Dohoda o zastavení palby v Sýrii, kterou uzavřeli šéfové diplomacie Ruska a Spojených států, je svým způsobem ojedinělá. Nejenže smluvní strany nemají rozhodující vliv na přímé účastníky konfliktu, nemají ani minimální úroveň vzájemné důvěry potřebné pro její naplňování. Přitom v nejbližší době by teoreticky měly vytvořit společné velitelské centrum koordinující letecké údery a pozemní operace, což předpokládá takový důvěrný režim výměny zpravodajských informací, kterého země NATO docílily až po 60 letech součinnosti.
Spíše než způsob prezentace dalšího nejistého pokusu o klid zbraní zaráží nesoulad mezi reálnou situací na bojišti a reakcí světové veřejnosti na dohodu velmocí. Postoj většiny evropských politiků se dá redukovat na jednoduchý myšlenkový pochod: Moskvě lze vyčítat její loupeživé chování vůči Ukrajině a dokonce pokračovat v protiputinských sankcích, avšak Islámský stát je společným nepřítelem celého civilizovaného lidstva a může být zničen jen společným úsilím Západu a Ruska. Je to fatálně chybná logika. Je radno si připomenout řetězec událostí, které vedly k dnešnímu stavu.
Zhruba před třemi lety do války na straně Asadova režimu aktivně vstoupily oddíly libanonské teroristické organizace Hizballáh a íránského Sboru strážců islámské revoluce. To poněkud změnilo poměr sil a umožnilo Bašáru Asadovi upevnit své vojenské postavení a pokračovat v genocidě sunnitského obyvatelstva. Pozměněná situace si vyžadovala nějakou odpověď mezinárodního společenství. Egypt přerušil diplomatické styky se Sýrií. Tlačen Kongresem prezident Obama zamumlal cosi o červené čáře, jejímž překročením by bylo použití chemických zbraní Damaškem. Byla to přihrávka na smeč dokonale využitá Damaškem a Moskvou pro virtuózní strategickou kombinaci.
21. srpna roku 2013 vládní vojska provedla chemické bombardování damašských předměstí obsazených povstalci. Byl to rutinní zločin diktátora, který v té době již měl na svědomí přes stovku tisíc spoluobčanů. Politický význam této akce spočíval v tom, že Asad okatě a vyzývavě překročil pomyslnou červenou čáru nakreslenou v písku nepevnou rukou amerického prezidenta. Asad a Putin měli dobře spočítány důsledky, které chemický atak přivodí. Měli totiž Obamu dobře přečteného a věděli, že na jedné straně nemůže vůbec nereagovat na šokující scény hromadného vraždění civilistů, včetně žen a dětí, a na straně druhé se bude chtít vyhnout jakékoli aktivní odpovědi. Právě v tu chvíli mu nabídli spásný plán chemického odzbrojení, který mu umožňoval zachovat si tvář, a jehož se proto chopil jako tonoucí stébla.
Během několika dnů cynický podvod Damašku a Moskvy dokázal pozměnit celou syrskou agendu a v očích mezinárodní veřejnosti redukoval syrskou tragédii na otázku „chemického odzbrojení“. Tento falešně stanovený cíl umožňoval Západu smířit se s dalším Asadovým vládnutím, učinit z válečného zločince legitimního účastníka mezinárodních jednání, petrifikovat ve veřejném vědomí kremelskou interpretaci mezinárodního práva. Jako vedlejší efekt velkolepého podvodu bylo posílení Putinovy autority jakožto bojovníka za světový mír, bez něhož žádné důležité problémy řešit nelze.
Ochota Západu skočit na lep drzým šíbrům měla zdrcující dopad na vnitrosyrskou situaci. Nebetyčně vzrostla úloha a vliv radikálních islamistů. Svět jako by pozapomněl na to, že v prvopočátcích konfliktu odpor sunnitské většiny byl převážně světským a projevoval se mírumilovnými demonstracemi. Kdyby světská opozice byla rozhodně podpořena Západem a doprovázena neprodyšnou politickou izolací Asada, byl by nepochybně nucen hledat cesty mírové transformace režimu. Nicméně se prosadila podvržená teze ruské propagandy: kdo pomáhá opozici, klestí džihádistům cestičku k moci. Smutné je, že opak byl pravdou. Právě lhostejnost mezinárodního společenství k systematickému vymycování sunnitské komunity Asadovou sektou vyzbrojenou ruskými a íránskými zbraněmi vedla k radikalizaci sunnitů a k posílení vlivu islamistů, kteří vystupovali v roli jejich jediných ochránců.
Takový vývoj zdaleka nebyl fatálně předurčen. Kdyby laická opozice spojená v Syrské osvobozenecké armádě byla aspoň trochu povzbuzena z vnějšku, byla by schopna postavit se jak Asadovi, tak středověkým fanatikům přicházejícím ze zahraničí – asi tak jako v roce 2007 sunnitské kmeny Iráku jako první vyhnaly ze svého území fanatiky Al-Káidy. Pro zapomnětlivé připomenu, že i přes americký vpád do Iráku a svržení diktátorského sunnitského režimu Saddáma Husajna, to byla právě sunnitská provincie Anbar, která jako první zajistila klid a bezpečnost a byla bezvýhradně loajální vůči Západu.
