POVÍDKA / Kdyby mu zavázali oči, bezpečně pozná čas a místo podle zvuků. Ráno v jejich čtvrti hraje známou melodii. Orchestr v obleku tmy se skrývá mezi domy, co opatrně otvírají oči. Pípání pekařského vozu při couvání k rampě školy. Pokašlávání chlápků s cigaretou před nástupem do minibusu. Staccato podpatků žen, co cestují za prací do krajského města, v autobuse se ještě dospí. Ve středu sypou popeláři forte kontejnery se sklem, ve čtvrtek mezzoforte papír. Kňučení psů v předsíních, aby s nimi už někdo vyběhl ven. Tichý běžec je v jejich čtvrti jen jeden.

Běží mezi úhlednými domky ke školnímu hřišti. Zakuklený, raději by spal, ale musí běžet. Hygienická nezbytnost. Stejně jako si ráno čistí zuby, musí se rozproudit během. Kolegové v nemocnici si ukazují běžecké aplikace se stovkami kilometrů, on raději nezmiňuje svoje ranní čtyři kolečka na hřišti. Nejde mu to, nebaví ho to, ale před pěti lety dostal varování od života a musel změnit styl.

Hřiště je oplocené a zamknuté, každé ráno se potupně protahuje dírou v plotě. Ředitel školy patří do jeho saunovací party, a stejně ten pitomec vždycky nakáže školníkovi, ať tu díru zalátá. Město za stovky milionů vystavělo atletický ovál a zamklo ho na klíč jen pro vyvolené. Čemu uškodí jeden běžící doktor v půl šesté ráno? Já tomu nevděčníkovi kdysi zachraňoval manželství, když jsem mu po vánočním večírku maskoval cucflek na krku převazem po odstranění fibromu v sobotu ráno, a on mi stejně látá díru v plotě.

Ranní proběhnutí snížilo denní počet káv a nutkání poslat sestřičku pro další zákusky do kantýny. Musí běžet, aby nabral palivo na celý den. Na život mezi dvěma nemocnicemi a vlastní ambulancí potřebuje pořádnou zásobu. Všichni mluví o endorfinech, on cítí jen menší únavu u patnáctého pacienta. Ale má to i kladnou stránku, seniorní pacientky před kloubní náhradou mu šibalsky říkají: „Vy máte teď figuru jak manekýn, pane dochtore!“

Musel začít běhat před pěti lety, aby ustál nečekané rány. V krátké době přišel o otce a jeho žena o maminku. Infarkt myokardu a karcinom slinivky. Neví, jestli byla horší bolest ze ztrát nejbližších, nebo pocit viny, že jako lékař nepoznal riziko. Táta bral léky podle doporučení, ale životní styl odmítal změnit. Našli ho v sadu, vedle koše s jablky, srdce mu dotlouklo při vykládání rubínů a šampionů z koše do bedýnek. Zemřel šťastný. A jeho syn lékař začal žít s pocitem selhání.

Žena vypadala, že ztrátu maminky nese statečněji, bylo to nečekané a rychlé. Jen měla častěji semknuté rty a po druhém pohřbu rozhodla, že změní přístup k životu. Víc času na sebe, víc pohybu, vynechat škrobové přílohy, místo sladkého miska zeleniny. Aby měli život víc pod kontrolou? Aby to jejich děti bolelo míň, až jim jednou odejdou? Začali běhat.

Přesně tehdy slyšel, jak to křuplo. Život. Fraktura stehenní kosti by byla míň hlasitá. Už se mi to láme. Nikdo nevíme, kolik let tady ještě budeme. Ale není těžké poznat, že život už půjde jen dolů. Vlasů míň, vrásek víc, nárůst cholesterolu, úbytek testosteronu. Místo seznamu přání, co chce ještě stihnout, raději rozlučková listina, co už v životě nestihne. Zplodit syna, žít na Novém Zélandu, skočit bungee jumping. Nestihne být nevěrný ženě, což přináší i pozitivní aspekt, nikdy nechytne pohlavní nemoc.

