FOTO: youtube/Eyewitness News ABC7NY
Je jasné, že lidé protestující v amerických městech proti policejní brutalitě se občas dopouštějí drobných vylomenin: drancování obchodů, žhářství, lynčování, atd. Kupříkladu obyvatelé některých newyorských čtvrtí již dostávají od městských úřadů varovné esemesky doporučující zabarikádovat se na noc, povolat příbuzné z blízkého okolí a vůbec, připravit se na možné odražení rabujících mírumilovných demonstrantů.
Skutečně některé projevy veskrze mírových protestů se mohou rasistům zdát poněkud přehnané. Oběťmi lidového hněvu se stalo na tucet policistů, mezi nimi i jeden 77letý veterán. Byl sice afroamerického původu, ale smýšlením byl nejspíše úplně bílý. Jakýsi 20letý student rasistické barvy pleti, který tvrdil, že se náhodou připletl do cesty davu, byl doslova ukopán k smrti – ať pozná, že rasová spravedlnost existuje. V Central Parku v New Yorku byla skupinou demonstrantů pohlavně potrestána nezletilá rasistka. Při bližším ohledání lékaři zjistili, že se jedná o odbarvenou Afroameričanku, což ji ovšem neomlouvá. Leč tyto excesy nejsou víc než laminárními víry kolem mocného hlavního proudu – a tím je touha po rasové a sociální spravedlnosti. Tuto touhu pociťují především lidé, kteří z různých důvodů žijí v přesvědčení, že se jim nedostává spravedlnosti.
Touha po spravedlnosti je vůbec jedním z nejbytostnějších lidských instinktů: snaha o její nabytí byla hybnou silou všech známých vzpour a rebelií proti stávajícímu řádu, Spartakovým povstáním počínaje a naším 17. listopadem konče. Tu touhu v lidské duši vykleštit nelze, je to nabíledni. Záhada tkví v něčem jiném – jak je možné, že i po tisíciletích tato mocná touha nikdy nebyla zcela ukojena a boží úradek se vší očividností nepanuje ani dnes. Ba naopak. Pokud protest trvá delší dobu, začíná se časem drolit a většinou, pokud nezvítězí, schází na úbytě. Kořen zla je v tom, že jednotlivé složky protestu se nikdy neumějí dohodnout, co vlastně chápou pod pojmem sociální spravedlnost, a jak jí dosáhnout.
Teorie je snadná
Čistě teoreticky ustanovit spravedlivé a rovné zřízení není až tak těžké. Na pozadí probíhajících mírových pogromů pravděpodobný kandidát Demokratické strany na prezidenta Spojených států Joseph Biden prohlásil, aniž by hnul brvou: „V institucionální rovině odstraním rasovou nespravedlnost během prvních sto dnů své vlády.“ Tady by mělo následovat úlevné vydechnutí: Biden asi ví to, co nevěděli všichni ti hlupáci předtím. Slovní spojení „v institucionální rovině“ znamená, že hospodské řeči, neslušné vtipy, rasistické poznámky pronášené jen v duchu budou nejspíš ještě nějakou dobu přetrvávat i přes tvrdé postihy, avšak americké instituce budou proměněny tak, aby rasová diskriminace v nich nebyla myslitelná. Není jednoduché si vymyslet, co asi tak Biden udělá, protože současný právní kodex nepřipouští jakákoli ustanovení rozlišující občany podle barvy pleti a původu. To neznáte Ameriku! Ta už dávno dokázala, že není diskriminace jako diskriminace – ta pozitivní je přece vítána.
Příčiny toho, že pochopitelná touha po spravedlnosti zůstává po tisíciletí nenaplněná, popisuje známý americký ekonom a filozof Thomas Sowell. I když jeho dílo Hledání kosmické spravedlnosti je skoro čtvrt století staré, je dnes aktuálnější než kdy předtím. Sowell konstatuje: „Když tvrdíme, že podporujeme spravedlnost, aniž bychom jednoznačně definovali, co to slovo znamená, pak se ve skutečnosti točíme v bludném kruhu.“
Články a eseje Thomase Sowella rozhodně stojí za přečtení a heslo s jeho jménem ve Wikipedii je kromobyčejně poutavé. Jeho život je dokonalým příkladem osobního řešení rasové otázky a naplnění amerického snu. Narozen v chudé černošské rodině, sirotek od útlého mládí, vystudoval nakonec ty absolutně nejlepší americké školy, včetně Harvardu. Jeho díla Rasa a kultury, Černí konzervativci a bílí liberálové a další jsou sama o sobě fascinujícím čtením.
Thomas Sowell se časem totiž stal jedním z nejradikálnějších konzervativních filozofů Ameriky, kritikem pozitivní diskriminace a politické korektnosti. Nabízí zcela jiné vidění stereotypů kolonialismu a imperialismu a důvtipně a nesmlouvavě bičuje specifické komplexy viny bělochů za veškeré útrapy národnostních menšin. Nezměnil-li mezitím svůj názor, pak i nyní má za to, že požadavek sociální spravedlnosti, jenž nikdy nebyl příliš obsahově konkrétní, se v naší době definitivně odpoutal od reality tohoto světa. Proto ji ironicky nazývá „kosmickou spravedlností“. Přání a návrhy s ní spojené nejsou založeny na faktech, zákonech a demokratických hodnotách, nýbrž na romantickém a většinou elitářském ideálu. „Sociální a ekonomické dopady tohoto konceptu bývají zdrcující a dá se oprávněně pochybovat o tom, zda stoupenci kosmické spravedlnosti vůbec mají tušení, čím hrozí lidstvu její důsledky,“ píše Sowell.
