Lichá je snaha některých českých zoufalců vidět v rakouských prezidentských volbách okamžik zlomu, bod obratu, který znamená vystřízlivění Evropanů z populistických iluzí a zároveň nás vrací zpět na cestu integrace, zhruba tam, kde jsme narazili čelem na zeď. Snaha je lichá nejen proto, že z hlediska světoborných dějů je pozice rakouského prezidenta zcela bezvýznamná a jeho osobnost je zajímavá leda tak pro hofburgského kronikáře.
Je to vždy úředník s klotovými rukávy, poctivý kladeč věnců, který se nikdy nepokouší o výboje přes hranice dané ústavou, jak je běžné u nás. Kdo si ještě pamatuje, čím se speciálně vyznamenali prezidenti Fischer nebo Klestil? Kurt Waldheim proslul jen svou nacistickou minulostí, jinak dobu kancléře Vranitzkého žádným způsobem neovlivnil. A jméno prezidenta v bohatýrských časech Bruna Kreiského nevědí ani vyvolení.
[ctete]88669[/ctete]
Nikdo z publicistů oslavujících vítězství Alexandera Van der Bellena coby prezidenta-sjednotitele si nedává práci odpovědět na otázky, které jsou v této souvislosti jedině důležité. Událo se snad něco převratného v politice, ekonomice nebo aspoň ve filozofii, co způsobilo zlom předchozího trendu? Napravily se zásadní konstrukční vady evropského projektu a naznačil se směr fundamentální reformy EU? Odešla aspoň do důchodu garnitura zlopověstných strůjců problémů, jež znehybněli celé soukolí EU? Důsledky zpravidla mívají své příčiny a nepadají z nebe zbůhdarma. Že na žádnou z kruciálních otázek není možná pozitivní odpověď, znamená jen to, že se o zlomový bod nejedná. V lepším případě pro eurointegrátory po sérii schytaných direktů se dá mluvit o první facce, která padla vedle. Trend pokračuje a pro jeho zvrat nebylo hnuto prstem.
Když se v Maďarsku k moci dostal Viktor Orbán, na Slovensku Fico, v Polsku Jaroslav Kaczyński, na pražský Hrad Miloš Zeman, většina politických a mediálních elit Západu měla pocit, že jsou to výjimky, které potvrzují pravidlo: pravolevého populistu, demagoga a euroskeptika si mohou postavit do čela jen nekultivovaní vidláci z postkomunistického zapadákova, jimž nedostatek vzdělání a vychování neumožňuje pochopit smysl demokracie a směr dějin. Ty, jak známo z učení velkého Fukuyamy, nadobro skončily spolu s pádem Sovětského svazu. Politická izolace maďarského premiéra, zahájení procedury „obrany demokracie“ vůči Varšavě, chechot a hvízdot v Evropském parlamentě při vystoupeních zemanoidů se staly běžnou reakcí na výskyt politiků, kteří bez zábran vyjadřují skeptický postoj vůči mainstreamem posvěcenému modelu vývoje společnosti. Východoevropané jsou hloupí, protože jsou chudí a chudí proto, že jsou hloupí – tak sobě a ostatním vysvětlovali pohoršlivý jev osvícení europoslanci, když v bufetu parlamentu skleničku burgundského zajídali porcí foie gras za překvapivě lidové ceny.
[ctete]88719[/ctete]
Pak se událo nevídané a svět se postavil na hlavu: papežskou stolici světové demokracie obsadil člověk, vedle něhož Orbán s Kaczyńskim vypadají jako šplhouni v oboru politické korektnosti. Donald Trump vyhrál v Americe volby z nachlup stejných důvodů, z jakých ve východní Evropě vyhrávají demagogové a populisté, pokud jsou aspoň trochu zruční.
Zpupnost a pýcha takřka neměnné vládnoucí elity bezostyšně nakládající společenská břemena na bedra střední třídy způsobují, že každý, kdo přichází se slibem zbourat stávající systém, se zdá být lepší volbou než status quo. O co zuřivěji se ho snaží zadupat do dlažby tisk hlavního proudu, o co více se establishment snaží znevěrohodnit ho, pomazat dehtem a polepit peřím, o to více dostává extravagantní outsider pověst člověka schopného vykolejit zaběhnutý život. Právě toto se odehrávalo v zemích Střední Evropy během posledních let.
