oživení starých, resp. založení nových.
Viktor Orbán si je dobře vědom toho, že kultura národa je mnohem pevnější a hlubší a Maďarsko je i přes svou pohnutou historii hluboce zakořeněné v evropské a západní kultuře i když v sobě nese – a čas od času i politicky deklaruje – také své východní tradice. Orbán evropskou tradici – především tu křesťanskou – nikterak nezpochybňuje, a dokonce bych řekl, že mu samotné zdůrazňování historických východních vazeb slouží často i jako zástěrka, za níž jsou ukrývány jeho mocenské záměry a pomocí které zdůvodňuje personální změny v čele téměř všech kulturních institucí.
V uplynulých deseti letech postupně vyměnil ředitele velkých maďarských divadel i institucí maďarské kinematografie, do Ústavy vepsal Maďarskou uměleckou akademii, která původně existovala pouze jako alternativní, soukromá akademie, dodnes existují paralelní spisovatelské organizace, a zvolit mezi nimi je totéž, jako deklarovat, zda jsem s Orbánem nebo proti němu. Podobně postupoval, resp. postupuje i proti akademické obci. I v Česku je dobře znám osud budapešťské Středoevropské univerzity (CEU) i okleštění pravomocí a reorganizace Maďarské akademie věd.
V současnosti, tedy v době světové pandemie a v nouzovém stavu společnosti, kdy je možnost shromažďování lidí zákonně omezena, s neobyčejnou intenzitou a rychlostí provádí reorganizaci maďarských univerzit. Univerzity sice zůstanou státní, ale budou v nich instalována kuratoria, opět převážně z řad Fideszu oddaných občanů či dokonce přímo z aktivních politiků (třeba ministrů), která mají „dohlížet“ na „efektivní“ činnost univerzit. Nedávno si premiér v jednom ze svých výše zmiňovaných pravidelných pátečních „hovorů“ (či „monologů“) dokonce vytyčil jakousi vizi „obnovy“ maďarského jazyka, čímž měl patrně na mysli představu, že nejen Fidesz – či přímo on – má tematizovat společenský diskurs. Což ostatně už dávno činí doma a částečně i v zahraničí, ale nyní by chtěl v Maďarsku přímo kanonizovat i to, jakým způsobem a z jaké perspektivy se má o problémech společnosti mluvit. Je to součást té agresivní ideologické invaze, které se v maďarské veřejnosti říká „kulturní boj“ čili „kulturkampf“ a která směřuje k markantní „rekanonizaci“ maďarské kultury v národoveckém duchu.
Mám za to, že se to Orbánovi nakonec nepovede, ale než jeho úsilí skončí neúspěchem, napáchá jeho vláda ještě mnoho škod jak ve své zemi, tak i v Evropě.
PhDr. Evžen Gál, Ph.D., je hungarista, překladatel a vysokoškolský pedagog působící na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde přednáší o moderní maďarské literatuře, v letech 2003–2009 byl ředitelem Českého centra v Budapešti
Analýza vyšla nejprve v Revue FORUM (3/2021)
