Jen neuvěřitelně bizarní povahou prezidentské volební kampaně se dá vysvětlit okolnost, že pravý obsah politického roku 2016 zůstává ve Spojených státech povýtce nepochopen, ba ani nepovšimnut. Tři měsíce před koncem Obamova prezidentování přímo před očima pozorovatelů, dokořán otevřenými a přece nevidoucími, se bortí základní kameny jeho zamýšleného odkazu.
Takovým vnitropolitickým pilířem měla být radikální reforma zdravotního pojištění zvaná Obamacare. V zahraniční oblasti byla v sázce generální revize americké politiky, za níž na úsvitu svého vládnutí obdržel Nobelovu cenu míru jako zálohu na budoucí světoborný výkon. Reforma zdravotní péče brutálně prosazená navzdory odporu v Kongresu je předurčena k tak bytelné opravě, že z ní sotva zůstane kámen na kameni. Nefunguje totiž na celé čáře a dnes už vůbec nejde o technické problémy jako v době jejího zavádění. Dokonce i Bill Clinton, který jí fandil, dokud byla v plenách, ji nedávno nazval „nejpraštěnější zhůvěřilostí na světě“. A to mluvil jen o dopadech na pojištěnce. Bývalý prezident zdrceně konstatoval, že „reforma zruinovala drobné podnikatele a poctivé pracující, neboť jim zdvojnásobila pojistné a úhrady snížila o polovinu.“
Hroutí se samotné ekonomické základy pojišťovacích ústavů. Polovina přidružených nekomerčních spolků pomáhajících dlouhodobě nemocným již vyhlásila úpadek. Ztráty velkých pojišťoven jdou do milionů dolarů. Sám jsem býval pojištěncem Aetny, ale už nejsem. I tato obrovská pojišťovna – stejně jako ostatní – mezitím zastavila obchodování na burze. Jakžtakž na burzách přežívá jen jeden jediný poskytovatel zdravotního pojištění. Závratným tempem rostou nejen prémie a doplatky, ale také výše nehrazené spoluúčasti. Mladí lidé odmítají uzavírat pojistné smlouvy, i když jim hrozí postihy. V neprůhledném byrokratickém hvozdu řeči o solidaritě se starými a potřebnými už je nepřesvědčují. Již teď systém ve velkém luxuje kapsy daňových poplatníků.
Deník New York Times, který po celou dobu vzletnými slovy oslavoval Obamovu reformu, končí letošní rok těžkým povzdechem: „Obamova reforma zdravotnictví skomírá a nebude-li od základů překopána, nepřežije.“ Z poslední televizní debaty mezi prezidentskými kandidáty jsme se dozvěděli, jaké plány mají s Obamacare válčící strany. Hillary Clintonová oznámila, že, stane-li se prezidentkou, zachová jen holé jádro reformy, tj. její celoplošnou povahu. Nejspíše definitivně skončí jako jiné celoplošné státem řízené a rovnostářsky pojaté systémy zdravotního pojištění. Donald Trump slibuje, že celý grandiózní počin šmahem zruší a vrátí věc tam, kde byla před jejím započetím. Tak nebo onak, hlavní sociální vymoženost Obamova vládnutí před očima zachází na úbytě.
Mnohem dlouhodobější dopady bude mít fiasko Obamova zahraničněpolitického usilování. Do Bílého domu přišel s vidinou zrušení staré doktríny založené na ideálu svobody a demokracie pro všechny, jak jej formulovali otcové-zakladatelé. Představa světa, v němž Spojené státy používají celou svou vojenskou a ekonomickou moc k prosazování těchto hodnot, byla podrobena zničující kritice coby neúčinný a odsouzeníhodný „export demokracie“. Místo toho nabídl Obama osvěžující vizi harmonického mezinárodního soužití, na jehož dodržování dohlíží výlučně mezinárodní instituce.
Měl to být svět, v němž platí univerzální pravidla, vzájemné závazky, mnohostranné dohody, nad nimiž bdí světovládné orgány typu OSN, EU, MMF, atd., atp. Zkrátka onen bájný svět, kde jehňátko se bude láskyplně tulit k vlkovi, a ten ho bude dojemně olizovat. Jak vypadá v praxi rozhodování v nadnárodních orgánech, kde vládne princip „jeden stát – jeden hlas“, jsme mohli vidět v těchto dnech v UNESCO, které se většinou hlasů usneslo, že hmotné památky Jeruzaléma, včetně Chrámové hory a Zdí nářků, s minulostí Židů nemají žádnou souvislost, zato tvoří kulturní dědictví arabského národa.
