Vladimir Putin FOTO: Kremlin.ru / Wikimedia Commons / CC BY 4.0
FOTO: Kremlin.ru / Wikimedia Commons / CC BY 4.0
PORTRÉT / Za poslední dvě dekády vznikla celá řada článků a knih, jejichž autoři hledají odpověď na otázku, kdo je Vladimir Putin. Občas je ruský prezident představován jako záhadná bytost, jejíž pravou podstatu jen tušíme. Jenže líčení Putina jako tajemné sfingy, která dává Západu složité hádanky, je politologický kýč. Dobře totiž víme, kdo je Vladimir Putin. Je to leningradský kariérista fascinovaný tradicí ruského imperialismu, jenž nenávidí Západ a jeho svobodu. V tomto kontextu je třeba „číst“ i jeho osobnost a činy, které lze popsat jako sled krvavých válek, šikany sousedních států a vraždění politických oponentů. Krátce řečeno: Putin je tyran, který se vydal na imperiální výboj.
Budoucí ruský prezident se narodil 7. října 1952 v sovětském Leningradu, někdejším Sankt Petěrburgu, který býval hlavním městem Ruska a na Moskvu hleděl se směsí žárlivosti a pohrdání. Malý Voloďa byl obklopen připomínkami heroického vzdoru Leningraďanů v časech nacisticko-sovětského konfliktu označovaného jako Velká vlastenecká válka.
GALERIE: Jednání se Zelenským, Merkelou i pohřeb Jelcina. Podívejte se, jak šel čas s Putinem
Jeho otec Vladimir byl tehdy zraněn a matka Maria málem zemřela hlady. Vyrůstal jako jedináček, protože dva starší bratři zemřeli ještě jako děti ve třicátých letech. Legenda, šířená samotným Putinem, praví, že zatímco jeho otec-dělník byl zapálený komunista, matka se tajně hlásila k ruskému pravoslaví. A tak se chlapec, který dětství a jinošství prožíval v klasické sovětské komunálce bez teplé vody, setkával od počátku s lidovou verzí obou hlavních ruských ideologií a mohl romanticky snít o impériu dobývajícím celý svět.
Meč a štít KGB a východoněmecké trauma
Když se v roce 1968 valily sovětské tanky do Československa, aby umravnily rozkolísanou pražskou gubernii, čekal i na Voloďu klíčový životní okamžik. V leningradském biografu sledoval dobrodružný špionážní film Meč a štít, čtyřdílný opus natočený v sovětsko-polsko-východoněmecké koprodukci, a rozhodl se, že bude aktivně sloužit ruskému impériu, momentálně navlečenému v sovětském kabátě.
Chtěl se stát agentem KGB. A skutečně byl po studiu práv v rodném městě, během něhož se stal i členem komunistické strany, přijat roku 1975 do kágébáckých řad a jako důstojník KGB začal pracovat pro hlavní oddělení zahraniční špionáže. Kvalifikaci si zvýšil v letech 1984 až 1985 speciálním studiem na Vyšší škole KGB Felixe Dzeržinského v Moskvě.
Roku 1985 dostal důvěru starších soudruhů a byl vyslán do západních gubernií kremelského panství, konkrétně do NDR. Působil převážně v Drážďanech, kde si zdokonalil němčinu. V roce 1989 se ambiciózní Putin stal zástupcem oddělení rezidentury KGB v Drážďanech. Podle výpovědi jeho tehdejších spolupracovníků nebyl příliš oblíbený. Odpovídala tomu i jeho přezdívka: Jedovatý trpaslík.
Ovšem vysněná kariéra vedoucího zpravodajského důstojníka operujícího na neklidné periferii sovětsko-ruského impéria se po několika měsících začala hroutit. Už 5. prosince 1989 byl Putin svědkem toho, jak demonstranti vtrhli do budovy východoněmecké tajné policie Stasi. Sousední rezidentura KGB byla ušetřena právě díky Putinovi, který s nespokojenými drážďanskými občany německy vyjednával. Možná je to pouhá legenda, kterou sám Putin všelijak doplňuje a rozvíjí. Prostě rok 1989 znamenal pro mladého kariéristu, věřícího ve věčnost Sovětského svazu, trvalé trauma.