Když se tehdejší prezident Bush vypravil na svou první návštěvu osvobozeného Iráku, nepřistál se svým letadlem v nejistém Bagdádu ovládaném šíitskými milicemi, nýbrž v přátelské provincii Anbar. Bylo třeba veškerého Obamova umění zrady, aby příznivá situace byla zlomena a postojem Západu demoralizovaní sunnité Iráku a Sýrie vyvražďovaní ve svých domovinách šíitskou vládou se začali přidávat k džihádistům z Islámského státu, s nimiž předtím válčili na život a na smrt.
Brzy po ujednání Putina a Obamy o „chemickém odzbrojení“ došlo k raketovému vzestupu Islámského státu. V jeho řadách bojují tisíce občanů Ruské federace, muslimů a konvertitů z islámských autonomií Ruska, ale také ze Střední Asie a Povolží. Současný vojenský vůdce IS je Tadžik a bývalý velitel OMONu (analogie české jednotky URNA) vyškolený ruskou armádou. Většina z nich má v kapsách ruské pasy. Máme-li věřit senzační reportáži moskevské Nové gazety, ruská FSB vybavuje džihádisty platnými dokumenty, aby je mohla vědomě poslat do Sýrie.
Mimochodem kýžené totální „chemické odzbrojení“ se nikdy nekonalo. Nějaké sudy neznámého obsahu byly samozřejmě s náležitým mediálním humbukem odstřeleny anebo někam odváženy loděmi. Avšak i dnes pravidelně přicházejí zprávy o tom, že vláda v Damašku nasazuje znovu a znovu chemické zbraně při bombardování povstaleckých oblastí. Ještě začátkem září Moskva zabránila v RB přijetí odsuzující rezoluce, i přesto, že orgány OSN nezpochybnitelně prokázaly použití zbraní hromadného ničení vládními vojsky. Na pozadí skutečnosti, že celý region je až po krk nacpán bojovými otravnými látkami, mediální mýtus o tom, že zrovna Saddámův režim v Iráku takové zbraně nikdy nevlastnil a Američané je použili jako záminku, se zdá být pohádkou pro chudé duchem.
Zhruba před rokem se Putin rozhodl korunovat svou ofenzívní strategii přímým nasazením ruských vojsk do války na straně syrského diktátora, bok po boku s teroristy z Hizballáhu a íránskými Strážci islámské revoluce. Šílenství celého nápadu – aktivně vstoupit do středověké náboženské řeže a dát v sázku životy ruských vojáků kvůli záchraně neudržitelného syrského katana – je tak očividné, že nemůže být obhájeno žádným licoměrným blekotáním o národních zájmech Ruska na Blízkém východě nebo o vzdorování unipolárnímu světu. Je horší než afghánské dobrodružství kremelských gerontů. Nedá se dost dobře vysvětlit ani snahou přiživit klesající Putinovu popularitu v důsledku fiaska na ukrajinské frontě. Ruské obyvatelstvo je tak vysíleno vlastními ekonomickými trampotami, že už skoro neslyší na válečnický pokřik televizních propagandistů – perspektiva kráčet od jednoho vítězství ke druhému už jej nadlouho nevytrhává z letargie.
Cílovou skupinou Putinova snažení tudíž nejsou ani tak Rusové jako spíše Západ, s nímž vede hybridní válku a zároveň usiluje o „novou mírovou koexistenci“, ovšem za vlastních podmínek. Jsou to právě nenávidění Američané, kterým se Putin snaží prodat tažení za Asadovu záchranu jakožto konstruktivní ruský přínos do společné věci boje proti Islámskému státu. Je to stále otevřenější a cyničtější vydírání obyvatelstva a politických elit Evropy a Spojených států – po každém velkém teroristickém útoku islamistů spouští kremelská propaganda starou odrhovačku: zrušte sankce a přidejte se k nám, jinak vás budou znovu a znovu vyhazovat do povětří.
Symbolem neskutečného cynismu a drzosti jedné strany a nemohoucnosti strany druhé se stal nekonečný seriál s Johnem Kerrym a Sergejem Lavrovem v hlavních rolích. Již celý rok maká Moskva na tom, kvůli čemu do Sýrie přišla: fyzicky likviduje prozápadní sunnitskou opozici. Cílem je vytvořit situaci, aby na bojišti zůstaly jen dva tábory – kremelský klient Asad a Islámský stát využívaný Moskvou jako nátlaková páka proti Západu. Darmo mluvit, že přitom umírají statisíce civilních obyvatel Sýrie: jak říkal soudruh Stalin, když se kácí les, lítají třísky. Jak se dá vysvětlit podivně podlízavý a nepochopitelně vstřícný postoj Američanů vůči Kremlu? Jsou to pouhé chyby, které podle trefného Talleyrandova výrazu jsou „horší zločinu“, anebo je to dovedná přetvářka Baracka Obamy, jenž se snaží přikrýt své politické nezdary pohádkou o společném boji Ruska a Ameriky proti Islámskému státu?