Úspěchy tohoto typu měl nepochybně na mysli americký prezident, když ve svém úplně prvním zahraničním projevu na Káhirské universitě předpovídal brzký nebývalý, leč zasloužený rozmach islámské kultury. Amerika podle Obamy už nikdy více neměla vystupovat v roli kovboje s proklatě nízko zavěšenými kolty. Daleko široko žádný unilateralismus, žádné Guantánamo, jen samé čisté ruce, neposkvrněné svědomí, „chytrá moc“, „vedení z pozadí“, jež časem degenerovalo ve vedení zpovzdálí a pak i v absenci jakéhokoli vedení. Obama se dušoval, že všech těchto šlechetných cílů dokáže dosáhnout umným diplomatickým jednáním a připraveností ke kompromisům.
V praxi to vypadalo zhruba takto: krok za krokem a bez vyzvání vyklízel Washington rozsáhlá území svého vlivu a dominance, která obratem vyplňovala moc jeho geopolitických rivalů. V situacích, když už to začínalo vypadat neslušně a budilo podezření ze zrady, Obamova vláda vyžebrala pro slitování boží nepatrnou část ztraceného, ovšem za podmínek nadiktovaných postupujícím protivníkem. Veřejnosti to pak za troubení pozounů bylo předkládáno jako další důkaz účinnosti Obamovy doktríny „umné síly“.
Tak se stalo, že za osm let neúnavné nápravy světa se Amerika stáhla takřka ze všech světových jevišť. Záludná taktika byla pohotovými apologety slavena v médiích s použitím takových pojmů jako „nezasahování“, „odpoutání“ či dokonce „nezúčastněnost“. Spojené státy coby lídr hnutí nezúčastněných – co může být absurdnější než takový ideál tváří v tvář smečce rvavých a agresivních dravců? Pomníčky této politiky jsou rozesety po celé délce bezhlavého úprku: zábor Krymu a hybridní válka v Donbasu, která má odkrvit a odšťavit Ukrajinu, roztahování se Číny v Jihočínském moři, vzestup Islámského státu, návrat Íránu coby světového hráče, politické a vojenské sbližování Turecka s Ruskem, pozvání moskevského režimu k trvalému usazení ve strategickém bodě Středozemí.
Jak se to dělá, jsme nyní svědky ve vztazích mezi Spojenými státy a Saúdskou Arábií. Již delší dobu nikoli Írán, ale právě Saúdská Arábie je líčena v amerických předpojatých médiích jako zdroj světového terorismu a hlavní překážka na cestě k uskutečnění Obamovy vize mírové a trvale prosperující planety. Na pozadí ruského cíleného bombardování nemocnic a škol v Sýrii a genocidního vymýcení sunnitského obyvatelstva v celém regionu americká reakce na chybný útok saúdského letectva, jemuž padlo za oběť několik desítek truchlících na pohřbu v Jemenu, vypadá poněkud přehnaně. Poměrně časté omyly amerického letectva v Afghánistánu nebo Sýrii ještě nikoho nevedly k zatracení a odepsání Američanů ze seznamu slušných lidských bytostí. Saúdský omyl, za nějž se království hluboce omluvilo, se však stal bohulibou záminkou k „přehodnocení americké podpory arabské koalici“ válčící proti šíitské vzpouře v Jemenu. Proč asi? Jen a jen proto, že v zuřící sektářské válce mezi šíity a sunnity vystupuje Obamova vláda po boku Kremlu na straně těch prvních.
Skutečnost, že v Iráku tak jako v Sýrii jsou sunnité zbaveni jakékoli politické reprezentace, je vhání do náruče radikálních islamistů. Írán okázale podporovaný Ruskem a skrytě povzbuzovaný Obamovou vládou se stává pravým hegemonem regionu, potažmo celého islámského světa. Je to síla, která si vepsala do štítu zničení Izraele a co si myslí, to říká a co říká, to činí. Za těchto okolností oslabení sunnitských monarchií na jihu Arabského poloostrova znamená definitivní zrušení geopolitické rovnováhy v regionu ve prospěch chráněnců Moskvy. Posílení šíitského odboje v Jemenu a Bahrajnu bude de facto znamenat nekonečnou bratrovražednou řež na syrský způsob, při níž panovníci ropného pásma podél Adenského a Perského zálivu budou mít jiné starosti, než pomáhat svým fyzicky decimovaným souvěrcům na severu regionu.
