I ti, kteří od nedávných voleb do Státní dumy Ruska nečekali žádná převratná překvapení, byli přece jen jejich výsledkem trochu zaskočeni. Poprvé za čtvrt století se do zákonodárného sboru nedostala nejen žádná opoziční strana, ba ani žádný opravdu nezávislý poslanec. Tento stav vypadá neslušně už i na pozadí bratrského Běloruska, kde chytrolín Lukašenko, kdysi poslední a nyní již zase předposlední diktátor Evropy, přece jen pustil do parlamentu dvě opoziční aktivistky. Někteří ruští komentátoři v návalu povolební euforie dokonce srovnali novou Dumu se stalinským Sjezdem vítězů z roku 1934, aniž by si uvědomili, že 70 procent na sjezdu zvolených členů Ústředního výboru komunistické strany bylo vzápětí popraveno.
Proč tedy triumfátor Putin vypadal na povolební tiskovce tak podivně zasmušile? Oděn do tmavého, skoro smutečního obleku vkusně doplněného košili stejně pohřební barvy, skromně prohlásil, že za vítězství vlastně nemůže on, ale „neustálé pokusy nepřátel rozhoupávat loďku“. Po 16 letech samovlády a naprosté společenské nehybnosti může si jeden vůbec představit ještě větší hřbitovní klid? Nepočítáme-li Kim Čong-una, jediným vzorem k následování zůstává pro Putina jeho kmán a náčelník Čečenců Ramzan Kadyrov, který v těchto volbách dosáhl na slušných 97 procent hlasů. Důvodem, proč si Putin nevýská, nebude asi ani uvědomění si skutečnosti, že oficiální čísla nehorázně zkreslují realitu: podle pozorovatelů účast voličů nepřekročila nějakých 40 procent a zisk Jednotného Ruska osciluje kolem 35 procent hlasů. Bylo třeba vynaložit velké úsilí na to, aby tento nepříliš přesvědčivý zisk byl přetaven do podoby hodné vítězoslavných pozounů – 343 mandátů.
Putinovu mysl nejspíš tíží hlavní národní svéráz ruské politiky, a sice její naprostá absence. Politika v podstatě žádná není. Car by tu byl. Prohnaní opričnici tu jsou. Čeledínů je plný čeledník. Je tu mlčící většina, ospalý kompars, u něhož nikdo neví, o čem vlastně mlčí. Jsou tu nepočetní štvanci z mimosystémové opozice. Ale politiku to ještě netvoří. Všechno se točí kolem jednoho jediného člověka, ať už se mu říká vůdce, národní lídr, prezident nebo prostě Putin. Je stále tak sám a sám. Je za všechno odpovědný, i když ještě nikdy za nic nikomu skládat účty nemusel. Ale co kdyby…
Vezměte si kupříkladu zvěsti o možném sloučení většiny silových resortů do jednoho Ministerstva státní bezpečnosti. Ve veřejném prostoru zpráva o tom zatím zůstává v podobě nepotvrzené fámy a odborníci vyjadřují podezření, že na stránky deníku Kommersant se dostala v důsledku záměrného úniku přímo z FSB. Největší zájem na pohlcení všech ostatních silových složek mají právě čekisté z FSB. Proč se tedy Putin zatím žádným způsobem nevyjádřil k této informaci, ačkoli měl tisíc příležitostí ji potvrdit nebo vyvrátit? Je otázka, zda Putin potřebuje takové neřízené monstrum, o němž nikdy nebude s jistotou vědět, co vlastně uzrává v jeho útrobách? Přece sílu zajišťující jeho osobní ochranu Putin již vytvořil – je to statisícová Národní garda. Pro případ masových nepokojů jsou tu policejní jednotky zvláštního určení OMON. Nepřeroste mu jednoho dne další nepřehledná mocenská struktura přes hlavu? Je proč si dělat vrásky.
Nebo ona ústavní většina složená z 343 mandátů Jednotného Ruska. Putin ústavní většinu k ničemu nepotřebuje, kdykoli chtěl měnit ústavu, snadno si pro své návrhy nalezl většinu v Dumě, odkud skutečná opozice je dávno vyhnána. Jednotné Rusko však není politickou stranou ve slovníkovém významu tohoto slova, není to ani hnutí Babišova typu – je to sebránka úředníků a funkcionářů místních a federálních orgánů moci. Členství v této straně je podmínkou služebního postupu a přihláška do strany vždy předchází jmenování úředníka. Strana existuje, jen dokud existuje Putin, jakmile se jeho pozice otřese, „jednotní Rusové“ se rozutečou jak švábi. Podivná formace nemá žádný program, beze zbytku jej nahrazuje slogan „Bez Putina není Rusko“.
Až doteď Putin úspěšně pěstoval systém dle principu „rozděluj a panuj“ a hrál roli jakéhosi tmelu mezi různými společenskými silami. Ústavní většina jedné strany je pro něho zbytečnost, která přidělává chmury. V nejhorším případě může dostat roupy: zavést limit funkčního období, omezit prezidentské pravomoci, vyhlásil parlamentní republiku, a co já vím, co ještě. Sociální problémy v zemi rostou, občanská nespokojenost sílí, projevy pnutí se množí, pára v hrnci působí přetlak a žádné východisko není na obzoru.
Moc potřebovala snížit volební účast, a tím zvýšit podíl tzv. organizované složky: pracovníků rozpočtové sféry, zaměstnanců polostátních a oligarchických podniků, úředníků. To se i stalo. Avšak kam se schovat před pocitem nejistoty pramenícím z pochopení, že pro tebe hlasují jen ti, kdo jsou na tobě existenčně závislí?
Za podmračenou Putinovou maskou se skrývá i jeho rozervanost mezi snahou ještě více upevňovat svou moc, nedůvěrou k nenažraným patolízalským souputníkům a potřebou o někoho se opřít. Přemíra moci je pro samovládce stejně nebezpečná jako její nedostatek. Za určitých podmínek se poslušná většina stává běsnícím a bezhlavým davem.
