KOMENTÁŘ / Henry Kissinger byl možná nejvýraznější postavou americké zahraniční politiky studené války. Jedni ho nenávidí a označují za válečného zločince, jiní ho vnímají jako racionálního zastánce realismu, který pomohl zabránit ozbrojenému střetu supervelmocí. Kissinger byl i v posledních letech života aktivním komentátorem mezinárodního dění. Vyjadřoval se například k válce na Ukrajině. Jeho pohled nebyl vždy v souladu s většinou, a i když s ním člověk nesouhlasil, musel ocenit jeho vnitřní konzistenci a velký přehled.

Rodina Henryho Kissingera do Spojených státech utekla před Hitlerem ve 30. letech 20. století. Přes prvotřídní vzdělání, kterého se Kissingerovi dostalo, se nikdy nedokázal zbavit zvláštního přízvuku, který prozrazoval jeho přistěhovalecký původ. Pro mnohé tak zůstal navždy tak trochu outsiderem.

Koncert velmocí a logika realpolitik

Kissinger byl jedním z nejvýznamnějších zastánců takzvané realpolitik, tedy představy, že všechny velmoci jsou racionálními hráči, které hájí svoje zájmy, a je třeba hledat mezi nimi rovnováhu. Toto přesvědčení vycházelo především z jeho studia dějin Evropy 19. století. Svou dizertační práci věnoval rokům 1812 až 1822 a snaze ministrů zahraničí Rakouska a Spojeného království najít stabilní uspořádání Evropy po napoleonských válkách.

Jeho vnímání studené války stálo z velké části právě na jeho znalostech dějin. Právě tato logika ho vedla k tomu, aby razil sbližování s Čínou. Proslul v tomto ohledu výrokem, že Amerika nemá žádné stálé přátele či nepřátele, ale jen stálé zájmy. Jeho pragmatický přístup přerůstal podle mnohých jeho kritiků až ve vypočítavý cynismus.

Dále čtěte

Ve světě plném hrozeb potřebujeme silná média. Podpořte FORUM 24

Deník FORUM 24 vznikl jako Svobodné fórum v únoru 2015, aby se přidal mezi ty, kteří chtěli Českou republiku bránit…

To se naplno projevilo, když se stal ministrem zahraničí ve druhé administrativě Richarda Nixona. Ten mu nechával v zahraniční politice hodně volnosti a jeho rady často vyslyšel. Bylo tomu tak i v případě ukončení války ve Vietnamu, za které dostal Kissinger i Nobelovu cenu míru.

Jeho přístup byl takový, že Jižní Vietnam není pro Ameriku klíčovým zájmem. Velice ochotně ho tedy obětoval na šachovnici studené války. Nahrávky, které si pořizoval prezident Nixon, prozrazují, že Kissinger si byl v roce 1973 dobře vědom toho, že pařížský mír z roku 1973 pro Jižní Vietnam ve skutečnosti představuje rozsudek smrti.

Ukrajina, Rusko a Čína

V posledních letech se vyjadřoval k válce na Ukrajině, kde minimálně zpočátku nabádal ke značným ústupkům Rusku v duchu realpolitik. Sneslo na na něj mnoho kritiky, která byla často velice osobní povahy. Bez ohledu na to, že se dá úspěšně pochybovat o tom, jak realistická jeho realpolitika v tomto případě byla, značná část kritiky mířila úplně mimo.

Takzvaný realismus jako způsob porozumění mezinárodním vztahům vůbec nepracuje s kategoriemi morálky. Kritizovat jej z tohoto pohledu je jistě správné z etického hlediska, ale jeho teze to nevyvrací. Podobně nespravedlivá byla kritika jeho sbližování s Čínou, z níž se stal dnes hlavní velmocenský rival USA.

Kissinger sledoval svou politikou jeden hlavní cíl: vyhnout se válce mezi velmocemi. Ta byla z jeho pohledu největším potenciálním zlem a katastrofou, kterým bylo třeba zabránit. V tomto morálním rámci pak byly mnohé eticky neospravedlnitelné kroky a postoje legitimní právě tím, že napomáhaly udržet vztahy mezi velmocemi v mírových kolejích. Kissingerův hlas bude v debatě chybět i těm, kteří s ním, třeba i oprávněně, nesouhlasili.