Rusko konečně nalezlo svou pravou tvář. Putinův režim se rozhodl, že takovou tváří nejlépe vystihující jeho podstatu bude car Ivan Hrozný, jehož bronzové pomníky se začaly rojit po celé zemi. Propagandistická kanonáda na všech televizních kanálech měla názorně dokázat, že v současném Rusku si pracující nepřejí nic tak vroucně jako zvěčnění právě této historické postavy. Upracované babičky polykají slzy štěstí, že i ony se dočkaly pomníku tatíčka Hrozného po tolika letech nespravedlivého opomíjení. Spisovatelé zvučných jmen se předhánějí v popisování toho, jak tento moskevský tyran „pozvedl Rusko z prachu“.
Bylo by to komické, kdyby to nebylo tak děsivé: i historici narychlo přepisují učebnice ve snaze dokázat, že Ivanův otec, také Ivan, přezdívaný Veliký, jenž ruskou státnost značně pozvedl, nebyl ve skutečnosti až tak veliký, kdežto Hrozný nebyl až tak hrozný. Jeden z nejjurodivějších prorežimních hlasatelů Dmitrij Kiseljov dokonce zvolal z obrazovky: „A vůbec – komu jinému bychom měli stavět pomníky, když ne Hroznému?“ A pak, že já jsem rusofob! Vždyť kremelský mluvka tím naznačuje, že v dějinách Ruska nikdo lepší než tento vrahoun a nelida nebyl.
Až doteď obdivovat Hrozného totiž bylo v Rusku neslušné. Když ve městě Novgorod u příležitosti tisíciletého výročí ruské státnosti budovali památník zobrazující 128 významných postav ruské historie, car Ivan Hrozný mezi nimi nebyl, jelikož zvěčnění památky tohoto maniaka a sadisty, který vlastnoručně umučil k smrti manželku, syna a vnuka a zaživa jím vyrval srdce z hrudi, pokládala veřejnost za urážlivé. O to víc, že právě město Novgorod Ivan Hrozný vypálil na popel a jeho svobodné občany nechal do jednoho povraždit.
Jistě, každý národ má svého katana, ale umíte si představit, že by dnes v 21. století v Berlíně slavnostně odhalili pomník Hitlerovi, v Phnompenhu Pol Potovi, v Paříži Karlu IX., v Londýně Jindřichu VIII.? K čemu Rusko vlastně potřebuje velebit odkaz člověka, který si svůj přídomek nevysloužil nadarmo? No přece k udržení a posílení válečného odhodlání svých obyvatel! Zde je přehršle čerstvých zpráv z oficiálních zdrojů: Ministerstvo pro mimořádné situace sděluje, že moskevské podzemní kryty jsou schopny poskytnout útočiště všem obyvatelům hlavního města v případě plošného bombardování. Magistrát Petrohradu ujišťuje občany, že již má nachystánu zásobu potravin pro případ nové blokády, s dodržením denní normy 300 gramů chleba na hlavu. Státní duma nacvičuje náhlou evakuaci budovy a seznamuje se s prostorami bunkrů v podzemí areálu. Centrální banka hlásí úplnou připravenost k práci za podmínek velké války.
Válka je neustále na obrazovkách všech televizních kanálů: jeden uvádí reportáž z přesunu Iskanderu na území Kaliningradské oblasti, druhý nasazuje kameramana přímo do kokpitu útočícího letadla v Sýrii, přičemž divák sleduje shazování bomb v přímém přenosu s vítězoslavným vyprávěním o předpokládaném počtu obětí, na třetím si znalci vyměňují názory o přednostech preventivních jaderných úderů a všichni dohromady zasněně opěvují a přivolávají válku. Diváci u televizorů mrkají a souhlasně pokyvují hlavou: když experti v kisně říkají, že třetí světová je nevyhnutelná, tož asi nevyhnutelná bude. Je nejvyšší čas vykopat na zahradě zemljanku, udělat si pořádnou zásobu pohanky, naložit houby a zavařit sdostatek malin, tak na pět let, to by mělo stačit. Heslo dne radostně opakované ve všech médiích zní: „Jednou už jsme do Berlína došli a můžeme to kdykoli zopakovat! A bude-li třeba, dojdeme i do Washingtonu!“ Tentýž bojechtivý Kiseljov už přece Rusům slíbil, že z Ameriky zbude jen radioaktivní popel.