Chybné pochopení rovnosti
Žadatelé kosmické spravedlnosti zakládají svůj patos na chybném pochopení ideje rovnosti. Požadavek mezilidské rovnosti je principem správným a spravedlivým, leč představa, že jsou možné dokonale totožné výsledky uplatnění tohoto principu, je chybná a končí vždy totální katastrofou. Proto každý jazyk umí odlišit rovnost jako potřebu stejného zacházení s lidmi od rovnostářství, které je očekáváním stejných výsledků pro každého. Pozitivní diskriminace je výpotkem tohoto zavádějícího ideálu, který si vyžaduje zasahování vládní moci do takových oblastí jako zaměstnanost, vzdělání, etnická přináležitost a dokonce sexuální orientace.
Vůbec nejde o to popírat princip rovnosti jako takový nebo znehodnocovat touhu po ní. Jde o pochopení prosté pravdy, že tato společenská vlastnost vůbec není dosažitelná a kontrolovatelná pomocí mocenských nástrojů, ježto nereflektuje fundamentální rozdíly mezi lidskými bytostmi. Ze svých zkušeností každý ví, jak se různí povahou a názory sourozenci, přestože vyrůstali v jedné rodině a za rovných podmínek. Nikdo nedokázal zajistit, aby podle principu rovnosti měli stejný vzrůst, váhu, kulinární nebo umělecké záliby, intelektuální či sportovní schopnosti. Většinou ani vztah rodičů k nim není úplně stejný.
Pozitivní diskriminace pro některé se vždy stává prachsprostou diskriminací pro mnohé. Sledování ideálu kosmické spravedlnosti vždy ústí ve vítězství spravedlnosti asociální. Dlouhodobé prosazování ideje, že svět je kolbištěm dobra a zla, společenského pokroku a zpátečnictví, vede k pozvolnému, ale neúprosnému bobtnání moci a jejích orgánů, které by podle názoru progresistů měly zajistit pozitivně diskriminační podmínky pro konečné vítězství dobra a pokroku. Nevadí, že v zájmu těchto vyšších ideálů bývají znevýhodňováni ti, kteří se spoléhají na volný trh, právní stát a ústavní řád. Podle Sowella je běžné, že myslitelé vzdorující prosazování ideálu kosmické spravedlnosti jsou označováni za nelidy a mizantropy, jimž je zcela lhostejné blaho společnosti.
Myšlení Thomase Sowella je navýsost aktuální dnes, když politicky korektní slovník vůbec neumožňuje pochopit podstatu nynějších „mírových protestů proti rasismu a násilí“. Sdělovací prostředky a politická hnutí, která úporně prosazují korektní slovník, se v ničem neliší od prezentace reality tiskem komunistických a jiných totalitárních režimů, kde „naše zbraně a bomby“ byly vždy výlučně mírovými, dohody o rozdělení území jiných států znamenaly konečné nastolení mezinárodního práva na přání pracujících a dobyvačná válka byla a je dodnes cudně nazývána „přinucením k míru“.
Protest je možný i bez rabování
Někdo namítne, jaképak protesty bez hmotné újmy? Každé pozdvižení davů je vždy doprovázeno nějakými excesy, při nichž sem tam může přijít k úhoně skleněná výplň výkladních skříní. Majitelé krámků se pak nedopočítají zboží. No bóže! Ba ne, z vlastní zkušenosti víme, že leckterý státní převrat a hluboká změna společenského zřízení nemusí být doprovázena ničením hmotných statků. V listopadu roku 1989 v Praze nebylo vytlučeno jediné okno, ani milion lidí na Letné se nedopustil žádného násilí. Není to výjimka, která potvrzuje pravidlo. Kyjevský Majdan se konal na hlavní ulici města a trval několik měsíců. Barikády odděloval od rozsvícených výloh nejluxusnějších značek sotva metr. Pneumatiky hořely těsně vedle neonových reklam firem Gucci a Hermés. Byla střelba a byli mrtví, mnoho mrtvých. A přesto za celou dobu nebylo vytlačeno jediné sklo, jediný obchod nebyl vyrabován. Přestože lidé, kteří stáli na barikádách, dostávali platy mnohem menší než američtí pogromisté.
Proti čemu vlastně protestují nespokojené davy „ponížených a uražených“? Je to prý protest proti systému, jenže co je systém ve Spojených státech? Zastupuje systém starosta New Yorku Bill de Blasio, který je pyšný na svou dceru zadrženou spolu s jinými loupežníky přímo uprostřed drancování? Je to ten starosta, který žádá policisty, aby při příchodu rozlíceného davu poklekali na koleno, nechávali na sebe házet zápalné láhve a cihly a nepokoušeli se klást odpor. Polda, který se pokusil vytáhnout z pouzdra pistoli a nenechal se lynčovat, byl starostou okamžitě propuštěn ze služeb města. Jestli on, stejně tak jako demokratický starosta města Minneapolis a guvernér státu Minnesota, kteří protesty vítají a pokládají za přirozenou odpověď na dlouhodobou nespravedlnost, nejsou zástupci systému, pak kdo už ten systém reprezentuje?
Jak probíhá a čím je doprovázena vzpoura davů, toť otázka nejen rétorická. Odpověď na ni hodně napovídá, jak bude vypadat další vývoj země v případě vítězství demonstrantů. Lidové masy, které jsou klidnou silou a nechají se vést nenásilným odhodláním, mohou počítat s důstojným místem mezi civilizovaným lidstvem. V opačném případě je čeká osud Venezuely nebo Kuby, kde kosmická spravedlnost přece jen došla svého naplnění.
