Ruský prezident Vladimir Putin nedávno zaúkoloval poslance Státní dumy: V nejkratší možné době rozpracovat a schválit zákon o existenci ruského národa. Je přece neudržitelný současný stav, kdy země je, a ne zrovna nejmenší, ale není národ. Časová tíseň není žádný problém – Stání duma funguje jako švýcarské hodinky a vyslovené přání prezidenta od schválení podrobně rozpracovaného zákona nedělí měsíce, ale hodiny. Záležitost je to v podstatě technická, úkol pro písařku.
Smysl zákona však českému člověku může uniknout: Kdopak obývá velkou zemi nyní, když ne ruský národ? Prvoplánově je to hlavolam čistě lingvistický. Jako etnikum ruský národ samozřejmě existuje, má vlastní dějiny a kulturu, leč veškeré obyvatelstvo země k tomuto etniku nepatří, jinak by to nebyla federace. Spojuje v sobě různé územní, etnické a náboženské celky.
Pro největší etnickou skupinu a pro politickou entitu existují v ruštině dva různé pojmy – příslušníkům největšího etnika se říká Rusové, zatímco občanům státu Rossijané. V komunistické minulosti nejednou docházelo ke komickým nedorozuměním, kdy náš podnapilý funkcionář familiárně plácal sovětského návštěvníka po zádech se slovy „Slovan všude bratra má“, ačkoli měl před sebou šikmookého Asiata nebo Pobalta.
Potřebu mít pospolitost spojenou sdílenou loajalitou vůči ústavě a nadnárodnímu vedení státu pociťovali již komunisté, Stalinem počínaje. Naposledy se o utvoření jakési sovětské entity pokusil Leonid Brežněv. Všechno marně. Jakmile se rozbil napadrť státní útvar zvaný Sovětský svaz, rozpadla se na cáry papírová pospolitost. Vladimir Putin zažil krach domnělé „historicky utvořené“ pospolitosti na vlastní kůži a pokládá to za největší trauma svého života. Nemůže nevědět, že politický národ nelze zřídit žádným zákonem nebo výnosem vrchnosti.
Loajalita obyvatelstva ke svému státu a jeho zřízení se pracně utváří zezdola v důsledku společných zkoušek a strázní, nezřídka je stmelena společně a dobrovolně prolitou krví. Šance na vznik „sovětského národa“ tu byla v letech světové války, nebýt stalinského režimu, který okamžitě po vítězství přejel osvobozená území parním válcem nových represí. Pocit sounáležitosti občanů různého původu zrozený ve společném boji byl opět vytěsněn strachem, vzájemnou podezřívavostí a snahou za každou cenu přežít a nestát se obětí státního monstra.
Není třeba studovat učebnice dějepisu, abychom pochopili, jak vznikají politické národy – před dvěma lety jsme toho byli svědky. Každý měl možnost na vlastní oči vidět neuvěřitelnou solidaritu mezi účastníky kyjevského Majdanu. Když ne vidět, tak aspoň slyšet o tom, jak zábor Krymu stmelil obyvatelstvo Ukrajiny nebo aspoň číst o tom, jaké zázraky sebeobětování se konaly na východních územích Ukrajiny, když byly přepadeny ruskými agresory a jejich místními žoldáky. Tak se rodí politické národy: v povstáních, válkách, v slzách a potu reforem. Bez výnosů a vrchnostenské objednávky.
Dnešní ruská populace nic takového za sebou nemá. Čečenská válka spíše společnost rozpoltila, než ji scelila. Na léta dopředu učinila z Kavkazanů občany druhé třídy ve vlastní zemi. Rychlé obsazení třetiny Gruzie nebo přepadení Ukrajiny nevyvolaly žádný zvláštní pocit hrdosti, spíše naivní víru v to, že všechno na tomto světě se dá koupit – od sportovních vítězství až po úctu sousedů. Z těchto náhražek žádný politický národ slepit. nelze
Problém je to však hlubší a nebezpečnější, než se na první pohled jeví. Je to problém budoucnosti země a jejího obyvatelstva. Sociologové tvrdí, že Rusové jsou „nejatomizovanějším národem v Evropě“. Pocit sounáležitosti končí na prahu vlastního bytu, solidarita nepanuje ani mezi nejbližšími nebo přáteli. Mezietnické a regionální napětí je takřka hmatatelné a ve sporu o budoucnost Ruska nejtěžším kalibrem Putinových zastánců je varování před rozpadem a válkou všech proti všem v případě Putinova zmizení.
Mluvit za těchto podmínek o existenci ruského politického národa je čirý nesmysl. Země funguje jako svérázný úl, v němž nikoli pospolu, nýbrž vedle sebe žijí různá etnika, jejichž koexistence je podmíněna především tlakem úřední moci. Žádný Tatařín nebo Čečen se ani teoreticky nemůže stát Rusem, dveře do ruského světa jsou mu přibouchnuty před nosem – stejně tak Rus se nikdy nemůže stát součástí jakutského nebo kalmyckého společenství.
K čemu tedy potřebuje Putin odstartovat kampaň k vytvoření jakéhosi ruského politického národa? Může to pro něho být první krok k určité mocenské reformě. Už před pěti lety usiloval o vytvoření „Národní fronty“ – souručenství všech politických sil na způsob, který jsme i u nás dobře znali pod stejným názvem. Hora tehdy zplodila myš a na místě Národní fronty vzniklo Kremlem řízené Jednotné Rusko, avšak myšlenka nadstranické entity nikam nezmizela.
Být vůdcem jedné politické strany nebo i Národní fronty je Putinovi hanebně málo. Avšak být „doživotním vůdcem politického národa“ by znamenalo mít zákonem zajištěné nadspolečenské postavení, svým způsobem být „ císařem všech Francouzů“ jak se přezdívalo Napoleonovi.
Zatím nikdo neví, jak hodlá Kreml inscenovat prezidentské volby v roce 2018. Pokud si Putin zajistí postavení jakéhosi nadpolitického „otce národa“ (jakým byl Turkmenbaši nebo „taťka“ Lukašenko), nebylo by třeba znovu a znovu usilovat o funkci prezidenta. O podřízené a nic neznamenající prezidentské postavení by pak mohly zápolit méně významné figurky, zatímco „vůdce národa“ by zůstával doživotním skutečným vládcem země.