Problém je v tom, že i přes všechna nezpochybnitelná blaha globalizace – a evropská integrace totiž není nic jiného než hyperglobalizace v regionálním měřítku – většina obyvatelstva se nemohla zbavit pocitu, že je hozena přes palubu nádherné plachetnice s názvem Štěstí. Jak ve Spojených státech, tak v EU se vytvořila situace, kdy nevelké jádro zbavovalo široký okrajový pruh jakékoli šance změnit své místo v systému. V podmínkách demokracie takový pocit nutně zatlačuje kritickou masu voličů do protisystémového postavení. V Americe se to projevilo 8. listopadu, v zemích Střední Evropy mnohem dříve. Rozhodující většina zdejšího obyvatelstva sdílela pocity ochuzenosti a zanedbanosti typické také pro americkou střední třídu.
I přes pohádkové zvýšení životní úrovně a zdvojnásobení příjmů každou dekádu, jak teoretici na základě statistické analýzy, tak prostí spotřebitelé na základě návštěv supermarketů a autosalonů si uvědomili, že se dostali do stavu, jemuž ekonomové říkají „past středních příjmů“ a že své starší bratry v eurointegraci nemusí dohnat vůbec nikdy. Tato nemilá léčka znamená, že kupříkladu Polsko, zcela závislé na vývozu jen několika výrobních položek do Německa, má možnost se rozvíjet výlučně v těsných mantinelech určených svým silnějším partnerem a zachování rozdílu v příjmech obyvatelstva (zhruba dvojnásobného) je nutnou existenční podmínkou této symbiózy.
Poláci, kteří si napínají žíly k prasknutí, aby ještě tato generace mohla dosáhnout průměrné evropské životní úrovně, s překvapením zjistili, že jejich cíl je jako čára obzoru: čím více se k ní přibližují, tím více se jim vzdaluje. Jakmile mzda polského dělníka překračuje pomyslnou úroveň, výrobní společnosti přemísťují továrny do levnějších zemí – zhruba tak, jak Mexičané „ukradli“ pracovní místa obyvatelům „zrezavělého pásma“ amerického severu a „polský instalatér“ donutil obyvatele Birminghamu hlasovat pro Brexit. Stejně tak i čeští ekonomové dospěli nedávno k závěru, že nynější stav, kdy náš HDP na hlavu již delší dobu činí něco přes 80 procent evropského průměru, bude asi těžko překonatelnou horní mezí procesu „dohánění a předhánění“.
[ctete]86465[/ctete]
Vědomí systémové slepé uličky spolu s neustálým poručníkováním nikým nevolených bruselských úředníků tolik připomínajícím povinný obdiv k zemi, kde zítra již znamená včera, zajistily vítězství politikům, kteří slíbili skoncovat s bruselsko-berlínským diktátem a přerozdělovat ovoce ekonomického růstu spravedlivěji než dosud. A zatímco výsledky voleb v Polsku, Maďarsku či na Slovensku se zdály být výjimkou podmíněnou civilizační zaostalostí a populističtí lídři těchto států dennodenně poslouchali obviňování z nacionalismu či přímo z fašismu, jejich vnitropolitické postavení se nepochopitelně upevňovalo.
Účin amerických voleb je nesrovnatelně silnější než efekt Van der Bellena. Pro bruselské bachaře odteď plísnit polského Kaczyńského bude mnohem složitější na pozadí amerického Kaczyńského jménem Trump. V nejbližší době se dá očekávat opravdová lavina renegátů popírajících základy evropské věrouky v nejrůznějších oblastech – vztahem k přistěhovalcům z Blízkého východu počínaje a stávajícími smlouvami konče. Mnohem více než na příchodu nových lídrů je ten posun vidět na postojích lídrů starých. Rétorika takové Angely Merkelové se změnila v opak a s trochou nadsázky lze říct, že je to ona, kdo nyní vytýká všem kolem sebe nepatřičnou snášenlivost vůči přistěhovalcům. Ostatní budou brzy následovat a bude to nakonec zelený Rakušan, kdo se v nové Evropě bude cítit jako kůl v plotě.
Nelze v žádném případě vyloučit, že se po volbách ve Francii, Holandsku a Německu ocitneme ve zcela jiné Evropě než v té, která byla vysněná před jednou generací. Ježto si nikdo nedovede představit, jak by integrační projekt mohl dále pokračovat, vrátí se evropská byrokracie ke své původní úloze účetního, na volného trhu hlídajícího rovnováhu mezi položkami „má dáti – dal. To se ví, že Jean-Claude Juncker, Martin Schulz a jiní zasloužilí Evropané budou muset odejít do předčasného důchodu. Nedivil bych se, kdyby trávili stáří ve stejném domově důchodců jako Bill a Hillary.