Hořce si buduje seznam věcí, se kterými se musí smířit, že už nebudou. Nedá si pivo s tátou, nebude nosit dcerky na ramenou. Neudělá přemet vzad a nezazpívá si duet s Hankou Zagorovou. Naději si spojuje se splněním přání a ona najednou dostala razítko Nesplnitelná. Jedno přání po druhém vnitřně oplakává, aby nikdo neviděl a nevěděl. Pár už jich pohřbil, některá přání stále leží někde na bojišti a krvácejí. No vida, taky přemýšlí, i když běhá.

Co by mu na to řekla Lidunka, jeho systematická žena s pohledem usebrané světice. Před pěti lety začali běhat spolu. Oba chtěli platit dluh vlastnímu zdraví, vypadalo to prakticky. Ale jeho milá pojala běh jako konverzaci o tématech, na která doma není čas. Běžela ladně jak gazela a přitom vykládala o svých pocitech poslední tři dny a že zítra musí do čistírny pro ty potahy. On měl rudé tváře, srdce mu tlouklo v krku i uších, tělo křičelo odporem k nezvyklému pohybu a mozek zapnul pohotovostní režim, aby po cestě neomdlel. Jak by mohl myslet na potahy, natož na její pocity!

Lidunka tehdy naznala, že bude praktičtější běhat s kolegyní, jsou spolu lépe naladěny komunikačně i kondičně. Jeho přesunula v plánech z kolonky společný běh do kolonky společný večer po běhu. On začal běhat ráno sám, čtyři kolečka na hřišti, nějak si to odbýt, nemyslet, nezakopnout a neomdlít. Ale teď myslel; to nesmí Lídě říct. Ona to stejně pozná. Všechno pozná.

Žila ve světě uspořádanosti. V lékárně třídila léky do šuplíků, doma plány do tabulky v excelu. Uměla řídit chaos, rozpustila ho do čtverečků, systematicky a logicky. V lidech četla jak v křížovkách. Stačilo jí zvednout oči, nápovědu našla v mimice, tónu hlasu, vůni. Jedním sklopením očí spojila všechny vjemy a postupně si člověka vyluštila jako sudoku středně těžké k odpolední kávě.

Jeho si taky tenkrát vyluštila. Proto je s ní. Proto je. Mladý doktůrek ve špitálu nechtěl žít, když ho po osmi letech nechala Gábina. Zahodila společné učení, divoké večírky po zdolání zkouškového, milování ve sprše na kolejích. Zahodila plány, co si stavěli celé studium. Cestovat, vzdělávat se – a hlavně milovat se. Nechtěl bez Gábiny žít a pracoval na tom, aby odešel s ohledem na okolí. Zkoumal kombinace chemických látek, ale jak nezpůsobit průšvih sestrám za nezamknutou skříňku s léky.

Při nočních službách dvakrát zabloudil do pohotovostní lékárny. Oční kapky a nenápadný dotaz na účinky jednoho léku. Příště Vincentku a nenápadný dotaz na další lék. Pokaždé ho obsluhovala tichá slečna, bledá jako její uniforma, hladká pleť a pohled usebrané světice. Kdyby si udělala něco s těmi splihlými vlasy, vlastně by byla docela hezká. Napotřetí slečna neotevřela pohotovostní okénko, ale zachrastil klíč v bočním vchodu a usadila ho do hlubokého křesla.

Do jedné ruky dostal talíř s pocukrovaným štrúdlem a do druhé hrnek heřmánkového čaje. Na otáčecí stoličce seděla vedle něj, klidným hlasem vysvětlovala, co by provedla kombinace léků. Co by se s ním dělo, jak by ho to bolelo, jak by to bolelo jeho maminku, tátu, sestru i celý špitál. Že přece lékaři životy chrání a musí začít u sebe. Lehkými pohyby zápěstí naznačovala před ním tabulku a plnila ji argumenty, proč není dobrý nápad otrávit se. Jak mohla vědět, že miluje štrúdl i heřmánkový čaj? Příští noční jí donesl sklenici medu, tak má čaj raději.