Politická kariéra a sen o diktatuře
Do Leningradu se Putin vrátil roku 1990 jako zpráskaný pes a kvůli nadbytku pracovníků v KGB byl poslán „do rezervy“. Brzy jej angažoval jako poradce jeho někdejší profesor a mentor Anatolij Sobčak, který v letech 1991 až 1996 vykonával funkci starosty nyní už Sankt Petěrburgu. A roku 1992 učinil z Putina svého místostarostu.
Putin tehdy poprvé přičichl k politické moci a rozvinul kontakty s ruskou mafií. Zároveň to byly časy, kdy se zhroutila jeho imperiální vlast, neboť koncem roku 1991 byl rozpuštěn Sovětský svaz. O dva roky později se Putin vyjádřil v tom smyslu, že by záchranou pro oslabené Rusko mohla být vojenská diktatura.
Putin se též angažoval v nové straně prezidenta Borise Jelcina s názvem Náš dům – Rusko a roku 1996 odešel do Moskvy, aby v Kremlu postupně zastával různé řídicí funkce v Jelcinově administrativě. Prestiž Ruska v mezinárodní politice tehdy setrvale klesala a země se propadala i hospodářsky. Přesto se nevzdávala imperiálních dobrodružství. Podařilo se jí udržet černomořskou flotilu na ukrajinském Krymu a ruští vojáci zůstali v části Moldavska zvané Podněstří, kde dosud podporují proruské separatisty. Jelcinovské prezidenství však bylo především ve znamení kruté první čečenské války (1994–1996).
K těm, kdo získali největší důvěru stárnoucího alkoholika Jelcina a jeho širší mocenské „rodiny“, patřil i Putin, který se roku 1998 ve svých šestačtyřiceti letech stal šéfem FSB, nástupkyně KGB. Putinův kariérní postup byl závratný, neboť na samotný vrchol se dostal už po dvou letech. Nejprve se v březnu 1999 stal sekretářem Rady bezpečnosti Ruské federace a v srpnu 1999 byl Jelcinem jmenován ministerským předsedou.
Z teroristických útoků v Moskvě, nejspíše inscenovaných FSB, obvinil Putin Čečence a v říjnu 1999 vyvolal druhou čečenskou válku, v níž ruská armáda zabila desítky tisíc civilistů. Už tehdy bylo zemím v postsovětském prostoru jasné, že s Putinem v čele se Rusko vrací k tradicím krvavého ruského imperialismu a kolonialismu.
Putin ve stopě ruského imperialismu
Chřadnoucí Jelcin rezignoval 31. prosince 1999 poněkud nečekaně na prezidentský úřad a své pravomoci přenesl právě na premiéra Putina. Ten v březnu 2000 zvítězil už v prvním kole prezidentských voleb a stal se hlavou ruského státu. Letos je to už 24 let putinovské éry. Rusko se během té doby před našima očima změnilo z mafiánské oligarchie s formálně demokratickými mimikry v autoritářský režim kremelského gangu, aby nakonec směřovalo k totalitní diktatuře. Zatímco se Západ, zejména Evropané, ještě opájel nadějemi vyvěrajícími z entuziasmu konce studené války a věřil, že byznys bude civilizovat eurasijské Rusko, které se stane partnerem, Putinovy symbolické kroky byly více než výmluvné.
V prosinci 2000 se Ruská federace Putinovým nařízením vrátila k původní sovětské hymně, byť s jinými slovy, a sice o „Rusku – našem posvátném státě“. O rok později vznikla prezidentská politická strana Jednotné Rusko, jež se od populismu brzy posunula k nacionalismu a konzervatismu, zároveň pěstovala sovětskou nostalgii, velkoruský šovinismus a ruský imperialismus. Nebudeme zde líčit všechny Putinovy prezidentské periody s intermezzem nohsleda Dmitrije Medveděva. Nelze však nevzpomenout Putinův projev v ruské státní televizi z roku 2005, v němž označil kolaps Sovětského svazu za „největší geopolitickou katastrofu 20. století“, což byla pro národy střední a východní Evropy interpretace vskutku děsivá.
