V poslední době ruský premiér Dmitrij Medveděv baví své spoluobčany žertovnými výroky vyvolávajícími na sociálních sítích hurónský smích. Na setkání s důchodci při oficiální návštěvě Krymského poloostrova uklidnil předseda vlády nespokojence žádající aspoň trochu přidat k mizernému důchodu bodrými slovy: „Peníze nejsou a nebudou, ale vy se držte.“

Před týdnem, když vystupoval na mládežnickém setkání, na otázku proč učitelé v Dagestánu dostávají jen pětinu platu policisty, odpověděl opět s ostrovtipností sobě vlastní: „Učitelství je povolání, ne způsob vydělávání peněz. Mnohem snáze se peníze vydělávají podnikáním. Kdo chce vydělávat, může jít do byznysu. Je to vaše osobní volba.“

Sociální sítě, to se ví, propukly v jásot a zasypaly premiéra uštěpačnými poznámkami typu: „Když máte málo peněz, zkuste radši zbohatnout.“ Je to šibeniční humor. Coby nominální premiér Medveděv odpovídá za chod státu, který i podle oficiálních sdělení rezortních ministrů nemá prostředky na plnění sociálních závazků. V žalostném stavu se nachází zdravotnictví a školství, valorizace důchodů je pozastavena na neurčito, mzdy jsou zmraženy a vyplácejí se s mnohaměsíčním zpožděním. Ministerstvo školství a vědy přišlo nedávno s revolučním nápadem propustit zhruba polovinu vyučujících na vysokých školách a vědců ve výzkumných ústavech.

Dva roky ztratilo Rusko očekáváním, že se naplní Putinův slib, podle něhož se co nevidět země opět dostane do černých čísel a „problémy vyhnijí samy“, neboť „ropa má svou objektivní cenu a náš růst je nezadržitelný“. Učené spory se vedou hlavně kolem místa na škále, kde se Rusko zrovna nachází: zatímco jedni tvrdí, že je na vrcholu krize, druzí, že je akorát v jejím prostředku a třetí, že se zrovna odráží ode dna. Vtom náhle 1. srpna Vyšší škola ekonomická, jeden z hlavních mozkových trustů země, konstatovala ve zprávě, že ruské národní hospodářství úspěšně prorazilo ono pomyslné dno a klesá dál k novým záporným metám. „Skončila jen první, nejakutnější fáze adaptace ekonomiky k „nové normalitě“. Hospodářství prolomilo spodní hranicí a jde hlouběji do mínusu. Přičemž HDP opět klesl v prvním čtvrtletí roku 2016 a ve druhém se dostal na úroveň 1,4 pod „dno“ a byl o 5,5 % nižší než průměr roku 2014,“ stojí ve zprávě moskevské VŠE.

Mezi odborníky sílí pochopení, že sama od sebe krize nevyhnije. Do konce letošního roku budou seškrábány ze zdi zbytky Rezervního fondu. Fond národního majetku vystačí maximálně na další rok. Pak se naplní varování náměstkyně ministra financí Tatjany Nesterenko: „Pokud se nic nezmění, již v průběhu příštího roku nebudeme mít z čeho platit mzdy. Naše ekonomika v tom stavu, v jakém je, nemůže plnit stávající sociální závazky.“

Není divu, že internetem obíhá petice podepsaná již 190 tisíci občany se stížností na práci předsedy vlády. Ponížená suplika žádá prezidenta Putina o nápravu věcí, jejichž pravý stav před ním nepochybně tají nepoctiví úředníci. Že petenti spadli s višně, není třeba pracně dokazovat. Pokud někdo potřeboval důkaz, že v Rusku existuje jen jeden politik a ten rozhoduje o všem, takový důkaz byl minulý týden poskytnut. Během jednoho srpnového dne Putin propustil staré a jmenoval čtyři nové gubernátory, tři politické představitele, hlavu Federálního celního úřadu, velvyslance na Ukrajině a škrtem pera spojil dva strategické ruské regiony v jeden. Všem ostatním politickým institucím – parlamentu, vládě, o voličích nemluvě – je ponechána možnost dumat nad smyslem personální smrště a hádat, jaký bude její dopad.