Lída si ho prostě vyluštila. Jinak by už nebyl. Z vděčnosti se stalo přátelství, pak rozumné partnerství a už jsou spolu osmnáct let. Bez ní by neuměl fungovat. On umí řešit velké věci, operace, rekonstrukci podkroví, naplánovat dovolené a napsat odborný článek. Nezvládá běžné praktičnosti, ona je mistr. Každou věc umí vyhodnotit a zařadit dle priority a náročnosti. Bohyně logiky i logistiky. Vše v klidu, v krizi jen déle počítá a rozšíří jemně chřípí k hlubokému nádechu.

I po 18 letech mají hezký vztah. Uspořádaný. Nehádají se, plánují. Každý má dost prostoru pro vlastní potřeby a rádi jsou spolu. Čas pro dcery, dvakrát týdně hezký čas jen pro něj a pro ni. Po osmnácti letech to není špatná bilance. Někdy i třikrát. Usmál se při běhu, to se často nestává. Však to všechno harmonicky naplánovala žena.

Konec čtvrtého kolečka, jde se protáhnout dírou v plotě. Dnes ale nemíří domů, běží dolů do města. Vrhne se do hlubin jiných zvuků, hlavní silnice, ranní autobusy a smích prokřehlých studentek na zastávce. Pořád běží a sleduje dlažební kostky, aby nezakopl. A aby nemusel přemýšlet, co to vlastně vyvádí. Včera mu byl narušen rozpis činností a on neví, co s tím.

Úterý je den pro jeho fitko a její jógu. Ona chce po cvičení ještě klid a meditaci, nechce cítit jeho rozbušené srdce a adrenalin, proto on v úterý přespává ve své pracovně, vše ke vzájemné spokojenosti. Fitko zavírá oficiálně v osm, ale partička lékařů a ředitelů má gentlemanskou dohodu s tou milou slečnou z recepce, že do osmi čtyřiceti můžou cvičit, deset minut sprcha a před devátou jí někdo cestou domů hodí klíček do schránky, bydlí hned u náměstí.

Včera v šatně po sprchování mu najednou svítí mobil, kdo je Jíťa? Aha, Jíťa z recepce, jestli by klíče mohl dovézt on a prosím hned. Popohnal ostatní a po cestě volá zpátky, tak copak se děje. Řezná rána šest centimetrů, umíš to zašít? Místo usměvavého hlasu blondýnky slyší paniku. Loví autolékárničku i svoji pohotovostní tašku a z auta vybíhá do otevřených dveří. V obýváku krb a hodně krve, její maminka se snažila udělat třísky a řízla se do nohy.

Naskočil do pracovního módu, sice bez sestřičky, ale Jíťa reagovala dobře. Za chvilku je maminka ošetřená, dezinfekce, šití, naštěstí nic hlubokého. Blondýnka uklízí rudou spoušť a on si uvědomuje, že mu je zima, vyběhl jen v tričku a oni tu mají pořádnou zimu, tohle není obýváková teplota. Rozbil se nám včera plynový kotel a nevíme, koho na to sehnat, říká omluvně Jíťa a nabízí mu svoji šedou velkou mikinu. Dáš si jablečný svařák? Zrovna jsem ho chystala, když se maminka řízla, chtěly jsme se prohřát.

Proto při šití cítil atmosféru vánočních trhů, tekutý štrúdl, vůně skořice a alkoholu. Už před ním stojí skleněný pohárek; tak aspoň vymyslíme, co s tím kotlem, ne? Levou rukou cinká lžičkou a roztáčí rozinky, kousky pomeranče i koření do veselého tobogánu. Pravou rukou loví v mobilu čísla na kamarády i cizí plynaře a kominíky. Dneska jim napíšu, ty všem ještě zítra zavolej, Jíťa vděčně ukládá čísla a zapisuje jeho rady.