Bylo přece nabíledni, že si Putin nehraje na historika, ale je to politický vzkaz Západu, který se prostřednictvím NATO a EU stále více integroval a rozšiřoval o země střední a východní Evropy, jež se tak emancipovaly od sovětsko-ruského imperiálního dědictví. Západní a evropské aspirace dávaly najevo i dvě země bezprostředně sousedící s Ruskem – Ukrajina a Gruzie. Na summitu NATO v Bukurešti roku 2008, jehož se Putin zúčastnil jako protestující host, se však prosadil rezervovaný postoj vůči jejich členství v Alianci („neprovokovat Rusko“), který zastávaly zejména Německo a Francie.
Následovaly dvě „olympijské“ agrese Putinova Ruska do zmíněných zemí: v srpnu 2008, v prvních dnech letních olympijských her v Pekingu, začala rusko-gruzínská válka, během níž Rusko okupovalo separatistické regiony Jižní Osetie a Abcházie i další části gruzínského území. Hned po skončení zimních olympijských her v ruském Soči koncem února 2014 začala hybridní válka vůči Ukrajině, která skončila rychlou anexí Krymu a „zamrzlým“ konfliktem na Donbase. Ve druhém případě šlo o tak flagrantní porušení mezinárodního práva, že západní země a jejich spojenci zavedli celý komplex protiruských sankcí. Ty však postupně ochabovaly, ačkoli ruské válečné akce na Donbase pokračovaly a vyžádaly si tisíce životů.
Sen o postzápadním světě
Za další mezník a varovný vzkaz Putinovy administrativy, Západem poněkud přeslechnutý nebo žoviálně přehlédnutý, bychom mohli označit projev ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova na Mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2017. Lavrov, hlásná trouba Putinova kremelského gangu, zde zformuloval společný cíl zemí jako Rusko, Čína, Írán a Turecko, které své revizionistické imperiální plány neskrývají: postzápadní světový řád. Inu, nic nového pod sluncem, neboť Putinovo Rusko v té době jen akcelerovalo svou dezinformační válku proti Západu, v níž jako proruští užiteční idioti figurovali i mnozí západní „státníci“, například český prezident Miloš Zeman.
Časy globální pandemie čínského koronaviru vyděsily nejen Západ, ale i Rusko, v jehož čele stále stojí stárnoucí Putin, kterému bylo v roce 2022 sedmdesát. Ten během izolace nejspíše přemýšlel o tom, co po něm zůstane a zdali se mu podařilo učinit z Ruska opět světovou mocnost. Společenství nezávislých států? To příliš nefunguje. Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti? Ani tato integrace postsovětského prostoru nepřinesla kýžené výsledky. Eurasijský ekonomický svaz založený roku 2014/2015 jako protiváha EU? Nic moc…
A pak je tu ještě „russkijmir“, k jehož šíření založil ruský stát ve spolupráci s Ruskou pravoslavnou církví už v roce 2007 stejnojmennou nadaci – Ruský svět. Vladislav Surkov, až do roku 2020 Putinův šéfideolog přezdívaný Rasputin, definoval ideu „ruského světa“ takto: „Je to všude tam, kde lidé hovoří a myslí rusky nebo kde je ruská kultura vysoce respektována, kde vidí ruský model národního rozvoje jako alternativu k tomu, co mají doma, kde je respektován náš Putin, kde se lidé bojí ruských zbraní – to je náš vliv. Je to také každá země, která doufá v Rusko, v jeho ochranu a patronát…“
Právě „ruský svět“ se dal do pohybu, a to výrazně, už v srpnu 2020, když běloruský diktátor Lukašenko zfalšoval prezidentské volby, po nichž následovaly masové protestní demonstrace. Dnes už je Bělorusko nejen klientem Kremlu, ale od rusko-běloruského vojenského cvičení „Zapad“ v září 2021 i okupovanou zemí a ruskou gubernií.