Je lhostejno, čím se před Všemohoucím provinili vykopnutí gubernátoři a ostatní. Není důležité, kdo odešel, ale kdo přišel. Přišli nositelé výložek, generálové Federální služby bezpečnosti. Na tom by ještě nebylo nic neobvyklého, to je svéráz národního lovu, leč tentokrát Putin neváhal jít na krajní mez. Ve třetině případů nově jmenovaní potentáti jsou přímo členy Putinovy ochranky. Tiskový tajemník Kremlu Dmitrij Peskov zdůraznil, že rozhodnutí je ryze osobní a je ve výlučné pravomoci prezidenta.

Včerejší Putinovi osobní strážci se stali hlavami federálních úřadů a gubernátory důležitých krajů. Velitelem nově vytvořené ozbrojené struktury – Ruské národní gardy (Rosgvardija) – byl jmenován dlouholetý prezidentův bodyguard Viktor Zolotov, který za léta služby osvědčil svou psí věrnost pánovi. Národní garda mimochodem, jejíž početnost je státním tajemstvím, ale odhaduje se na několik set tisíc mužů, je určena formálně k boji proti terorismu, neformálně však k potlačení všeho, co může narušit bukolický obrázek nerozborné jednoty mezi ruským národem a jeho zbožštělým vůdcem. Znalci Ruska jsou přesvědčeni, že Putin buduje jakousi vnitřní mocenskou vertikálu, jež ho má ochránit před jakoukoli hrozbou převratu.

Do kádrové rošády může být zapracován také dlouhodobější plán. V roce 2018 proběhnou řádné prezidentské volby. Pokud Putin má v plánu se jich zúčastnit, vyhraje je způsobem a poměrem, jaký si usmyslí. Pak bude na místě ptát se, jak proběhne nástupnictví v roce 2024. Aby se předání mocenské štafety uskutečnilo v klidu a bez otřesů, bude prezident potřebovat spolehlivé pěšáky nejen v Moskvě, ale také v regionech. Jako jeden z potenciálních nástupců se může ukázat kterýkoli z dnešních nově jmenovaných gubernátorů. Největší důvěry však požívá velitel Rosgvardii Zolotov. Problém je v tom, že pouhá oddanost je kvalita velmi pružná, až natahovací. Lidé s výložkami vůbec nemusí být účinnějšími manažery než civilové. Připravenost ke zradě je vždy zakomponována v jejich bytostné zášti k silnějšímu. S bezpečáky je snazší práce pro člověka jako Putin, který v tajných službách strávil život. Kázeň jim však velí nevyčnívat, plnit rozkazy a nedopouštět se nepatřičné činorodosti.

Putin, když osazuje vertikálu moci samými siloviky, vytváří systém, kde bude muset osobně rozhodovat o každé prkotině. Za zvláštní zmínku stojí ono náhlé scelení dvou subjektů Ruské federace v jeden. Dobře si pamatujeme, jak v dubnu roku 2014 horlil Putin za právo „krymského národa“ na to, aby sám rozhodoval o svém osudu, za jeho právo na nezávislost, případně spojení s mateřským Ruskem. Zřejmě po zralé úvaze se nyní dospěl k názoru, že bude pro všechny lepší, když poloostrov ztratí postavení subjektu federace a bude sloučen s Jižním federálním okruhem. Tato administrativní jednotka zahrnuje jih Ruska a Severní Kavkaz a je mnohem lidnatější a důležitější než celý Krym. Smysl čachrování je prostý: Krym je tím zbaven posledních ryze formálních znaků autonomie.

Aby místním elitám ukázal, kdo je v domě pánem a vzal jim poslední iluze o samosprávě, usadil do vrchnostenského křesla moskevského úředníka, bývalého zástupce ministra průmyslu Ovsjannikova. Na pozadí této skutečnosti zcela blazeovaně vyznívají řeči republikánského prezidentského kandidáta Donalda Trumpa o právu obyvatelstva poloostrova na sebeurčení. Případné referendum by muselo zahrnovat celé obyvatelstvo subjektu federace a není pochyb o tom, na čí straně je většina. Řeči o právech „krymského lidu“ byly propagandistickou rétorikou poplatnou okamžiku, kdy se chystalo obsazení cizího území. Poloostrov Krym už není samostatnou jednotkou a opakovat obnošené řeči může jen chudý duchem.