Politolog Jefim Fištejn pro Svobodné fórum o tom, jak selhala uprchlická dohoda s Tureckem, co bude v brzké době s Německem a nakonec s celou Evropskou unií. Nebude to zřejmě nic příjemného.

Jak současná situace ovlivní vztah mezi Evropskou unií a Tureckem a Německem? Mám na mysli především migrační problém.

Neštěstí dnešní doby je spojeno s tím, že v politice rezonovaly stejné proudy ve Spojených státech a v Evropě zároveň. Ve Spojených státech to ztělesňuje Obama a v Evropě celá řada politiků, kteří se řídili zhruba stejnými představami. Příkladem takového přístupu je dohoda kancléřky Merkelové s prezidentem Erdoganem o tom, že on pozastaví přístup uprchlíků na evropskou pevninu a ona poskytne Turecku výměnou bezvízový styk. Absurdita celého přístupu byla zřejmá už asi měsíc nebo dva měsíce poté, co k této dohodě došlo. Dnes ani jedna strana není schopná své závazky dodržet, nebo k tomu není ochotná. Mimochodem v posledních dnech se znovu zvyšuje proud uprchlíků z Turecka do Řecka, dosud to tak nebylo. Hlavní proud směřoval přes Afriku na Sicílii, ale teď se obnovuje ten blízkovýchodní proud.

Proč by to Turecko dělalo?

Jednak možná z důvodu události pokusu o převrat, jednak možná cíleně. Nemůžeme tvrdit, že ta masivní přeprava uprchlíků na pevninu nesouvisela nějak s přáním tureckých úřadů, které nepochybně ten proud nějak kontrolovaly a teď ty kontroly zase uvolnily a umožnily pašerákům lidí znovu proud nasměřovat do Řecka. Každopádně Řecko bude zřejmě znovu přeplněno uprchlíky. Na druhou stranu vidíme, jak pošetilé byly sliby Angely Merkelové, že zajistí Turecku bezvízový styk, protože mluvila s člověkem, který je z podstaty diktátorem. I když byl v prvních volbách zvolen demokratickou cestou. Zdůrazňuji v prvních, protože ty druhé už demokratické nebudou. Dohoda s diktátorem je vždycky ošemetná, protože on něco může slíbit, ale vůbec to nemusí splnit. Erdogan teď může pomoci uprchlíků tlačit na Evropskou unii a klidně se může vzdát snu o tom, že Turecko do Unie vstoupí. Orientuje se na Rusko a na Írán. Ve výsledku celá dohoda, která stála a padala s rolí Turecka, se zdá být naprosto nerealistická. Evropská unie má na jednom konci – zeměpisné viděno – Velkou Británii, která ji opouští a na druhé straně Turecko, které chtělo vstoupit a očividně nevstoupí. Evropa svojí neprozřetelností se sama dostala do svěráku událostí a motivů, které působí rozkladně.

Jaký je vlastně vztah mezi Německem a Ruskem, který byl vždycky specifický?

Je to mimořádně protichůdný vztah a to že někteří ze současných německých činitelů skončí ve službách Gazpromu, není pro mě vůbec zpochybnitelné. Dokonce bych mohl některé přímo jmenovat. Předním kandidátem na úlohu „gazpromovce“ je ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier, který často prosazuje proruské zájmy. Merkelová, která na první pohled stojí zdánlivě jako skála proti pokusům Ruska Evropu ekonomicky ovládnout, si v podstatě sama podťala své pozice, sama si pod sebou podřízla větev svou uprchlickou politikou. Nemá vůbec politickou sílu na to, aby nadále prosazovala protiputinovské postoje. Takže dnes to vše visí ve vzduchu, včetně protiruských sankcí. Mnoho zemí má protiunijní postoje. V nejbližší době bude belgický parlament hlasovat o zrušení sankcí. Totéž se týká Francie a Nizozemí. Německá politika, která před dvěma lety v „pomajdanovské“ době byla zdánlivě pevná, sama sobě způsobila ještě horší problémy.

Co tedy bude s Německem?

Osud Angely Merkelové je zpečetěn a mohu jen hádat, ale zdá se, že mají pravdu ti, kteří prorokují obnovení německého nacionalismu v nějaké formě. Německý nacionalismus měl vždycky stejnou formu, nejdřív nerozborné přátelství s Ruskem, aby to nakonec skončilo konfliktem. Německo se pokusí stmelit Evropu kolem sebe, ale už jako projekt německý a může dojít k navázání zvláštních německo-ruských vztahů, které ale mohou skončit ochlazením a konfliktem.