Prezident přestřelil, vyprávěl lži, na něž obratem upozornila média. Vzhledem k tomu, že taková situace není u Miloše Zemana ničím výjimečným, žádné překvapení. Stejně tak je „normální“, že Jiří Ovčáček ihned začne sprostě nadávat všem, kterým chování a výstupy hlavy státu vadí. Tentokrát se však stalo něco navíc. Cosi neuvěřitelného a nezapomenutelného. Zeman se za svá slova omluvil. To však nic nemění na tom, že je jeho chování nepřípustné.

Připomínat, že je prezident naší země soudně uznaným lhářem se zdá být naprosto zbytečné. Jeho voličům je to jedno a hrubé vystupování berou jako výraz Zemanovy bodrosti a lidovosti. Přitom ulhanost by pro každého měla být vlastnost, kterou bez mrknutí oka odsoudí.

Ti, kterým vadí, kdo za naši zemi vystupuje i v zahraničí, jsou označování za lepšolidi a Pražskou kavárnu. Argumentačně totiž hradní parta na své kritiky nemá, proto je musí urážet. Bylo to vidět i v pořadu Máte slovo, kde se proti sobě postavil komunistický poslanec Zdeněk Ondráček s Jiřím Ovčáčkem a bývalý velvyslanec v Rusku i USA Petr Kolář se senátorem Václavem Láskou.

Debata skončila přesně ve chvíli, kdy Zemanův mluvčí rozehrál své klasické divadlo pohoršeného slušňáka, který se zastává svého bezchybného šéfa. K tomu ovšem vždy patří invektiva, slovní útoky a dezinformace. Jen Kolářova trpělivost, se kterou velmi slušně Ovčáčkovi vysvětloval, jak moc se plete, držela úroveň.

Zemanovci jsou totiž zvyklí se chovat jako trhovci, kteří se nejraději ze všeho překřikují, aby moc nebylo slyšet, že i když mluví, nic neříkají. Stejně je to i s různými výroky hlavy státu. Možná ani nemají konstatovat to, co je slyšet, ale prvotně mají především provokovat. Prezident už nemá co nabídnout, tak alespoň uspokojuje své věrné výkřiky do tmy, které mají jasný cíl. Urazit, dehonestovat, pošpinit.

Jak Zeman stárne a začíná se čím dál viditelněji stávat pouhou loutkou lidí z blízkého okolí, kteří mají své vlastní zájmy, horší se to. Prezidentovi je už úplně jedno, koho sprostě napadne. Není přeci normální dát svému příteli státní vyznamenání a za čas ho v jeho nepřítomnosti pomluvit. Zeman už buď neví, co říká, nebo mu je to zcela jedno.

Pokud se chtěl ulhaný prezident někdy omlouvat, svou šanci už propásl. Například vnučka Ferdinanda Peroutky Terezie Kaslová čeká na ona dvě slova, uznávající chybu, dlouhé roky. A to je pouze jedna z dlouhé řady těch, které Miloš Zeman urazil.

Vídeňskou blahosklonnost vlastně ani nejde brát jako omluvu. Prezident pouze „přehrál“ odpovědnost za smyšlenou informaci o dotaci pro Komenského školu na českou velvyslankyni v Rakousku. I kdyby doopravdy řekl „promiňte“, mělo by toto slovo pachuť pohrdání, které je Zemanovou doménou.

Když se k tomu přičte drzost nižšího státního úředníka z Hradu, který umí maximálně nadávat lidem na Twitteru, nebo po boku Jaromíra Soukupa, musí mít každý rozumný člověk jasno, že období „za Zemana“ musíme už pouze nějak přečkat a pak se k němu nevracet ani v žertu.