A jak reaguje demokratický svět při pohledu na toto válečné hysterčení? Většina západních politiků se dopouští ve vztahu k Rusku dvou zásadních chyb. První spočívá ve víře, že Putinovo chování je „reaktivní“ – jinými slovy, že jeho činy jsou odpovědí na výzvy přicházející ze Západu. Opak je pravdou: Putin se řídí především vlastní představou o tom, jak má vypadat svět. Druhá chyba je pokračováním té první. Jak stoupenci tvrdého kurzu, tak zastánci „přihlédnutí k zájmům Ruska“ sdílejí přesvědčení, že podaří-li se vypracovat jakousi „správnou“ linii, chování Kremlu tím může být ovlivněno žádoucím směrem. Příliš nesnadné a beznadějné je poznání, že Putinův režim jedná navýsost cílevědomě, že cíle vyplývají z jeho přirozenosti a že žádné západní tanečky jej nedonutí vzdát se těchto předsevzetí.
Jediným pevným základem rozumné politiky vůči Rusku by měly být vlastní představy o světě – kupříkladu přesvědčení, že se zločinci není radno hrát podle jejich pravidel. Jen ten, kdo si stanoví vlastní cíle a snaží se o jejich uskutečnění, má rozhodně navrch nad oponenty, kteří jeho cíle nechápou a nemají shodu ani ohledně vlastních záměrů. V dnešním světě je jako šafránu těch, kdo mají jasno ohledně Putinových cílů.
Mnozí bezradní liberální myslitelé se dodnes nedokázali osvobodit z tenat sovětského agitpropu a stále věří, že nesmiřitelné protiklady kapitalistického a socialistického zřízení byly dobovou záležitostí a už neplatí poté, co si ruská společnost osvojila soukromé vlastnictví a tržní hospodářství. Tak jako bývalý český prezident, i oni šíří kolem sebe bludy, že se Rusko vrátilo k „buržoazní normalitě“ a že v něm nyní vládne „standardní demokracie“. Vládnoucí elity Putinova Ruska prý mají jediný podstatný zájem – podílet se na hmotných statcích západního světa. Z toho dělají scestný závěr, že čím více bude Putinova elita integrována do elity světové, tím více bude spolu s paláci a jachtami přejímat západní hodnoty a způsoby. A tím méně bude mít choutky destabilizovat tento blahobytný svět. Proto tak snadno liberální veřejnost propadá snění o tom, že Putin je v podstatě jen dospívajícím jedincem s těžkou pubertou a dříve nebo později uzraje ve spořádaného občana. A proto tak dychtivě hrabou prstíkem jakékoli náznaky toho, že moc v Kremlu co nevidět bude předána do rukou „systémových liberálů“.
Mimochodem barbaři, kteří po desetiletí zápolili s Římem, se také neštítili využívat vymožeností antické civilizace – jako třeba parní lázně nebo hygienické nevěstince – a rádi posílali děti do římských škol, což jim nezabránilo při první příležitosti zbořit tuto civilizaci i se všemi jejími výdobytky.
Často se traduje, že nesmiřitelné protiklady mezi Sovětským svazem a Západem měly ryze ideologickou povahu. Každá strana prosazovala vlastní společenský ideál, svůj projekt budoucnosti, který se snažila vnutit zbytku světa. Avšak ideologie jsou vždy odvozeninou z čehosi fundamentálnějšího. Samotná existence opačného společenského zřízení se jevila každé straně jako bytostná hrozba. Totalitní diktatura se nemohla smířit s tím, že hned vedle se rozvíjí do krásy a blahobytu úspěšná a atraktivní alternativa. Západ se snažil, seč mohl, pojistit se proti této hrozbě.
