FEJETON / Jedu Labe, z důvodů kulturních, praktických i politických. A také je to dobrá dovolená. Kulturní důvody spočívají ve faktu, že Rýn nebo Dunaj mají svá vyprávění, kdežto Labí jako kdyby bylo několik. Český labský obzor například končí nejdál někde u Míšně, pro básníka Jaroslava Vrchlického Labe končilo dokonce už někde u Řípu, protože dál po proudu, od Litoměřic, se u nás tenkrát mluvilo německy. Myslím si, že Labe můžeme spojovat do různých kulturních celků a že třeba časem vznikne vyprávění, kde se různá Labe potkají a poznají.

Praktické důvody spočívají v tom, že o Labi píšu knihu, přičemž využívám své dřívější pobyty od Míšně po Hamburk či Cuxhaven a také němčinu, kterou domorodci od Hřenska výše mluví v řeči označující a jasné, nikoli zamlžující a do slepých uliček vedoucí, jak se to často děje u nás v Čechách. Němci mají roztomilou vlastnost: myslí si totiž, že věci mají řešení a že se o tom má demokraticky mluvit. Řešení někdy neexistují, ale existují častěji, než by si Češi mysleli, a tak je pobyt německým světem povětšinou osvěžující.

Než sednu do výborné nafukovací lodi, debl kajaku s výrobním jménem Thaya, chci ještě něco říct k té politice. Myslím si, že ruská válka proti Ukrajině úplně všechno změnila. Takže je potřeba pořizovat si lodě české výroby a peníze za dovolenou utrácet doma nebo u nejbližších spojenců. V Německu chci rozhovory využívat také k tomu, aby zaznělo trochu zájmu a chvály, protože důvodů je hodně. Dále aby se jasně projevila také moje obava, že když v Německu vyhrají fašisté, budeme je mít z obou stran, což je pro můj národ, co přežil patnáct staletí mezi Rusy a Němci, vždycky špatná zpráva.

Myslím si, že naše historická role vůči vlivnému sousedovi je podporovat jeho demokracii a přitom myslet na tu svoji. Jsem rád, že moje kamarádka na léto je loď od firmy Gumotex, protože je to česká firma. Když udeřil covid, bylo až s podivem, co všechno si u nás neumíme vyrobit a musíme draho dovážet z Číny. Covid se přehnal, ruská válka ale nadále prohlubuje otázku, kde jsme závislí na svých nepřátelích a systémových rivalech. Třeba se výrobní schopnosti českých firem budou hodit v nějaké příští krizi. Krize přijde, proto je třeba si teď užít dovolenou.

Jedu Labe a tady je kousek z lodního deníku:

Dvůr Králové, počátek léta 2023. Vody je prý o půl metru méně než loni touto dobou. Loď má pevné dno a malý ponor. Drhne minimálně, překoná i utopený košík ze supermarketu, který by asi byl schopen leccos rozpárat a nevidíte ho včas. Loď je dlouhá, přes čtyři metry, dá se v ní jet sám, unese dva dospělé a dítě. Dobře drží směr a svižně manévruje. Celá cesta bez lidí, až ve Šporkově mlýně těsně před příjezdem do Kuksu halasně obědvá skupina mladých. Halasení se děje v češtině a ukrajinštině, jako všude ve školách od loňského začátku ruské války.

Venku vedro, na řece chládek. Venku zemědělská krajina, plochy a plochy kdysi kolektivizovaných polí, co zůstala spojená, takže jsou z nich malá moře. Na řece se to hemží ptactvem, vodní žouželí, stromoví tvoří skoro klenbu. Když nějaký strom bránil povodni a přežil ji, nese teď na sobě naplaveniny, které člověku ukazují, že teď zrovna je klidno, ale jen do příští povodně. Rodinka nutrií na břehu se skládá z vypasených kusů, které jen velmi lenivě dávají najevo cosi jako strach před člověkem na červené lodi. Nutrie je uznaný invazivní druh, smí se zastřelit vždy a bez pravidel, ale kdo by se za nimi hnal. Jsou tak tlusté, že připomínají bobry. Kdyby si nakašírovaly bobří ocasy, tvářily by se jako chráněný druh.