Ukrajina jako Anti-Rusko
Že se Putin brzy vydá na válečnou stezku, která nebude jen lokálním konfliktem, ale osudovou imperiální válkou, začalo být zřejmé právě od roku 2021, byť se to z vojenskostrategického a bezpečnostního hlediska zdálo nelogické. Avšak motorem Putinových činů není vojenská logika, nýbrž toxický amalgám ruské imperiální ideologie, která do sebe absorbovala jak tradice Ruského impéria a Sovětského svazu, tak všelijaké deriváty eurasijství a ruské etnické vyvolenosti.
Budoucí agresivní válku proti Ukrajině oznámil Putin jako nevyhnutelnost vlastně už v červenci 2021 ve svém dějepisně-politologickém eseji O historické jednotě Rusů a Ukrajinců, kde tvrdí, že Rusové a Ukrajinci, stejně jako Bělorusové, představují jeden „duchovní prostor“, který se kdysi rozvíjel pod moudrým vedením ruských imperátorů. Podle Putina Západ, reprezentovaný USA a EU, vtáhl Ukrajinu do nebezpečné geopolitické hry a vytvořil z ní jakési Anti-Rusko. Současná Ukrajina je tudíž protiruským projektem a zločinem proti trojjedinému velkoruskému národu složenému z Rusů, Ukrajinců a Bělorusů.
Ruský prezident Vladimir Putin během projevu před Federálním shromážděním Ruské federace 29. února 2024. FOTO: Úřad prezidenta Ruské federace
FOTO: Úřad prezidenta Ruské federace
Zároveň Putin hřímal, že se Ukrajina pod protektorátem západních států militarizuje, je shovívavá k neonacismu a na jejím území se rozvíjí infrastruktura NATO. Západní projekt Anti-Ruska však bude znamenat konec Ukrajiny, neboť Rusko prostě nedovolí, aby „naše historická území a na nich žijící nám drazí lidé byli využíváni k boji proti Rusku“. A konstatuje, že „skutečná suverenita Ukrajiny je možná právě ve spolupráci s Ruskem.“
Vladimir Hrozný jako nový Adolf Hitler
Esej ruského prezidenta vznikl v době, kdy ruská armáda udržovala značné síly v blízkosti ukrajinských hranic, přičemž na podzim 2021 dokončila vojenské obklíčení Ukrajiny. Pro ruského diktátora Putina je Ukrajina přijatelná pouze jako ruský satelit nebo rozpadlý stát. Pokud by totiž byla ve své demokratické emancipaci a západních aspiracích úspěšná, nastavila by Rusku nemilosrdné zrcadlo, jehož odrazu se Putin smrtelně bojí.
Ostatní už známe: ve čtvrtek 24. února 2022 došlo k invazi ruské armády na Ukrajinu a začala brutální rusko-ukrajinská válka, v níž se Rusové dopouštějí vraždění civilistů a dalších válečných zločinů. Ruská státní média chrlí nenávist vůči Ukrajině, která podle nich nemá nárok na národní svébytnost a státní suverenitu. Putin rozpoutal proti Ukrajincům krvavou genocidní válku, která je v jeho rétorice i válkou proti Západu.
Putin není blázen, je to jednoduše zlý člověk, který se chce zapsat do dějin jako obnovitel Velkého Ruska a sjednotitel „ruského světa“. Touží po tom, aby se o něm v ruských učebnicích psalo podobně jako o Petru Velikém, Kateřině Veliké nebo Stalinovi. A v megalomanské pýše a bezcitnosti je mu úplně ukradené, že bude titulován spíše jako „krvavý tyran Vladimir Hrozný“. Navíc se svým rusko-slovanským rasismem, ruským etnickým nacionalismem a expanzivní imperiální agresivitou stal vlastně ideologickým souputníkem Adolfa Hitlera. Ano, Rusko nutně potřebuje denacifikaci, neboť hrozí, že jinak strhne do pekla nejen východní Evropu, ale celý svět.