Symbolem celé Obamovy doktríny se nyní stalo umírající Aleppo. Je to zhruba měsíc, co se Spojené státy fakticky dohodly s Ruskem na postupu, jehož skrytým smyslem je kapitulace umírněné opozice před spojenými silami Asada a Putina – za tichého přihlížení k vytlačení povstalců ze strategicky důležitých území západní Sýrie. Obamova administrativa očividně doufala v to, že špinavou práci udělají Rusové aspoň trochu citlivě. Jenže proč by Putin šetřil jemnocit slabochů? Není větší potěchy pro diktátora než slabocha ponížit ukázkou své hrubé síly. Osvědčený tandem Asad-Putin porušil vlastnoručně vyhlášené příměří s takovou okatou nadřazeností, která býložravého Obamu doslova vrhla na kolena. Bombardovali cíleně nemocnice, vodárny a konvoje s humanitární pomocí a vzali tak americkým partnerům jakoukoli možnost tvrdit, že Putin s nimi v podstatě hledá kompromis.
Obamovi de facto nezůstala žádná opce a tu se ukázalo, že žádná opce ani není připravena pro budoucnost. Prostě s jiným výsledkem než s úplným vítězstvím krvelačného Asada nikdy vážně nepočítal. Ve filmu Michaela Moora Fahrenheit 9/11 si diváka podmaňuje jeden výstižný výjev: prezident Bush, který během návštěvy jakési školy je pobočníkem informován o útoku na newyorská Dvojčata, přemýšlí, jak má na teror odpovědět. Uznejte, problém není zcela triviální a k politické rutině nepatří. Uštěpačný režisér si trudnomyslného Bushe jaksepatří vychutnává – hodiny v záběru odpočítávají vteřiny. Celá země čeká na rozkaz vrchního velitele, ale ten přemýšlí. Uběhne půlminuty a nic se neděje. Po několika desítkách vteřin sál propuká v hurónský smích. Svět neviděl tak zpomaleného a nerozhodného státníka!
Před dvěma týdny mluvčí Bílého domu Josh Ernest na otázku novináře, jak hodlá prezident odpovědět na vyhlazování obyvatel východního Aleppa, odpověděl zcela vážně: „Prezident o tom intenzívně přemýšlí.“ Jistě tušíte, že prezident o tom intenzívně přemýšlí i dnes, trochu nemile překvapen houževnatostí obránců Aleppa. Vsadil bych poslední groš na to, že o tom bude intenzívně přemýšlet až do chvíle, kdy bude zabit nebo se vzdá poslední z odpůrců Asadova režimu v Aleppu. Den předtím ovšem vyjedná s Putinem důstojné podmínky odchodu těch civilních obyvatel, kteří peklo přežijí, a popravu zajatců domluví striktně v souladu se Ženevskými konvencemi. Do té doby bude přemýšlet. Michael Moore se zatím upřeně dívá jinam a hlavou se mu už honí námět na film o tom, jakým debaklem by bylo pro Ameriku zvolení Trumpa.
Na začátku této války Spojené státy mohly učinit mnohé. Mohly na severu země vytvořit bezletová nebo bezpečná pásma a tak zabránit vlně utečenců, mohly zajistit sunnitům důstojnou politickou reprezentaci a vymanit je tím z vlivu IS, mohly vyzbrojit protiasadovský odpor, zapsat libanonský Hizballáh na seznam teroristů, označit příslušníky íránských revolučních gard v Sýrii za cizí intervenční jednotky, případně ze vzduchu zničit vojenská letiště i se zaparkovanými bitevníky, a tím eliminovat strategickou výhodu lidožroutského režimu – kontrolu syrského nebe.
I kdyby to všechno zaspaly, zbývala ještě možnost poskytnout umírněné opozici lehké protiletecké zbraně – tak jako kdysi poskytly Stingery afghánským mudžahedínům, což přivodilo obrat ve válce. Nic z toho nebylo uděláno. Teď je očividně poněkud pozdě. Rusko si zajistilo trvalou vojenskou přítomnost v Sýrii a kolem letecké základny v Tartusu instalovalo systémy protivzdušné obrany S-300. Kreml nedávno výhružně oznámil Spojeným státům, že v syrských bojových jednotkách je plno ruských vojáků, tudíž každý americký pokus o vojenský zásah je může ohrozit na životech a bude brán jako casus belli, záminku k válce. Ježto je válka s Ruskem to poslední, co by si Obama dovedl představit, má ještě poslední dobrou šanci – ve zbylém čase vyjednat s Kremlem zásadní dohodu o odpoutání (disengagment). Za směšnou cenu odchodu z Blízkého východu natrvalo lze dosáhnout závazného přiznání práva Spojených států na sebeobranu, ovšem jen na vlastním území a s předchozím souhlasem Kremlu.
To by v tom musel být čert, kdyby to americký tisk neoznačil za pravou korunu celoživotního Obamova snažení a za vklad nobelisty do budování lepšího postamerického světa.
Jefim Fištejn
