Dne 12. září 1941 se nad ukrajinskou vesnicí Anastasjevka odehrála tragická, ale hrdinská scéna: sovětský lehký bombardér Su-2 odrazil sedm německých Messerschmittů v prudkém pronásledování. Když Su-2 vystřílel všechnu munici po sestřelení jedné nepřátelské stíhačky, narazil náhle do další a boj skončil smrtí obou pilotů.
Nebyl to první takový manévr v historii, pro který se vžil název taran, ale první (a stále jediný), provedený ženou.
„Narodila se pro letectví jako pták pro létání,“ řekl o Jekatěrině Zelenko její kolega Anatolij Puškin. Už v 17 letech vstoupila do Voroněžského aeroklubu. V roce 1934 pak Jekatěrina absolvovala s vyznamenáním Vojenskou leteckou školu v Orenburgu.
Po studiích byla poslána do ukrajinského Charkova, kde sloužila u 19. lehké bombardovací letecké brigády. V předválečných letech tam Jekatěrina zvládala pilotovat sedm typů letadel.
Když v roce 1939 vypukla válka s Finskem (kde ovšem SSSR považujeme za agresora), Jekatěrina se okamžitě přihlásila do frontové služby. Pilotky v tomto konfliktu nesměly řídit letadla, ale její ukrajinské příjmení pomohlo. Když zaměstnanci vojenského personálního oddělení viděli na formuláři přihlášku „Nadporučík E. I. Zelenko“, dali jí zelenou, aniž by tušili, že pilotkou je žena (protože většina ženských příjmení v Rusku končí na „a“).
Když Jekatěrina dorazila na frontu, neposlali ji zpátky, takže se stala jedinou pilotkou v takzvané Zimní válce. Jejích osm výpadů mělo za následek zničení nepřátelské dělostřelecké baterie a muničního skladu. Po válce byla za své úspěchy vyznamenána Řádem rudého praporu.
Na začátku války proti nacistickému Německu byla Jekatěrina Zelenko ostřílenou pilotkou se spoustou bojových zkušeností. V roce 1941, což byl pro sovětské letectvo katastrofální rok, měli takoví piloti cenu zlata.
Od června do září Jekatěrina Zelenko podnikla 40 akcí a zúčastnila se 12 leteckých bojů. V červenci, v čele skupiny bombardérů Su-2, se podílela na zničení velké nepřátelské skupiny tvořené 45 tanky, 20 obrněnými vozy a pěchotním praporem. Všechna sovětská letadla se vrátila na základnu, což v té době byl zázrak.
V počátcích války bylo mnohem běžnější, že sovětské letectvo mělo kolosální ztráty. Bombardéry často postrádaly krytí, protože prostě nebylo dost stíhaček.
Toho osudného dne pro Jekatěrinu Zelenko, 12. září 1941, musela také letět na průzkumnou misi bez krytí, v doprovodu kolegy pilota Su-2 kapitána Lebeděva. Nad vesnicí Anastasjevka na severovýchodě Ukrajiny na ně zaútočily Messerschmitty.
Lebeděv byl téměř hned zasažen a nouzově přistál na poli. Jekatěrině se podařilo zničit jedno německé letadlo a přitom spotřebovala veškerou munici. Poté, co poručila svému zraněnému navigátorovi poručíku Pavlykovi, aby seskočil padákem, vrazila do druhé nepřátelské stíhačky a srazila ji k zemi. To ji stálo život.
Lebeděv i Pavljuk se dokázali vrátit za vlastní linii. Ale ani jeden z nich nebyl svědkem činu či smrti Jekatěriny Zelenko. Byla prostě zaznamenána jako nezvěstná v akci. Armáda jí chtěla posmrtně udělit titul Hrdina Sovětského svazu, ale váhala s tím pro případ, že by se později ukázalo, že byla zajata. Místo toho byla vyznamenána nižším Leninovým řádem.
Pravda vyšla najevo v roce 1943, kdy obyvatelé osvobozené vesnice Anastasjevka vylíčili všechny podrobnosti letecké bitvy, jíž byli svědky. A v troskách bombardéru Su-2 byly nalezeny (a okamžitě pohřbeny) ostatky pilotky. Ale nebyl čas informovat velení, protože Němci se do vesnice vrátili jen o pár hodin později.
Navzdory potvrzení její výjimečné statečnosti a opakovaným výzvám svých kolegů dostala Jekatěrina Zelenko posmrtně titul Hrdina Sovětského svazu až 5. května 1990. Záhy přestal Sovětský svaz existovat a ona už se nemohla ani posmrtně stát jeho legendou.
(Zdroj: Russia Beyond.)