Dále čtěte

Režim totalitní, nebo autoritářský? Jak nás ovlivňuje smířlivý výklad doby nesvobody

ESEJ / Je tomu už drahně let, co se českým veřejným prostorem přehnala neobvykle živá debata o dědictví komunismu. Katalyzátorem…

Ekosystém si tu ševelí, zurčí i bručí, vůně se snaží prolomit hradbu mého prášku na alergii. Vůbec se nedivím, že ekologové jsou z toho celí hin, jak germanismem říkávala babička, bez sebe nebo celí pryč je česká varianta. Jsou celí na větvi – to by se hodilo k ekologům.

Divoká voda, kam jsem jezdil v mládí, se odehrávala v horách porostlých lesy. Byly to sice povětšinou smrkové monokultury vysazené člověkem, ale výsledný dojem byl jaksi přírodní. Obilná pole působí jako plochy spěchající do pečiva, do piva, když jde o ječmen, ke koním, když oseli ovsem. Zemědělská krajina po kolektivizaci, která z políček nadělala lány, působí jako hodina geometrie. Přímky, body, plochy.

Dnes víme, že nejživější je mnohotvárná krajina. Přechody mezi políčky, remízky, mokřady, tu keře, tam pár stromů, meze i málo zpevněné cesty. Padlé stromy ponechané na místě na byt a stravu hmyzí říše. Když chcete rozmanitost druhů, musíte mít rozmanitost životních prostorů. Tady, v Polabí, se za největší rozmanitostí sestupuje k řece. 

Dále čtěte

Pro jednu cibuli. Co by se nevěsty měly učit namísto příprav na svatbu

POVÍDKA / Dvougenerační domy jsou spásou i peklem. Spásou, pokud jste mladí a potřebujete někde bydlet. Peklem, pokud už tak…

Skrze pole teče řeka se svou schopností vysychat i vylévat se, kdeco pohostit na březích i pod hladinou, řeka schopná měnit koryto. Řeka je útočištěm těch lidí, kteří se mezi lány cítí jako ryba na suchu. Ryby a ptáci se prohánějí, jedny i druzí po svém způsobu. Uplétám teorii, že řeka přitahuje lidi, kteří by se rádi proháněli. Lidi rybí a ptačí povahy.

Dojíždím do Kuksu, jdu za svou oblíbenou sochou. Poustevník Onufrius vidí po šedesáti letech samoty člověka. Výjev z Betléma u Kuksu od Matyáše Bernarda Brauna. Údiv a napětí svalů. Cedule informuje, že poustevník se díval na lázeňské hosty, kteří přicházeli po cestě. Údiv je dodnes oboustranný.

Onufrius žil ve čtvrtém století po Kristu, před dobou, než si různé části křesťanství šly svou cestou. Jako svého svatého ho uznávají katolíci, pravoslavní, arménští křesťané, Koptové, etiopská ortodoxní církev, syrská ortodoxní církev. Onufrius spojuje. Líbí se mi i kvalita poustevníkova svalstva. Živil se prý jen fíky z jedné palmy a andělé mu přinášeli svaté přijímání. Dnešní svalovci se trápí speciální stravou, pak na strojích se závažími, estetický výsledek bývá horší. Méně se trápit, více se modlit, najít si svůj fíkovník, znělo by zobecnění od Betléma.

Dále čtěte

Spolupráce Číny a Kataru stojí na společném pohrdání lidskými právy

KOMENTÁŘ / Čínsko-katarské vztahy byly od vzniku samostatného emirátu Katar v roce 1971 až do navázání oficiálních diplomatických vztahů…

Mít čas a peníze, nechal bych sochu okopírovat 3D scanem a vyrobit v nějakém současném materiálu. Změřil bych, jak daleko leží Kuks od pramene Labe, a kopii daroval na místo v Německu, které by leželo stejně daleko od ústí naší společné řeky do Severního moře. Dal bych jim to, protože si myslím, že je to to nejlepší, co u nás máme, a že Labe má sloužit k tomu, aby nás spojovalo. Třeba se někdo odtud vypraví do Kuksu, třeba také něco časem dostaneme a my budeme jezdit tam. Byl by to dárek na první pohled nelíbivý, ale správný. Dojedu letos až k moři, těším se, jak si budu spojovat různá Labe do jednoho.

Jan Šícha je publicista a výstavní kurátor, někdejší státní úředník a diplomat, který zakládal České centrum v Mnichově. Později působil v Collegium Bohemicum v Ústí nad Labem. Publikuje knihy osvětového obsahu a píše zejména pro Deník Referendum a FORUM 24, přednáší v Německu a věnuje se opravám a praktickému provozu památek v českém pohraničí.