Občanská demokratická strana v současné době vede novou českou vládu, která zažije mj. české předsednictví Radě EU. Je to zásadní úkol a zdaleka nejde jen o to, aby si někteří ministři do té doby zařídili intenzivní lekce angličtiny. Tato strana by si pod vedením Petra Fialy měla udělat jasno ohledně své pozice v Evropském parlamentu a opustit bezvýznamnou frakci Evropských konzervativců a reformistů, v níž po odchodu Britů už zůstaly jen ostudné nebo bizarní spolky. A také Jan Zahradil, samozřejmě.
Kampaň koalice SPOLU hovořila jasně – nová vláda chce, abychom patřili na Západ. To během volební kampaně prostřednictvím hesel deklarovala. Je to zásadní a důležité sdělení. Jenže nejde o to tam jen patřit, ale začít hrát nějakou skutečnou roli. Česká republika se ráda vymlouvá na pozici „malé země“. Podle počtu obyvatel jsme přitom v EU na desátém místě ze sedmadvaceti. To není zrovna důvod stavět se do role outsiderů.
V předchozích letech Česko ze své dobré pověsti mnoho ztratilo. Prezidenta už léta nikdo nikam nepozval (a ani nepozve), nikdo ho moc nezná, což je dobře, protože když o něm někdo náhodou ví, člověk se před ním stydí. Bývalý premiér zase v EU nemohl vůbec nic vyjednat, protože byl v gigantickém střetu zájmů, trestně stíhaný a nikdo ho nebral vážně. Právě kvůli němu se měnily konkrétní evropské předpisy, proto nebylo možné, aby on sám někde uplatňoval svůj vliv.
Petr Fiala má velkou šanci všechno tohle změnit. Nemůže za sebou ale jako kouli na noze táhnout Zahradila, který má stále mylný dojem, že když sám sebe někdo nazve konzervativcem, automaticky se jím stává. Pan Zahradil se klidně může nazvat třeba papežem nebo královnou Alžbětou, to ale nic nemění na faktu, že ve frakci ECR sedí strany typu Řecké řešení, Bratři Itálie, polská PiS a další. Je to nejen nehodné české nejsilnější vládní strany, ale navíc je to úplně k ničemu, protože tato frakce je slabá a nemůže prosadit v podstatě vůbec nic.
Fialovi a jeho současným kolegům se podařilo efektivně propojit tři strany v koalici SPOLU natolik, že vyhrála volby. Je jasné, že i v dalších volebních kláních budou mnozí chtít s tímto modelem pokračovat, a nakonec možná i v těch do Evropského parlamentu. Je to logické. Proto by bylo praktické, aby všechny tři strany patřily do jedné evropské frakce a aby to byla ta nejsilnější – Evropská lidová strana. Tam ostatně ODS historicky v europarlamentu začínala, takže by šlo o logický návrat ke kořenům.
Tatáž ODS má navíc ve svých řadách lidi, kteří Česko reprezentovali a reprezentují dobře. Kdyby nedošlo k pádu vlády, je nutné připomenout velké zásluhy Mirka Topolánka při našem předchozím předsednictví. Momentálně sedí v Evropském parlamentu například Veronika Vrecionová, o níž rozhodně nelze tvrdit, že jejím jediným programem je neustálé omílání prázdných floskulí o konzervatismu, ale za níž vidíme i reálné výsledky související například s její odborností.
Fialovi už lidé tisíckrát podsouvali, komu ustoupí, jak se spojí s ANO, že se bude bát Miloše Zemana nebo – jen si vzpomeňme – že se nikdy nezbaví Václava Klause juniora. Nic z toho se nepotvrdilo a jeho směřování se zatím celkem daří udržovat. Evropské předsednictví a náprava naší pozice v Evropě i ve světě je jedním z velkých úkolů začínající vlády a její předseda v tom bude hrát zásadní roli. Bylo by proto dobře, kdyby i svoji vlastní stranu v europarlamentu nasměroval tam, kam patří. Mezi civilizované partaje s liberálně konzervativními postoji, které se hlásí k evropské tradici a které navíc reálně mohou určovat agendu. Obskurní rádoby konzervativní partičky to skutečně nejsou.