Jsou snad dnešní rozpory mezi Západem a putinským režimem méně nesmiřitelné a méně bazální? Konfrontace mezi Západem a Sovětským svazem byla přece jen zápolením dvou modernizačních projektů, v němž měl zvítězit ten, který představoval důslednější alternativu archaickému řádu. Nezapomeňme, že komunismus byl – aspoň v počátcích – sice zavádějícím, leč modernizačním projektem budoucnosti. Současná konfrontace mezi Západem a putinismem je v čiré podobě soutěžením mezi konceptem dopředního vývoje a zásadně retrográdním, obskurním projektem, jenž se modernizaci nejen brání, ale snaží se o protiofenzívu.
O Putinovi se rádo říká, že je spíše mafiánským kmotrem než politickým vůdcem v obecném smyslu slova. Není to literární obraz, ale suchý technický popis. Mafiánské a korupční uspořádání je způsob, jakým feudální poměry vrůstají do kapitalistické přítomnosti, způsob přežití tradičních vztahů v podmínkách modernizace. Je to dobová forma zápasu archaiky s pokrokem, metastázy archaiky v organismu moderní společnosti. To, že Putinova kleptokracie je předvojem v odporu archaiky vůči západní společnosti, není náhoda, nýbrž zákonitost. Ani Putinův režim se nemůže smířit s existencí atraktivnější alternativy. Odsud pramení jeho snaha zbavit Západ čelní role ve světě, podkopat a rozložit jeho společenský systém, vrátit ho do doby jeho vlastní archaiky. Není to vzdorovitost trucujícího puberťáka, nýbrž projev jeho nejniternější podstaty.
Navzdory rozšířené domněnce, že Putinův režim nemá žádnou ideologii, určitě měl na čem stavět. Na rozdíl od klasických totalit 20. století současní kremelští pánové vystavěli svou ideologii zpětně – poté, co jejich kleptokratický režim už nabyl pevnějších rysů. Samozřejmě vládnoucí třída žádnou novou ideologii nevynalezla, mohla ovšem využít základní stavební kostky minulých ideologií. Jsou dobře rozpoznatelné. Jsou to ideje konzervativního zpátečnictví 19. století, jež stály proti všem modernizačním projektům, jak liberálním tak socialistickým. Je to směsice sociálního darwinismu nejhrubšího zrna s uslintaně nasládlým feudálním romantismem.
Putin se skutečně cítí jako mladý dravec povolaný zlomit vaz přestárlým a zesláblým západním vůdcům smečky. Má to usazeno v morku kostí, ať už se tváří jakkoli, a liberální myslitelé by z oné premisy měli vycházet. Domluvit se s ním nelze, i kdyby sebevíce předstíral ochotu k dialogu a kompromisu. Každá snaha pochopit Putina a pokládat takové pochopení za první krok k nalezení společných východisek, je lichá. Na Putina platí jediný argument: musí poznat, že narazil na nepřekonatelný odpor. Žalostné jsou pokusy integrovat tzv. Putinovu elitu do civilizované společnosti – je naopak třeba hnát ji odevšad svinským krokem. Nevadí, že pevný odmítavý postoj může ruské obyvatelstvo naštvat a stmelit jej ještě více kolem režimu. Nemůže nenávidět Západ více než nyní. Kreml vybudil ve svých krajanech ty nejarchaičtější vrstvy vědomí. Jediné, co je může přimět obrátit se proti režimu, je demonstrativní opovržení jejich kmotrem. Nechtějte pomáhat Putinovi zachovat si tvář. Je třeba pomoci mu tvář ztratit.