Vždycky pro něj byla jen usměvavá blondýnka z recepce, culík a lordóza. Občas s nimi cvičila, balanční na míči a břišáky, dobrá parťačka. Nikdy nepřemýšlel, kde a s kým žije, že je u mámy s osmiletým synkem. A teď sedí proti němu, vyplašená, unavená, snaží se nebrečet a stydí se, že ji vidí takhle. Dolévá mu třetí pohárek, konečně se zahřívá, jeden topenář odpověděl na zprávu, už se jí vrátil úsměv. Nikdy ho nenapadlo, že je taky máma.

Musím jít, zvedá se, vrací mikinu, sbírá svoje taštičky, ona ho vyprovází ke dveřím, vděčně se usmívá, tak ahoj. On se naklání k puse, normální pozdrav, jak jsou zvyklí z fitka, o nic nejde. Ona se zarazí, on se zarazí, ona přivře oči a nakloní se k němu, on ucukne, protože je to najednou jiné, pardon, promiň, už musím, praští se hlavou o věšák a se zakopnutím mizí na ulici. U auta mu dojde, že po třech sklenkách si tam může vzít leda bundu, a utíká domů přes půl města.

Ještěže je Lidunka na józe! Chvála oddělenému spaní, neucítí z něj alkohol a zmatek v hlavě. Důkladně se sprchuje, Lída má smysly jak vlk, očima prohlédne všechno, ale čich, to je její silná zbraň. Musí smýt pot, kouř z krbu, skořici i dezinfekci. Všechno by poznala. Mysli, mysli, co ještě by mohlo vzbudit podezření? Ale na co? Vždyť se nic nestalo. Lékařská pomoc a na tu vteřinu zaváhání se zapomene.

A teď tu máme ráno a potupně běží do města pro svoje auto, snad si žena nevšimla, pokaždé parkuje jinde. Běží, sleduje chodník a snaží se nemyslet na tu jedinou vteřinu, kdy byly věci jinak. Vteřina života a tlačí ho v hlavě jako kámen v botě. Lidi promarní hodiny a dny sledováním mobilu, čekáním v čekárnách a on si neumí poradit s jednou vteřinou! Už je u auta, zahmatá do skryté kapsičky v pase, klíče nezapomněl, snaží se tiše startovat, je to směšné, copak to jde, startovat tiše?

Při rozjíždění má pocit, že se v domku s rozbitým kotlem pohnul závěs, ale možná jen špatně viděl přes zamlžené okénko, možná si to jen přál. Co by si tak mohl přát, asi se zbláznil, přece pletky s holkami má bezpečně zařazené na seznamu Už nikdy nestihnu. Zatracená jablka, pořád mi rozbíjí životní jistoty! Tak a dost, soustředit se na cestu, doma sprcha, svačina a hurá do krajské nemocnice.

Lída ráno posnídala s dcerami, dnes jde až na devátou, v klidu stihne deset minut cvičení, zapnout pračku a umýt si hlavu. Při plnění pračky si vzpomene ještě na koš v pracovně, včera cvičil, zapocená hromada ji dnes zneklidňuje nějak víc. Rozšíří chřípí a z mužova trička cítí aviváž. Jemnost vanilkového pudinku říznutá vtíravým Pitralonem. Nesnáší aviváž, její prádlo voní mýdlem a levandulí, holčičky s atopickým ekzémem aviváž nesmí.

Přivírá oči, hlava začíná luštit sudoku, na józe ženy voní různě, touhle podivnou pudinkovou vůní jen Klára a Milena, speciální aviváž pro sportovní prádlo, samozřejmě patřičně drahá. K dostání není v běžných obchodech, holky ji kupují u jedné usměvavé blondýnky na recepci ve fitku. S pohledem mírné světice volí program na pračce a luští dál, dnes si rychle vzal svačinu a utíkal, možná zaspal. Tajenka zatím nevychází, snad to byla jen divná náhoda. Zbystří, až jestli vanilku ucítí častěji.