Kdyby někdo, kdo předtím nikdy nesledoval ruské televizní zpravodajství, poprvé zapnul televizor v době minského summitu, musel by nabýt dojmu, že ruské sdělovací prostředky jsou vůči státní moci v nesmiřitelné opozici. Zatímco Putin ujišťoval své kolegy z Německa a Francie, že po ničem tak nebaží jako po míru, ruská média dělala možné a nemožné proto, aby válka neustala ani na vteřinu. Pomyslná „strana války“ v Rusku dnes kromě generálů zahrnuje především odborníky v oblastech blízkých, nikoli však totožných: novináře, politiky a experty. Jelikož v uplynulém roce zástupci těchto profesí den co den vystupovali v jedné nekonečné celodenní televizní šou, tvoří dnes již sehraný tým a pochopit, kdo z nich je vlastně politikem a kdo novinářem, natož expertem lze jen v okamžiku, kdy běží závěrečné titulky s obsazením.
Jestliže až dosud Shakespearův výraz „psí války“ byl používán většinou pro označení žoldáků nebo námezdních knechtů, nyní si na něj činí oprávněný nárok spolupracovníci ruských médií. Na summitu v Minsku nejdřív dopisovatel legendárního bulvárního kanálu LifeNews začal hlasitě štěkat na své ukrajinské kolegy, neboť lidská řeč mu už nestačila pro vyjádření maximálních stupňů opovržení. Pak se reportér pořadu Vesti jal pokřikovat na procházejícího prezidenta Porošenko „Ty vrahu! Proč zabíjíš naše (sic!) civilisty?“ A nakonec hlasatelka téhož programu se vrhla na ukrajinského prezidenta se zaťatýma pěstičkama, pročež byla ochrankou vyvedena ze sálu. Jinými slovy, lidé akreditovaní na summitu coby novináři se chovali na způsob vulgární politické klaky. Zaručeně přitom neodpracovávali jen mrzký peníz, nýbrž činili, jak jim velelo jejich horoucí novinářské srdce. Však také jejich kolegové z ruského žurnalistického cechu je za horlivost pochválili a pokusy pořadatelů umlčet je označili za porušení svobody slova.
Mimochodem na summitu spoutaná novinářka Olga Skabejevová je známá svým nenapodobitelným způsobem přednesu. Ač je pouhou moderátorkou, nemoderuje, nýbrž každou vteřinu se zmítá v těžkém záchvatu propagandistické padoucnice. Divák má pocit, že v zákulisí na ni musí čekat tým zdravotníků, kteří jí o přestávkách píchají sedativa a ovívají ručníky. Neodvisle od toho, jaké záběry uvádí, kovové modulace jejího komsomolského hlasu probodávají pomyslného nepřítele spolu s divákem. Takový způsob přednesu nebýval typický ani ve stalinských dobách, kdy si hlasatelé naopak zakládali na solidních jakoby sebejistých „levitanovských“ hlasech. Současní televizní hlasatelé v Rusku svou přepjatě hysterickou manýrou připomínají znalcům snad jen severokorejské kolegy, kteří i předpověď počasí oznamují, jako by četli zprávu o vyhlášení války. Disident Alexej Navalnyj trefně nazval svazačku Skabejevovou „železnou marionetou putinského TV“. Lze proto pochopit člena ochranky summitu, který, když zaslechl agresivně útočný výkřik z davu, měl novinářku za potenciální atentátnici a konal svou povinnost.
Událostí jasně odvozující současnou putinskou žurnalistiku od sovětské propagandy z dob rané studené války se staly 90. narozeniny Valentina Zorina, jimiž po několik týdnů přetékal pohár moskevského tisku. Zpravodajský program Věsti neděli (Události týdne) prezentoval jubileum jako událost celosvětového významu. Autor programu zlopověstný Dmitrij Kiseljov (to je ten, kdo vyhrožoval Spojeným státům, že po ruském jaderném bombardování z nich zbude jen hrst radioaktivního popela) prožíval orgasmus v přímém přenosu, když charakterizoval jubilanta: jeho teplé jímavé intonace…. navždy stanovil novinářský standard… je vzorem politické analýzy…Valentin Zorin stál u propagandistického verpánku od prvních poválečných let a koncentrovaným jedem antiamerikanismu otravoval vědomí sovětských lidí až do konce 80. let. Vítr perestrojky ho na čas odvál od mikrofonu, leč rozvitý putinismus ho k němu znovu vrátil. Ve své gratulaci ho Putin nazývá „vynikajícím představitelem toho nejlepšího, co angažovaná žurnalistika kdy zplodila“. Dnes mladí adepti propagandistického řemesla mohou přímo od zdroje čerpat mistrovské perly jako „břehy Potomacu opět obchází strach“, „váleční štváči znovu řinčí zbraněmi“, „žraloci Wall Streetu žízní po ruské krvi“ a jiné vzory vysokého novinářského standardu a politické analýzy.
Jak funguje mechanizmus masomlýnku rozmělňujícího myslící lidi na fašírku, ukázal program televize NTV Norkinův seznam. Je to metoda veřejného lynčování jinak smýšlejících lidí, kteří pomocí lží, kompromitujících materiálů a přítomné fašizoidní klaky jsou slavnostně vpasováni do „páté kolony zrádců národa“. Zdálo se, že po hulvátském vypískání Kseniji Sobčakové pro vlastní ukamenování do programu už nikdo nepřijde. Přišel Alexej Venediktov, šéfredaktor jediného polonezávislého rádia Echo Moskvy, a ten ukázal, jak snadno v psychotickém ovzduší měkne i ten nejliberálnější mozek. Souboj s Norkinem, Solovjovem a prskajícím Kurginjanem Alexej Venediktov hravě vyhrál – nikoli tím, že jim zdatně oponoval, nýbrž tím, že je usvědčil z nedostatku hysterického hurávlastenectví. Hlásal bludy, které uváděly do rozpaků samotného Žirinovského, mistra velmocenské šovinistické bravády. Pozici Venediktova posilovaly časté odkazy na výroky Nejvyššího: „Jak správně říká náš prezident“, …„Málo čtete články Putina“, atd. Na slova Žirinovského, že scénář války je schválen v Paříži, Londýně, Berlíně a Washingtonu a že „Kyjev je třeba spálit napalmem“ Venediktov nic nenamítá, nýbrž oznamuje senzační zeměpisný objev: „Žádná Ukrajina neexistuje, válka běží přímo mezi Ruskem a Amerikou.“
Později ve vysílání vlastního rádia vedení Echa Moskvy vysvětlilo, že šéfredaktor přijal pozvání, aby tím pomohl své instituci věčně ohrožené likvidací: „Lhát je sice špatné, v novinářství dvojnásob, avšak nedávat lhářům šanci a nekomunikovat s nimi profesionálně kvůli tomu, že místo žurnalistiky dělají propagandu, je hloupé a netaktické, neboť kdo jsme, abychom soudili? A kdo jste vy, abyste soudili nás?“ Těmi posledními asi budou míněni posluchači Echa Moskvy, aby věděli, kde je jejich místo.
Jefim Fištejn
Autor je novinář