„Chodia také chýry,“ jak říkával neblahé paměti prezident Husák, že v předvečer nadcházejících voleb do Státní dumy Ruska obvyklá valorizace důchodů bude nahrazena jakýmsi jednorázovým finančním dorovnáním. Není to zdaleka formální otázka volby způsobu výplaty, která tak či tak vyjde nastejno. Zračí se v ní skutečnost, že ruský stát v zásadě nemá peníze na plnění svých sociálních závazků a vůbec není na obzoru, odkud by ty peníze vydoloval.

Plošné šetření se stává naprosto nevyhnutelným, nezávisle na tom, zda po volbách se Putinův režim ráčí věnovat hospodářství, či bude nadále sázet na dobrodružnou zahraniční politiku. Deník Vedomosti, který novinku sděluje, se odvolává na názor vysokých federálních úředníků, podle nichž navýšení důchodů nyní by bylo chybou, která může „rozladit celý systém“. Proto se uvažuje o jednorázovém finančním dorovnání: to se provádí přímo z rozpočtu, nikoli převodem peněz do Důchodového fondu Ruska. Ukazatelé chřadnoucího fondu tím nejsou vůbec dotčeny, stále vypadají slušně a na schodek rozpočtu beztak jsou všichni zvyklí. Matematicky vyjádřeno jedná se o nějakých 137 miliard rublů – právě tolik obnáší nárůst důchodů o původně slíbených 8,56 procenta od 1. září. Zákon takové navýšení nenařizuje, tudíž lze žádostivé důchodce odbýt okřídlenou větou premiéra Medveděva „Peníze nejsou a nebudou, ale vy se držte!“

Jednorázové dorovnání je výhodnější nejen z ekonomického, ale také z politického hlediska. Lze to obyvatelstvu prezentovat jako dobročinné gesto vlády a v příštím roce s ohledem na nadcházející prezidentské volby se pokusit důchody valorizovat. Případně by se dala uvolnit zmrazená kumulativní část důchodového připojištění, ale v to už dneska věří málokdo, peníze jsou asi ztraceny v nenávratnu. V Rusku je zvykem, že pracovníci rozpočtové sféry dostávají před volbami hojně přidáno – ostatně takto se kupují hlasy nejen v Rusku.

Potíž je v tom, že letos Putinův režim skutečně nemá v pokladně žádné prostředky pro tento druh legálního korumpování voličů. Jsou to v podstatě vyhozené peníze, ruské voliče už není třeba korumpovat – nejspíš stejně přijdou a budou volit, jak je nařízeno. A i kdyby nepřišli, nic se neděje: povinná volební účast, bez níž by volby byly neplatné, je v Rusku dávno zrušena. I když otázka valorizace zatím nebyla definitivně zodpovězena, premiér Dmitrij Medveděv doporučil všem zákona dbalým politickým stranám raději nic voličům neslibovat.

V roce 2014 během tzv. „přímé linky“ s obyvatelstvem prezident Putin na vlně krymské euforie slavnostně slíbil svým spoluobčanům, že do dvou let bude hospodářská krize zažehnána a země se vrátí do plusu. Dva roky uplynuly, leč dávno není nikoho, kdo by panovníkovi jeho slib připomněl. Krize se zdá být tunelem, na jehož konci z nedostatku proudu zhasli světlo. Příjmy rozpočtu trvale klesají, schodek naopak nezadržitelně stoupá. Náměstkyně ministra financí Tatjana Nesterenkovová asi věděla, co říká, když oznámila, že v roce 2017 dojdou peníze nejen na důchody, ale také na výplaty.

Jen nenapravitelní optimisté dnes doufají v to, že současný cyklus nízkých cen ropy je jev pomíjivý a co nevidět skončí. Privatizace státních podílů ve velkých těžebních odvětvích je pokládána za hotové fiasko, letos se podařilo prodat jen balík hliníkárny Alrosa, prodej naftařské společnosti Bašnefť byl kvůli nedostatku zájemců přeložen na příští rok. Peníze totiž nemají ani ruské korporace, které by se teoreticky měly rvát o šťavnaté kousky privatizovaného majetku.

Na pozadí tíživé reality otázka valorizace důchodů se zdá být docela podružná ve srovnání se sociálně-ekonomickými problémy v době před prezidentskými volbami. Tažení soukromých zemědělců a tiráků na Moskvu nebo hladovky rostovských horníků půl roku nepobírajících mzdu jsou jen ochutnávkou budoucích výjevů z ruského života.  Nikoli náhodou se šíří fámy, že Putinovo manifestační znovuzvolení budou muset předsunout na dřívější termín, kdy ještě nebude tak zle, protože zdá se, že ekonomický propad země nic nezastaví. Ruské moci vlastně začíná docházet to, co řadoví občané pochopili již dávno: heslem dne je opět utahování opasků. Mnozí se rozpomenuli na slavný slogan brežněvské éry „Hospodářství musí být hospodárné“, což znamenalo šetřit ber kde ber. Plošné šetření nezůstává bez dopadu na životní úroveň obyvatelstva: jen za rok 2015 počet Rusů, jejichž příjmy nedosahují ani na životní minimum, se zvýšil ze 16 na 19 milionů lidí.

Jedno je jisté: spolu s levnou ropou skončily v Rusku také zlaté časy spotřební horečky. Nejde jen o falešný parmezán vyrobený ze strojních olejů a jiných technických maziv. Rusové se budou muset vrátit k samozásobování, k pěstování základních potravin na titěrných předzahrádkách a záhumencích, pokud je mají. Přepych spotřebních úvěrů a dovolených v cizině je tentam. Nebude to nic převratně nového, většina Rusů v podstatě tímto způsobem žila i začátkem tohoto století všeobecně pokládaným za tučná léta. Takže tři čtvrtiny obyvatelstva své zvyky v zásadě nebudou muset měnit. Zbytek se vrátí k původní mizérii, anebo se připojí k sílícímu proudu hledačů štěstí v zahraničí. Volby – ať již parlamentní nebo prezidentské – pominou, bída zůstane, valorizuj-nevalorizuj.

Obraz reality vrhá stín podezření na srdcervoucí apely těch českých politiků, kteří volají po zrušení protiputinovských sankcí. Prý nemožnost plnohodnotně obchodovat s Ruskem dusí podnikatelský rozlet kapitánů českého průmyslu, brzdí růst ekonomiky, a tím poškozuje malého českého člověka.

Není třeba mít sloní paměť, aby si jeden uvědomil, že je tomu právě naopak. Rakety a tanky na protiúčet sotva potřebujeme. Jak tomu často bylo v minulosti, i nyní je Putinův režim schopen nakupovat jenom na dluh. Úvěry opět budou krýt záruky českého státu. Až ruský dluh dosáhne úctyhodných rozměrů, zajímavých pro tuneláře, nějaký příští vládní koumák jej označí za nedobytný a odprodá za zlomek ceny. Kupec, čirou náhodou nějaký ruský oligarcha stojící za nastrčeným bílým koněm, obratem splatí dluh vůči centrální bance levně pořízenými dluhopisy. Obohatí se jak kupec, tak vládní šíbři na české i ruské straně. Kdo jiný než český daňový poplatník tak přijde k úhoně? Prostinká šachová kombinace na tři tahy již byla úspěšně vyzkoušena v roce 2000. I ruští komentátoři ji označili za největší podvod roku. V krátkodobém horizontu tak protiputinovské sankce zájmy české peněženky spíše chrání, než poškozují.