Ve skutečnosti to nejsou Rusové, koho Američané potřebují k vítězství nad Islámským státem. Pro vítězství nad džihádisty měly Spojené státy něco nabídnout sunnitskému obyvatelstvu, které už je jednou v Iráku zachránilo před Al-Káidou, a které v Sýrii počítalo s podporou Západu, když povstalo proti Asadovi. Obamova „inteligentní síla“ a „vedení zezadu“ (Leadership from Behind) nakonec připravily sunnity o jakoukoli politickou reprezentaci a nenechaly jim žádnou jinou volbu než vraždění a umírání. Moskva jde Obamovi na ruku v jeho snaze marnit čas tak dlouho, až s dopady chyb se bude muset vyrovnávat jeho nástupce. Proto stupňuje své požadavky, jedná z pozice síly, a proto dlouhán Kerry hrbí hřbet, aby se mohl dívat Lavrovovi do očí zezdola.
Všechny odpůrce Asada prohlašuje Moskva šmahem za teroristy, což jí dává licenci na jejich fyzickou likvidaci spolu s jejich blízkými a vzdálenými civilními příbuznými. Právě to nyní činí v těsné spolupráci s Asadem, když podrobuje ruiny Aleppa plošnému bombardování a odmítá tam vpustit humanitární pomoc. Na rozdíl od Ruska Obamova vláda nikdy neprohlásila lidojedský Hizballáh natož íránské islamisty, o samotném Asadovi nemluvě, za teroristy. Neučinila ani nic jiného – kupříkladu zřízení bezpečnostních nebo bezletových zón – což by zabránilo Damašku v pokračující genocidě. Ale i to vše je Putinovi málo: nyní chce z Obamy učinit spolupachatele svých zločinů, chce ho poskvrnit a zavázat společně prolitou krví.
Pokud skutečně dojde ke společnému leteckému nebo pozemnímu postupu Rusů a Američanů proti obráncům Aleppa, bude to srovnatelné leda tak s vojenskou přehlídkou v Brestu v září roku 1939, kde ruku v ruce kráčeli vedle sebe válečníci generála Guderiana a brigádního komisaře Krivošejeva. Dohody, které Lavrov a Kerry podepsali začátkem září v Ženevě, včetně pěti přísně tajných protokolů, jsou tak citlivé, že noví spojenci odmítli seznámit s jejich obsahem kohokoli, kromě „legitimního“ Asada. Avšak leccos se dá vyčíst z jejich následné společné tiskovky. Zde je klíčová věta Lavrova: „John teď řekl nesmírně závažnou věc a já jsem tomu rád. Řekl, že Spojené státy jsou odhodlány bojovat proti teroristům z An-Nusry a že mýlí se každý, kdo si myslí, že tato změna postoje je ústupkem vůči Rusku. Je to nesmírně důležité prohlášení, neboť až doteď mnozí podezřívali Spojené státy z toho, že organizaci An-Nusra šetří pro případ, že by došlo na plán B a mohly by jí využít pro svržení režimu.“
Na místě, kde stávalo Aleppo, druhé největší město Sýrie, nejsou žádné struktury Islámského státu. Leč jsou tam bezpochyby nějací bojovníci Fronty An-Nusra válčící jak proti Asadovi, tak i proti IS. Je to odbojná skupina s málo sympatickou ideologií, faktem však je, že nikdy nepodnikala žádné výpady proti Rusku a nyní se vehementně pokouší odstřihnout se i od protiamerické Al-Káidy. Trik spočívá v tom, že nejdřív Lavrov donutil Kerryho zařadit An-Nusru na seznam teroristických organizací podléhajících likvidaci. A pak předložil důkazy toho, že jednotliví bojovníci této skupiny jsou roztroušeni mezi obyvateli Aleppa, tudíž je třeba vybombardovat celé město do země, neboť každý Aleppan může být členem An-Nusry. A když tak učinil, velkoryse nabídl Americe možnost zúčastnit se společné popravy Aleppa.
Zde je odpověď Johna Kerryho na již zmíněné tiskovce: „Hlavní příčinou obětí mezi civilním obyvatelstvem a masové migrace byly nepochybně letecké nálety vládních sil… Naše dohoda má za cíl zastavit použití sudových bomb v městských čtvrtích. Má potenciál změnit povahu konfliktu. Odteď budeme společně provádět vojenské údery proti džihádistům z An-Nusry. Budeme pronásledovat teroristy – ale budeme to činit strategicky přesně, selektivně a zodpovědně.“
Takže společně. Odpovědnost za vymazání Aleppa z mapy bude sdílená.
Obama svůj postoj sotva změní a podstatu své politiky nejspíše nepřizná ani v pamětech, pokud nějaké napíše. Nová americká vláda se však bude muset vážně zamyslet nad revizí své zahraniční politiky. Ten, kdo skutečně chce potřít Islámský stát, nemůže spolupracovat s Putinem. Putina musí nejdřív zastavit.
